Marine Le Penová na předvolebním mítinku v Lille (30. listopadu 2015)

Marine Le Penová na předvolebním mítinku v Lille (30. listopadu 2015) | foto: AP

KOMENTÁŘ: Francie se Le Penové ubránila, krize sebedůvěry ale roste

  • 151
Ostře sledované francouzské krajské volby jsou za námi. Francie absolvovala poslední test před klíčovým kláním o Elysejský palác v roce 2017. Na otázku, kdo zvítězil a kdo prohrál, však není jednoznačná odpověď. Vítěz prvního kola, Národní fronta Marine Le Penové se nakonec stala hlavním poraženým nedělního večera. Jásat ale nemohou příliš ani ostatní strany, píše politolog Lukáš Macek.

Začněme Národní frontou (FN), která v prvním kole vyhrála v šesti krajích ze třinácti a na celostátní úrovni získala nejvyšší počet hlasů, aby pak ve druhém kole nezískala ani jeden kraj. A byť celostátně získala přes 800 tisíc hlasů navíc, procentuálně její zisk lehce poklesl (asi o 0,4 procentního bodu).

Její představitelé mluví o „vítězné porážce“, o ukradeném vítězství a podobně, ale možná by si měli připustit, že francouzská společnost zkrátka není připravena, s výjimkou pár měst, jejich stranu pustit k moci.

FN přišla o náskok z prvního kola především ze dvou důvodů. Příliš málo voličů stran, které vypadly v prvním kole, ji bylo ochotno podpořit ji ve druhém kole. A perspektiva jejího vítězství mobilizovala relevantní počet voličů, kteří v prvním kole zůstali doma. Volební účast se mezi prvním a druhým kolem zvýšila zhruba o devět procentních bodů, což je nárůst, který Francie zažila naposledy při prezidentské volbě v roce 2002, kdy se do druhého kola nečekaně probojoval Jean-Marie Le Pen.

Výsledek pro socialisty

Lukáš Macek

Lukáš MACEK, 33 let, SNK-ED

Vystudoval politologii, vede dijonskou pobočku Pařížského institutu politických studií (Sciences Po) se zaměřením na evropské záležitosti a země střední a východní Evropy. V minulosti byl poradcem Josefa Zieleniece a Jana Švejnara. Ve volbách do Evropského parlamentu 2009 byl lídrem kandidátky SNK Evropských demokratů.

Pro vládní socialisty je bilance též velmi rozporuplná. Jejich porážka byla očekávána, ale některé výsledky v prvním kole byly vyloženě potupné: zejména pouhých 18,12 % v kraji Nord – Pas-de-Calais – Picardie, jejich tradiční baště.

Ve dvou krajích socialisté stáhli svoji kandidátku, aby pravici umožnili porazit FN, což znamená, že v zastupitelstvu těchto dvou krajů nebudou mít po dlouhých šest let ani jedno křeslo.

A přece si po druhém kole může François Hollande mnout ruce. Pět krajských rad bude mít i nadále socialistického předsedu, což před volbami očekával málokdo. Hollande tak dopadl mnohem lépe než jeho dva pravicoví předchůdci: v roce 2004 utržil Jacques Chirac potupnou porážku (20 krajů pro levici, 2 kraje pro pravici), o šest let později jej ještě „překonal“ Nicolas Sarkozy (21:1).

Na druhou stranu si ale socialisté musí připustit, že hlasy, které dostali ve druhém kole navíc, nebyly primárně hlasy pro ně, ale hlasy proti FN.

(Ne)vítězství Nicolase Sarkozyho

Formálně vzato jsou jasným vítězem krajských voleb Sarkozyho Republikáni. Získali sedm krajů ze třinácti, v celostátním měřítku zaznamenali razantní skok z necelých 27 % v prvním kole na něco málo přes 40 % ve druhém. Navíc ovládli demograficky a hospodářsky nejdůležitější kraje, zejména Ile-de-France (Paříž a okolí), kde levice vládla 17 let. Ve dvou krajích ale jejich kandidáti zvítězili především díky odstoupení socialistů.

Sedm krajů je více než pět, ale před volbami si pravice kladla vyšší cíle: minimálně osm až devět krajů a mnozí Republikáni věřili v odvetu za volby 2004 a 2010, tj. zisk (téměř) všech krajů. A hlavně: relativně úspěšné druhé kolo nemůže vymazat potupné druhé místo za FN v prvním kole a skutečnost, že Republikáni se dnes nemohou považovat za jednoznačného hegemona v řadách opozice.

Zisk ani ne 27 % (v prvním kole voleb) je pro opoziční stranu tváří v tvář výrazně nepopulárnímu prezidentovi velmi slabý výsledek. A to tím spíš, že do těchto voleb nešli Republikáni sami, ale v koalici se svými středovými spojenci. To všechno vytváří vážný problém především pro jejich lídra: Republikáni jsou relativním vítězem těchto voleb, ale Nicolas Sarkozy je jedním z hlavních poražených.

Co se stane v roce 2017?

Pro zbytek Evropy je dobrou zprávou, že vzestup Národní fronty, jejíž program je popřením většiny toho, na čem Francie postavila své vztahy s evropskými partnery od konce 2. světové války, opět narazil. Obranné mechanismy francouzské společnosti vůči fenoménu, který FN ztělesňuje, zafungovaly méně než v roce 2002, ale zafungovaly. A to musíme vzít v potaz dnešní mnohem horší hospodářskou situaci i fakt, že aktuální dění hrne vodu na mlýn Národní fronty. Špatnou zprávou však zůstává, že francouzská krize sebedůvěry zdaleka neskončila.

Klíčovou další etapou jsou samozřejmě prezidentské volby 2017. Až doposud to vypadalo na vyčpělé opakování střetu z roku 2012: prezident, který zklamal, proti ex-prezidentovi, který zklamal před ním, za asistence Marine Le Penové, která nemá šanci být zvolena, ale může „odstřelit“ jednoho z favoritů v prvním kole, a nabídnout tak druhému laciné vítězství ve druhém kole.

Psychodrama posledních dnů by tento scénář mohlo narušit, a otevřít tak francouzské politice nové perspektivy. Boj proti příčinám fenoménu FN a kolektivní deprese, ve které se Francie zmítá, však tak jako tak zůstává během na hodně dlouhou trať.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video