V Paláci sjednocení (předtím prezidentský) uvidíte i tank, který 30. dubna prorazil hlavní zdejší bránu a je jedním ze symbolů komunistického vítězství ve válce. Muzeum války vám zase předloží mnoho důkazů, že vietnamská armáda dokázala hravě porazit jak Američany tak v roce 1979 v pohraniční válce i Číňany.
| Ptejte se zvláštního zpravodaje MF DNES Viliama Bucherta ve Vietnamu ZDE. Odpovědi můžete pokládat do pátku 24. března do 10 hodin.Viliam Buchert odpoví na všechny dotazy najednou. |
Jinak je ale válka pro místní obyvatele pasé. Ne, že by o ní nechtěli hovořit, ale již po čtvrtstoletí jim připadá vzdálená a podle nich nemá smysl jí neustále rozebírat. Žádná nenávist nepanuje ani vůči Američanům, jako by bylo vše odpuštěno a skutečně zapomenuto. "Co bylo, bylo," to je jedno z hesel, kterým se Vietnamci řídí. Tedy: "Zapomeňte na válku."
Největším problémem pro dnešního Vietnamce je, jak si vydělat co nejvíce peněz. Ať se děje cokoli, peníze jsou zde jednoznačně na prvním místě. A po době válečného strádání a neúspěšných komunistických pokusech řídit hospodářství s Leninovými a Marxovými spisy v kapse, se ekonomice přece jenom daří lépe. To se pak i lépe a svobodněji dýchá, což je v Saigonu vidět na každém kroku. Na válku zde nikdo nemyslí.
Bude opět připomenuta až 30. dubna, kdy je pětadvacáté výročí dobytí Saigonu, což je považováno za definitivní konec války. A jak upozorňují Vietnamci bude to fajn, protože dní volna bude víc: pak se totiž bude slavit 1. máj. A na ten místní vláda velmi drží.
Jak se baví vietnamská mládež
Dunivé rytmy techna otřásají diskotékou Mua Rung na ulici Ho Huang Nghiep v centru Ho Či Minova Města. Na parketu se svíjejí téměř samá mladá těla. Postaršího Vietnamce nenajdete, vyššího věku je pouze pár cizinců. Mladí Vietnamci pijí většinou nealko. Pár mladičkých prostitutek marně vyhlíží zákazníky. Tady je ostatně doménou tanec.
Atmosféra přitom v ničem nepřipomíná, že jste v komunistické zemi, kde se stále zavírá za projevení rozdílného názoru. Tady to vypadá stejně jako na diskotéce v Praze či Londýně.
Uvolnění režimních otěží v devadesátých letech zcela změnilo i návyky mladých lidí. I když to, co teď nově zažívají například na severu země v metropoli Hanoji, bylo zde v Saigonu na jihu, kdysi zcela normální. V době, kdy tady byla americká armáda (bojové jednotky odešly v roce 1973 a Američané vůbec o dva roky později) byl život v Saigonu nejrušnější z celé jihovýchodní Asie a nemohl mu konkurovat ani thajský Bangkok. Teď se vše jakoby oklikou vrátilo. A tak potkat na ulici vietnamské děvče s vlasy obarvenými na červeno, či dlouhovlasé chlapce s náušnicí v uchu ke stává spíše normální.
Vietnamská mládež poslouchá stejnou hudbu a také se stejně obléká (samozřejmě ve velkých městech) jako jejich vrstevníci na západě. Dívek v tradičním oblečení je na saigonských ulicích vidět čím dál méně a jsou v jasné menšině. Jenom menší děti ještě musí stále chodit do školy v uniformách, kterým vévodí pionýrské šátky. Kdo chce tedy vidět nefalšované pionýry, jak jsme je kdysi znali u nás, ať vyrazí rychle do Vietnamu. Kdoví jak dlouho zde ještě budou.
Mladí lidé se také dívají na stejné, tedy většinou americké, filmy. Navíc velmi rádi chodí do dražších (ne na naše, ale na vietnamské poměry) kaváren, protože to je přece po letech chudoby a strádání "cool". Je ale zajímavé, že mladí Vietnamci nepijí tolik alkoholu jako jejich otcové, protože ti se někdy chovají, že pijí skutečně o závod.
To, co se ale odehrává v Saigonu, už neplatí pro venkovské oblasti, kde je sice také život daleko jednodušší než předtím, ale jedinou zábavou je pro mladé lidi často jenom televize. Navíc s jediným chytatelným státním programem, což příliš velká zábava skutečně není.
