Nemají kde bydlet, a tak těch několik ubytoven, které poskytují afghánské úřady, připomíná tábory divokých a zpustlých kočovníků, kteří se nemyjí a jediné, co se snaží uchovat v čistotě, jsou objektivy kamer a sluchátka satelitních telefonů. Spí po zemi, ve spacácích, ve stanech, pod širákem, někdo se vejde i pod střechu.
ON-LINE ZPRÁVY
Každý večer pak připomíná babylonské zmatení jazyků. Francouzi se hádají, kdo má větší žaludeční problémy a jak snadné je chytnout malárii, Ir zoufale pobíhá po základně a ptá se, kdo mu zase odnesl vařič na převáření vody, Američanka se marně pokouší uvařit brambory z trhu, Korejec jí tvrdí, že na ty brambory určitě zemře, Ital se ptá, zda někdo neposlouchal BBC, že vůbec netuší, co se dnes v Afghánistánu semlelo, Srb na kolenou prosí Dána, aby mu na chvíli půjčil nabíječku k počítači, Švéd nadšeně popisuje, že tentokrát se mu už na betonové terase spalo dobře, jen že mu přes obličej v noci chodil nějaký velký hmyz a ruští novináři vybavení obrovskými zásobami vodky v plastových sudech mu barvitě popisují, jak velké jedovaté pavouky a škorpiony zahlédli u nich na stropě, a tím chaosem na okraji pouště proudí Afghánci znalí několika slov anglicky a nabízejí své tlumočnické služby.
(24. října)
"Je to dost pekelná štace, ale má to svoji romantiku," říká britský novinář, veterán mnoha konfliktů. "Dostat se do za války třeba do Sarajeva bylo snadné, pracovat tam extrémně nebezpečné. Dostat se sem je téměř nemožné, ale když už jste tady, nic moc nehrozí," shrnuje stav věcí.
Území držená opozicí na severovýchodě země jsou přístupná pouze z Tádžikistánu, chudé postsovětské republiky. Dostat se přes hranici do Afghánistánu často trvá mnoho dní a stojí velké sumy peněz na nejrůznějších poplatcích a úplatcích.
Jsou známy případy zoufalých žurnalistů, kteří v tádžickém Dušanbe čekali dva týdny na vrtulník do Afghánistánu a pak to vzdali.
Na konvoj po zemi se čeká většinou několik dní. Tato jízda zahrnuje šest až osmnáct hodin v zemi nikoho v hraniční zóně, kontrolované ruskými pohraničníky, a noční plavbu na voru přes řeku.
Afghánistán, donedávna velmi laciná země, se najednou stal pro novináře nesmírně finančně náročnou záležitostí auto s řidičem stojí sto dolarů na den, tlumočník totéž. Třídenní cesta z hranic na opoziční území poblíž Kábulu přijde nyní již na dva tisíce dolarů v jednom směru a ceny nadále stoupají.
Tma již padá brzy, a tak se po šesté většinou novináři scházejí v ubytovnách a sdělují si nejnovější drby a fámy. Třeba tuhle: čtyřčlenná skupinka se ztratí v noci ve vyprahlé rovině, afghánský řidič se jich zeptá, zda náhodou nevědí, kam má jet, že on to tedy rozhodně neví.
Ztracení žurnalisté tedy vyndají kompas, po deseti minutách diskusí dojdou k závěru, že kompas bez mapy je k ničemu a že deseticentimetrový náčrtek země z turistického průvodce Lonely Planet k noční pouštní navigaci nestačí. Nakonec s nasazením znalostí ze skautských táborů a pohádek vylezou na nejbližší kopec a šoférovi oznámí, že světélko je na severoseverovýchodě.
Čímž se najdou a získají neskonalou úctu místních Afghánců. Přes ty drobné problémy se však většina novinářů tváří spokojeně až blaženě. "Už jsem toho viděl hodně, ale nic takové jsem dosud nezažil," shrnuje názor mnohých západní fotograf. "Je to prostě největší dobrodružství mého života."
