1 Komplex hrobky a svatyně šejka Safího ad-Dína v Ardabílu
Pět set let starý komplex nedaleko břehů Kaspického moře a ázerbájdžánských hranic slouží jako hrobka šejka a Safího ad-dína Ardabilského, ale nejen to. Kromě ostatků zakladatele významné dynastie Safíovců zahrnuje také nemocnici, knihovnu, pekárnu, školu nebo lázně.
Aby se návštěvník této památky dostal až k posvátné hrobce, musí projít dlouhou cestou rozdělenou na sedm částí a projít osmi branami. Obě čísla se přitom vážou k mystice súfismu. Přidejme ještě jedno číslo – na seznam UNESCO se komplex pokrytý modrými dlaždicemi dostal v roce 2010.
2 Bam
Pouštní město Bam na jihovýchodě Íránu zažilo největší rozkvět mezi 7. a 11. stoletím, kdy se stalo křižovatkou obchodu s hedvábím a bavlnou. Jeho počátky však sahají až k Achameinovcům a do 6. století před naším letopočtem.
Město v nehostinném prostředí prosperovalo díky síti důmyslných podzemních kanálů, zvaných kanáty. Právě v Bamu se dochovaly nejranější exempláře tohoto systému, který se rozšířil i v dalších částech země.
V roce 2003 Bam zasáhlo silné zemětřesení, které zničilo zhruba polovinu domů historického města. O rok později bylo zapsáno na seznam UNESCO, a to rovnou i do sekce ohrožených památek. Tam bylo do roku 2013, kdy patřičný výbor rozhodl, že už jsou citadela a další místní památky v bezpečí.
3 Bísotúnský nápis
„Já jsem Dárajavauš, velký král, král králů, král v Persii, král zemí, Vištáspův syn, Aršámův vnuk, Hachámaniův potomek. Pak byl jeden muž, mág jménem Gaumáta, pozdvihl se z Paišijauvády, kde je hora jménem Arakadriš. Nebylo tehdy muže, ani Peršana ani Méda, ani nikoho z našeho rodu, který by připravil toho mága Gaumátu o vládu,“ vypráví na vysoké skalní stěně mezi Kermánšáhem a Hamadánem mocný perský král Dareios I.
„Vojsko se ho velmi bálo a on dával hubit mnoho lidí z vojska. Nikdo se neodvažoval říci něco o Gaumátovi, tom mágovi, až jsem přišel já. Pak jsem prosil Ahuramazdu, Ahuramazda mně přinesl pomoc. Uplynulo deset dní z měsíce bágajády, tu jsem já s několika málo muži usmrtil onoho Gaumátu,“ píše se klínovým písmem.
A to navíc hned ve třech jazycích – staroperštině, akkadštině a elamštině. Nápis vytesaný do hory Bísotún ve výšce asi šedesát metrů nad zemí doplňuje ilustrační výjev Dareiovy výhry, díky které se dostal na trůn perské říše.
4 Arménské klášterní komplexy v Íránu
Soubor klášterů svatého Tadeáše, svatého Štěpána a kaple Dzordzor nedaleko hranic s Arménií a Tureckem dodnes slouží arménským křesťanům coby poutní místa. Na seznam kulturního dědictví se dostal v roce 2008.
Za dva tisíce let byly budovy několikrát zničeny – ať už rukou člověka nebo přírody – a znova přestavěny. Kaple se navíc musela kvůli stavbě vodní přehrady na řece Zangmar o několik set metrů přestěhovat. Přes to všechno výbor UNESCO shledal, že se Írán o křesťanské památky stará více než uspokojivě.
5 Jazd
Hliněné město Jazd v centrálním Íránu doslova dýchá historií. Uniklo totiž snahám o modernizaci a tak v něm dodnes stojí původní domy, bazary, větrné věže, hamámy, mešity a synagogy i zoroastrijské chrámy. Tisíce turistů vábí také komplex pohádkových zahrad Dolat-abad.
Velmi suché a horké pouštní klima kdysi přimělo jeho obyvatele zapustit domky částečně do země a uličky zakrýt klenbami, což v historické části Jazdu vytváří příjemné mikroklima. Navzdory své výjimečnosti se město na seznam UNESCO dostalo až v roce 2017. Za prohlídku stojí třeba monumentální Páteční mešita.
6 Čogha Zanbíl
Svaté město starověkého Elamu se začalo stavět zhruba v roce 1250 před naším letopočtem, dokončeno však nikdy nebylo. Místo zasvěcené elamským bohům Inšušinakovi a Napirišovi totiž ještě předtím napadl asyrský král Aššurbanipal.
Dodnes tak v okolí mohutných zdí leží tisíce nepoužitých cihel. Dominantou Čogha Zanbílu je pak největší zikkurat nalezený mimo území starověké Mezopotámie. Lokalita Čogha Zanbíl se do seznamu kulturního dědictví UNESCO dostala v první íránské vlně už v roce 1979.
7 Mešita Jameh v Isfahánu
Isfahán je jedním z nejčastějších cílů turistů, kteří zavítají do Íránu. A mají proč. Třetí největší město v zemi nabízí hned dvě památky UNESCO. Jameh neboli Páteční mešita se na seznam dostala v roce 2012 a podle odborníků ilustruje vývoj islámské náboženské architektury za posledních dvanáct set let.
Stavět se začala už v roce 841, což z ní činí nejstarší dochovanou budovu tohoto typu v Íránu a prototyp pozdějších staveb v celé Střední Asii. Celý komplex isfahánské Páteční mešity zabírá plochu více než 20 tisíc metrů čtverečních.
8 Imámovo náměstí (Nakš-e džahán) v Isfahánu
Už v roce 1979 se na VIP seznam dostala další část Isfahánu – takzvané Imámovo náměstí zobrazené i na íránských bankovkách. Z každé světové strany ho obklopuje některá z místních dominant, nejvýznamnější je Šáhova mešita na severu namířená směrem k Mekce.
Imámovo náměstí neboli Nakš-e džahán je jedno z největších náměstí na světě. Na délku měří 560 metrů, na šířku pak 160 metrů. Celkem zabírá plochu o téměř devíti hektarech. Uvnitř velkorysého prostoru, který po celém obvodu propojují dvoupatrové arkády, pak najdeme oázu plnou zeleně.
9 Věž Gonbad-e Qabus
Třiapadesát metrů vysokou věž Gonbad-e Qabus na severovýchodě Íránu si už za svého života nechal postavit panovník ze zijáridské dynastie a básník Kavus ibn Vušmgir přezdívaný Slunce jeho excelence.
Právě tam chtěl muž, na jehož dvoře působil i slavný perský filozof a lékař Avicenna, po smrti spočinout. A dnes je jeho mauzoleum jediným pozůstatkem někdejšího centra vědy a kultury, města Gurganu, které zničili Mongolové během svých četných výpadů.
10 Komplex měst ze Sasánovské říše
Sasánovci vládli Persii mezi 3. a 7. stoletím našeho letopočtu a právě z této doby pochází komplex měst na jihovýchodě provincie Fárs. Památka UNESCO zahrnuje osm archeologických nalezišť ve třech oblastech: Firuzabád, Bišapur a Sarvestán.
Návštěvníci se zde mohou těšit na opevněné budovy a paláce ovlivněné nejen starými Achameinovci a skythskými Parthy, ale i římským uměním. Hlavní město říše zde vybudoval zakladatel sasánovské dynastie Ardašir Papakan, který ovládl slábnoucí parthskou říši a započal novou slavnou éru Peršanů – novoperskou říši.
11 Pasargady
Pasargady bývaly prvním hlavním městem dynastie Achaimenovců, dokud funkci metropole nepřebrala Persepolis. V 6. století před naším letopočtem je založil slavný zakladatel perské říše Kýros Veliký, který má ve městě dodnes své ostatky.
Kromě Kýrova mauzolea mohou návštěvníci obdivovat třeba královský palác nebo zahrady. Pasargady se nacházejí v dnešní provincii Fárs a do seznamu UNESCO přibyly v roce 2004. Archeologové je oceňují jako nejranější ukázku perského umění. V Pasargadách také vznikl prototyp slavné perské zahrady.
12 Persepolis
Pokud by chtěl následovat vojevůdce Alexandra Velikého, mohl by si Donald Trump ke zničení vybrat slavné starověké město Persepolis. V roce 518 před naším letopočtem ho založil perský král králů Dareios I. a časem se z města stala metropole celé perské říše a výkladní skříň achaimenovské dynastie.
Rozvoj města překazil právě až Makedonec Alexandr, který ho podle legendy osobně podpálil jako odplatu za zničení Athén během řecko-perských válek.
Monumentální sídlo nedaleko Šírázu na jihozápadě Íránu však dodnes inspiruje umělce z celého světa.
I díky zachovalému palácovému komplexu postavenému na rozsáhlé vysoké terase se Perspepolis do íránské části seznamu UNESCO dostala spolu Imámovým náměstím v Isfahánu a památkou Čongha Zanbíl jako první už v roce 1979.
13 Šahr-i Suchte
Šahr-i Suchte, neboli Spálené město, jeho obyvatelé založili už kolem roku 3200 před naším letopočtem. Kvůli změnám toků řek i klimatické změně však své sídlo ve druhém tisíciletí před Kristem opustili.
Díky suchému pouštnímu klimatu se však dochovaly mnohé doklady o tehdejším způsobu života. Na seznam světového kulturního dědictví se hliněné městečko dostalo v roce 2014.
14 Golestánský palác
Nádherný palác z období Kádžárovců v srdci historického Teheránu míchá tradiční perskou výzdobu s vlivem ze Západu i výdobytky 19. století, kdy vznikla největší část komplexu.
Dynastie, jež si Teherán v době své vlády vybrala jako nové hlavní město, pak ve svém obrovském sídle žila i vládla a z Golestánského paláce – doslova „paláce v květinové zahradě“ – se postupem času stalo centrum kádžárské kultury.
Odstěhoval se odtud až poslední íránský šáh Rezá Pahlaví, který ještě v paláci zažil svou korunovaci. Před tím, než ho svrhla islámská revoluce v letech 1978 a 1979, nechal strhnout zdi, jež palác do té doby obklopovaly. Dnes jsou v komplexu budov, zahrad a parků muzea a galerie.
15 Šúštarský historický vodohospodářský systém
Unikátní vodohospodářský systém ve starobylém Šúštaru na západě Íránu byl dokončen ve 3. století, počátky však má už v dobách perského vládce Dareia I. Řeka Karún se díky systému dělí na dva kanály.
Jeden z nich, pojmenovaný Gargar, přitom funguje dodnes a Šúštaru stále přivádí vodu přes soustavu tunelů a vodních mlýnů až k místním ovocným sadům a pastvám o rozloze více 40 tisíc hektarů. Planiny jsou známé jako Mianâb neboli Ráj.
16 Sultaníje
Bývalé hlavní město perského ílchanátu ze 14. století skýtá vrcholný příklad perské architektury – Öldžejtüovo mauzoleum. Osmiboká budova s tyrkysově modrou kopulí a pozůstatky osmi úzkých minaretů je tím nejvýznamnějším, co z dob nadvlády Mongolů ve městě zůstalo.
Mauzoleum s ostatky mongolského ílchána Öldžejtüa svou podobou od té doby inspirovalo stavitele v celém islámském světě. Výjimečná je také výzdoba budovy. Jeden z předních odborníků na íránské umění Arthur Upham Pope stavbu nazval „předchůdcem Tádž Mahalu“.
17 Súsy
Město Súsy na samém západě Íránu se do seznamu UNESCO dostalo až v roce 2015, přestože jde o významnou archeologickou lokalitu a jedno z nejstarších osídlených míst v zemi.
Metropole starověkého Elamu byla významným obchodním, náboženským i politickým centrem i v dobách perské a perthské říše. Několikrát byla napadena konkurenčními říšemi a víc než jednou také zcela zničena. Obyvatelé pak Súsy postupně opustili.
Na ruinách kdysi prosperujícího města dnes stojí hrad z konce 19. století, který si tam nechal postavit francouzský archeolog Jacques de Morgan ve stylu středověkých francouzských hradů.
18 Historický bazar v Tabrízu
Rozsáhlý bazar ve městě Tabríz na severu Íránu získal svůj věhlas díky Hedvábné stezce, na které se ocitl. V někdejší metropoli safíovské dynastie se scházeli obchodníci z mnoha koutů světa a bazar zůstal důležitým centrem až do konce 18. století.
Skládá se ze série vzájemně propojených cihlových budov a zastřešených přístřešků a podle UNESCO je to jeden z nejucelenějších příkladů tradičního obchodu a kultury v Íránu.
19 Tacht-e Sulejmán
V roce 2003 na íránskou část seznamu UNESCO přibyla archeologická lokalita Tacht-e Sulejmán na severozápadě země. Návštěvníci tam uvidí třeba zoroastrijskou svatyni, ve 13. století částečně přestavěnou vládnoucími Mongoly, nebo chrám Sasánovců z 6. století zasvěcený bohyni Anáhitá.
Tacht-e Sulejmán podle expertů silně ovlivnilo pozdější rozvoj islámské architektury. Má také silný symbolický a duchovní význam. „Jde o výjimečné svědectví kontinuity kultu spojeného s ohněm a vodou po 2,5 tisíce let,“ míní UNESCO.
20 Vesnice Mejmand
V centrálním Íránu leží vesnička Mejmand, která zamrzla v čase. Tamní lidé žijí částečně jako nomádi a zatímco od jara do podzimu přebývají venku v provizorních přístřešcích, aby dohlédli na dobytek na pastvě, na zimu se schovají ve svých jeskyních bez oken. A jejich ovce zase v jeskynních chlévech.
Domy vytesané do měkkého kamene mají obvykle jeden až sedm pokojů a spíž. A podobně jako v dnešních panelácích obyvatelé Mejmandu žijí v patrech nad sebou. Z čtyř stovek jeskynních obydlí jich je podle UNESCO 123 nedotčených.
21 Perská zahrada
Vůně květů, tekoucí voda, zpěv ptáků a svit slunce. Blaho, jaké má člověk najít v ráji. Nebo v perské zahradě, která se mu má přiblížit. Typický styl zahrad Peršanů je starý až patnáct století a ovlivnil vzhled zahrad králů od Španělska po Indii.
UNESCO do svého seznamu zařadilo devět perských zahrad napříč Íránem. Každá je vždy rozdělená do čtyř sektorů, přičemž každý z nich představuje jeden zoroastrijský živel – nebe, zemi, rostliny a vodu. Ta hraje důležitou roli i jako ozdoba, žádná perská zahrada se tak neobejde bez jezírek a bazénků.
22 Kanát
Coby výjimečná technická památka na kulturní tradice a minulé civilizace se do prestižního seznamu dostaly i umělé podzemní kanály zvané kanáty. Ty do suchých pouštních oblastí přivádějí vodu z hor.
Výbor UNESCO si v rámci Kanátu vybral jedenáct staveb, kromě samotných kanálů třeba také odpočívadla pro ty, kteří je obsluhují, veřejné i soukromé hamámy, vodní přehrady nebo vodní mlýny. Schopní pracovníci si zkušenosti s péčí o kanáty předávají celá staletí, dodává organizace.
23 Lút
Kromě kulturních památek má Írán v seznamu UNESCO také dvě přírodní. Jednou z nich je poušť Lút na jihovýchodě země, která podle odborníků představuje výjimečný exemplář probíhajících geologických procesů.
Každý rok od června do října nad oblastí duje silný vítr a způsobuje erozi kolosálních rozměrů. Mezi světové dědictví se vyprahlá poušť dostala díky rozsáhlým dunám i díky pestré přehlídce nepravidelných nízkých hřebenů zvaných jardangy. Nehostinná poušť je také jedno z nejsušších a nejteplejších míst na světě.
24 Hyrcanské lesy
Naproti tomu druhá íránská přírodní památka překypuje životem. Husté Hyrcanské lesy se prostírají na severu země kolem pobřeží Kaspického moře a jejich historie se táhne až 50 milionů let nazpět.
Mnohé části jsou nepřístupné, díky čemuž tam dodnes pokojně rostou velmi staré druhy rostlin nebo ty, které jsou jinde ohrožené. Tamní příroda nabízí i několik set endemitních druhů.
V prastarých listnatých lesích, jež kdysi ustoupily jen dobám ledovým, žije také pozoruhodné množství zvířat. Podle expertů z UNESCO to je například 180 druhů ptáků či 58 druhů savců včetně levharta perského.
