Když vidíme tu nekonečnou spoustu produktů, které zmanipulovaní lidé denně nakupují pod tlakem konzumu, přestože je ve skutečnosti nepotřebují, když vidíme ty hysterické růstové plány, které cloumají snad každým myslitelným podnikem libovolného zaměření a velikosti, tak se neubráníme jistým katastrofickým představám. Otázka je, nakolik jsou takové představy dílem racionální soudnosti nebo věštění z lógru. Budoucnost totiž existující očekávání skoro nikdy nenaplní: určující jsou obvykle věci a události, které nikdo nepředvídal ani ve snu. Příkladem nám může být celé dvacáté století.
Budoucností vykáceného (sub)tropického pralesa je nepochybně vyprahlá poušť: náhradou vysázené monokultury po nějaké době nevyhnutelně vyčerpají z půdy tu bohatou zásobu živin, a nakonec taky odpadnou.
Až na to, že se zničenými biotopy zmizí spousty zvířat, rostlin, a možná i celých druhů, se ovšem zase až tak moc nestane: poušť je koneckonců taky krajina, která má svůj život, a na místo těch vyhynulých jako vždycky v minulosti nepochybně nastoupí druhy nové, jelikož evoluce pokračuje, a jistě i pokračovat bude.
Opravdu masivní úbytek pralesů by se mohl citelněji projevit maximálně v nějakých změnách klimatických proudění a počasí, protože deštné lesy se podobně jako oceány významně podílejí na koloběhu vody v atmosféře.
Ale ty poplašné zvěsti o "plících planety" jsou naštěstí převážně produktem postindustriální ekologické mytologie. Pralesy sice vyprodukují obrovské množství kyslíku, jenže ho zároveň taky obrovské množství spotřebují, takže nula od nuly pojde. Všechny rostliny ovšem do atmosféry chrlí i tuny oxidu uhličitého, a proto bychom mohli ztrátu bujné vegetace pralesů paradoxně ocenit jako příspěvek k tolik žádoucímu snížení skleníkového efektu. Ale to je jen taková amatérská spekulace: oteplování planety je nepochybné, a kdoví, jaké překvapení nám ještě uchystá metan z tajících permafrostů a oteplujících se moří, který má asi 30x "skleníkovější" účinek než CO2. :-)
