O sobě a svých názorech mluví málo a nerad: "Svět je prostě jiný, propojený. Veliká mozaika, v níž už není Československo na rudé straně a my na modré. Jak víte, bývaly časy, kdy jsem stál proti vaší armádě, znal jsem konkrétně ty, proti nimž jsem měl bojovat. Na jedné straně vy, na druhé Německo a NATO, v povzdálí Amerika a Rusko. Dnes jste součástí NATO; skvělé. Ale svět už je zase někde jinde."
Dal jste si složitý a hodně dlouhodobý úkol - v době, kdy pozornost veřejnosti poutají spíše krátkodobé aféry. Děláte to proto, že jste sám vyrůstal v jedné z nejnebezpečnějších čtvrtí, newyorském jižním Bronxu?
To je jeden důvod. Ale dovolte mi začít tím, že nejsme vyhrazeni pro děti z vnitřních měst. Také v chudých venkovských oblastech naší země vyrůstají lidé, kteří nedostávají šanci na úspěch.
Když jsem odešel z armády, viděl jsem, že i když se Americe daří skvěle, ekonomika roste a jsme supervelmoc, máme zároveň v naší zemi miliony mladých, kteří zůstávají mimo. Cítil jsem, že mohu dál sloužit své zemi tím, že budu těmhle lidem zprostředkovávat naději, jakou jsem měl, když jsme vyrůstal v Jižním Bronxu. Tehdy tam ještě existovaly rodiny, lidé docházeli každý den do práce, drogy nám nedávaly tak zabrat. Chtěl jsem se podílet na znovuvytvoření společenství, které by dnešní děti ve vnitřních městech chránilo před drogami, gangy a násilím.
Lidé, kteří prošli v posledních letech stejnou střední školou jako vy, Morris High School, říkají, že to byl otřesný zážitek. Jak vypadala před desetiletími?
Ne tak zle. Nebyla to nejlepší škola, ale dostal jsem vzdělání. Sedím tu před vámi, padesát let poté, a umím mluvit a něco málo znám. Ta škola mě postavila na cestu k úspěchu.
Byl jsem na Morris High znovu loni. Potýkají se tam s překážkami, ale stále se snaží. Musíme těm dětem dávat naději, nemůžeme je odepsat.
Co by se podle vás mělo pro ně udělat?
Ať na to koukáte jakkoliv, musí jednou najít práci, která jim přinese důstojný výdělek. Ale tu práci nedostanou, když nebudou vzdělaní. A vzdělání není možné bez fungujících škol. A školy samy o sobě nic nezmění, dokud nebudou znovu existovat rodiny - tak, aby děti vyrůstaly s oběma rodiči a ne jen s osamělými matkami, které mají samy těsně po pubertě.
Dobrá, ale co s tím?
Musíte měnit všechno najednou - dávat do pořádku školy, vytvářet práci pro lidi, obnovovat rodiny. Je to jedna velká tapiserie, v níž se soustředím na pomoc školám. A hlavně přesvědčuji mladé, že člověk má mít děti, teprve když je dospělý a zodpovědný, když má práci a dokáže potomky nejenom udělat, ale posléze i uživit a dát jim všechno, co potřebují.
Nedokážu vyřešit současný problém. Nemohu pomoci lidem, kteří přivedli na svět děti a teď se o ně nestarají. S těmi se už nedá nic dělat. Ale mohu pracovat s dítětem a pomáhat mu, aby neopakovalo chyby svých rodičů. Musí se ovšem začít hodně brzy. Když jsou na střední škole, bývá už pozdě.
V Evropě by tohle byla práce pro vládu, ne pro jednotlivce.
Je to práce pro všechny. Některé evropské země více spoléhají na socialističtější formy řešení problému: ať se stará vláda, to nejsou naše děti. My se staráme o své potomky, tak proč bychom se starali ještě o cizí.
Nechci být kritický k jakékoli zemi, děti však nepatří vládě. Jsou to naše děti. Jestli se o ně nepostaráme nyní a nepošleme je správným směrem, zaplatíme později, až je posadíme do vězení. Máme v téhle zemi 1,8 milionu lidí za mřížemi. Veliká Amerika, Amerika - jediná supervelmoc, Amerika - zářivé město na kopci... a v ní 1,8 milionu vězňů.
Nejsem schopen tenhle problém vyřešit, ale mohu to zkusit. A možná dokážu zachránit pár dětí. Ne všechna. Ale nikdo nemůže jen tak lusknout prsty a všechno naráz změnit.
Mluvíte často o vzdělání. Proč právě o něm?
Protože teprve až dnešní děti dokončí školy a začnou vydělávat, přijdou do jejich komunit peníze na další rozvoj. A k tomu všemu potřebují vzdělání - odlišné, než bývalo potřebné dřív, protože i práce v USA je nyní jiná. Ztratili jsme mnoho pracovních míst kvůli zemím, které dokážou vyrábět laciněji. Dnes nenajdete jedinou televizi vyrobenou ve Spojených státech - zato vyvíjíme příští televize a k nim i software a kabelové systémy. Musíme se soustředit na věci, které umíme nejlépe, například moderní technologie. Silicon Valley, Microsoft, Oracle - to nám jde. Pro tohle musíme školit naše děti.
POPULARITU SI NEUKLÁDÁM DO BANKY
Myslíte, že vaše šance pomoci dětem by byly větší, anebo naopak menší, pokud byste se vrátil do státních služeb?
No, v jaké funkci? Pokud bych měl být znovu vojákem, ne. Ale neplánuji návrat do vlády.
Jeden z republikánských vůdců v Kongresu mi řekl, že jeho "sestavou snů" je prezident George Bush mladší a vy coby ministr zahraničí. Slýcháte taková přání často?
Hodně lidí mi řeklo něco podobného, ale nemohu se k této záležitosti vyjádřit. Jak víte, máme kompletní vládu, žádné z těchto míst není volné, takže se o to právě teď nestarám. Jsem více než zaneprázdněn tím, co dělám pro společnost i pro svou vlastní rodinu.
V různých částech USA jsem na vás slyšel mnoho chvály. Proč myslíte, že právě ve vás, vojáka, vkládá veřejnost tak vysoká očekávání?
To jste se měl zeptat jich, ne mne... Myslím, že Američané mají rádi své ozbrojené síly a líbilo se jim, jak proběhla operace Pouštní bouře. Před ní o mně věděl málokdo - a najednou vás díky televizi zná každý.
Také mi pomohla pověst černocha ze skromných poměrů. Lidé v tom viděli potvrzení amerického snu. Na druhou stranu, někteří lidé teď říkají: Všechno je O.K., když to dokázal Powell, tak to může dokázat každý. Což není pravda. Je mnoho černých, ale i bílých dívek a chlapců, kteří jsou v pasti. Že já jsem uspěl, neznamená, že je celá země v pořádku.
Vystoupil jste na letošním udělováni Oscarů v Los Angeles. Proč v době, kdy se americká veřejnost zdá být velmi zklamaná a zcyničtělá z pozorování politiky a politiků, pozvali právě vás?
Nejsem politik.
Jste veřejně známá osoba.
Dobrá, jenže vy jste mluvil o politice a politicích. Opatrně s tímhle.
Byl jsem na Oscary pozván, abych představil dva filmy, pojednávající o armádě, a jsem docela známý jako generál. Ne jako politik. Jasně jsem se i vyslovil, že nemám zájem o politiku. Když jsem byl vojákem, nikdo se mne nikdy nezeptal na mé politické přesvědčení a já nikdy nikomu neřekl, se kterou stranou bych mohl sympatizovat. V žádné jsem nebyl, má věrnost patřila ústavě a prezidentovi. Nikdy jsem nevyjádřil žádný politický postoj, neboť by pak lidé mohli zpochybňovat mou loajálnost.
Pak jsem odešel do výslužby a mohl si dovolit vyjádřit se otevřeněji. Deklaroval jsem se jako republikán. Ale lidé ve mně stále převážně vidí generála, ne politika - a veřejného činitele, nevystupujícího v každodenních politických debatách. Nespatříte mne v televizi, jak bojuji o jednotlivá témata. Rozhodl jsem se nic takového nedělat. Pracuji na svých programech, poměrně v tichosti, a nemíchám se do politických bitev. To je jeden z důvodů, proč jsem populární. Politici jsou nuceni spotřebovat svou popularitu, protože musí dělat obtížná rozhodnutí.
Ovšem vy si můžete oblibu udržet nadlouho.
Doufám, že ano, nehlídám si ji však jenom proto, abych ji měl. Používám ji, abych chodil ke guvernérům, starostům a finančníkům a říkal jim: "Tohle musíte udělat, abyste zlepšili život těchto dětí. Pomozte mi s touto křížovou výpravou." Takhle používám svou - to slovo strašně nemám rád - popularitu. Snažím se ji využít, ne ukládat do banky. Až umřu, copak se Bůh bude ptát, jestli jsem byl populární? Ne, zeptá se mne, jestli jsem žil správně a pomáhal lidem.
CÍTÍM VELKÉ ZOUFALSTVÍ
V amerických vnitřních městech mi vždy připadalo, že se nacházím v oblastech nepodléhajících jurisdikci vlády USA.
V mnoha případech máte naprosto pravdu. Leckde panuje ohromné zoufalství. Ve čtvrti mého dětství jsou místa, kde ani neseženete lékařskou pomoc. Žádní doktoři se tam nevypraví. Je to příliš nebezpečné a nejdou tam vydělat žádné peníze.
Jste schopen se do těchto čtvrtí dostat a být tam vyslechnut?
Ano. Ale také jsem schopen jet do New Yorku, mluvit k největším finančním korporacím na Wall Streetu a získat jejich pomoc.
K čemu přesně?
Například před pár dny jsme seděli na pódiu s bývalým prezidentem Fordem v Palm Springs a zástupci třinácti set středoškoláků přicházeli a hlásili, co chtějí dělat: pomáhat žákům základních škol učit se číst a psát, stavět domy pro chudé, chodit do nemocnic za lidmi, kteří jsou na sklonku života. Tyhle děti se těžko dostanou do problémů - jsou příliš zaměstnané. Dělají dobré věci a mají z toho pocit zadostiučinění. Když mladý člověk, kterému je patnáct šestnáct, učí šestileté dítě číst anebo v nemocnici pozoruje, jak vypadá umírání, začne chápat, že život je důležitý. A že může sám dávat druhým a dělat něco pořádného - tak proč by měl fetovat nebo někoho mlátit nebo se poflakovat a zničit si život. Dáváte mu víru v jeho vlastní schopnosti. - Pak žádáte korporace, aby těmto mladým poskytly práci na částečný úvazek, při škole, a pomohly jim připravovat se pro 21. století.
NEBYL JSEM GENERÁL-IDIOT
Odkud se všechno tohle civilní uvažování bere ve čtyřhvězdičkovém generálovi?
Nebyl jsem generál-idiot, totálně rozvedený se společností. Vyrůstal jsem v chudé čtvrti a prvních jedenadvacet let života jsem všechny tyhle problémy pozoroval okolo sebe. Zažil jsem revoluci v občanských právech a viděl jsem, co udělala s mou vlastí; sledoval jsem hrozící zničení této země začátkem sedmdesátých let, kdy jsme prodělali rasové bouře, nástup drog a ztrátu prezidenta i viceprezidenta, smrt Martina Luthera Kinga... I když jsem byl generál, měl jsem uši, oči a mozek.
A navíc, během pětatřiceti let v armádě, co jsem dělal jiného, než cvičil mladé lidi? Bral jsem kluky z jižního Bronxu a dělal z nich vojáky. Jak? Učil jsem je věřit v sebe, ve svou zemi, ve vzdělání. Teď dělám totéž, jen jsou trochu mladší a nepřipravuji je pro armádu, ale pro život. A víte co? Rizika tam venku nejsou o nic méně reálná. I když už není žádná česká armáda, která by na ně střílela.
Existují mnohem nebezpečnější věci než česká armáda.
Jistě. Česká armáda na ně nikdy nevystřelila, zatímco na ně dnes a denně útočí překupníci drog a s nimi zoufalství, zločinnost, násilí, zabedněnost a nedostatek vzdělání.
Takže to, co jsem dělal předtím, dělám i dnes. Dříve náčelník štábu ozbrojených sil, dnes předseda America's Promise. Stejná věc.
To jsou ale rozdílné funkce...
Jiná slova, ale stejný cíl.
| Colin Powell (62) se od klasické představy amerického generála liší hned dvojím způsobem - původem a vzděláním. Pochází z chudých černošských vrstev a nevystudoval žádnou elitní vojenskou akademii typu West Pointu, která zpravidla bývá předpokladem ke kariéře. Narodil se v roce 1937 v newyorském Harlemu a vyrůstal v Jižním Bronxu, jednom z nejhorších černošských ghett USA. Až do jedenadvaceti let byl civilistou. Vystudoval geologii, vojenský výcvik absolvoval coby důstojník-rezervista v průběhu vysoké školy. Během 35 let strávených v armádě se vypracoval z podporučíka na čtyřhvězdičkového generála. Bojoval ve Vietnamu, velel divizi v západním Německu, kde stál proti československé armádě, prošel řadou dalších funkcí. Proslavil se v letech 1990-91, kdy z pozice náčelníka štábu ozbrojených sil USA připravil operaci Pouštní bouře, která vyhnala Saddáma Husajna z okupovaného Kuvajtu. V roce 1993 odešel do civilu. O dva roky později jej mnoho politiků i občanských organizací vyzývalo, aby se ucházel o funkci prezidenta Spojených států. O Powellově vlivu a všeobecné popularitě svědčí, že ho na svou kandidátku chtěli demokraté i republikáni. Odmítl nabídku s tím, že se chce věnovat rodině. Je pověstný tím, jak důkladně si chrání své soukromí. Prakticky vůbec nevystupuje v médiích (kromě občasné podpory své nadace America's Promise) a zpravidla odmítá poskytovat rozhovory. V poslední době se znovu hovoří o jeho návratu do vysoké politiky. |
Dal jste si složitý a hodně dlouhodobý úkol - v době, kdy pozornost veřejnosti poutají spíše krátkodobé aféry. Děláte to proto, že jste sám vyrůstal v jedné z nejnebezpečnějších čtvrtí, newyorském jižním Bronxu?
To je jeden důvod. Ale dovolte mi začít tím, že nejsme vyhrazeni pro děti z vnitřních měst. Také v chudých venkovských oblastech naší země vyrůstají lidé, kteří nedostávají šanci na úspěch.
Když jsem odešel z armády, viděl jsem, že i když se Americe daří skvěle, ekonomika roste a jsme supervelmoc, máme zároveň v naší zemi miliony mladých, kteří zůstávají mimo. Cítil jsem, že mohu dál sloužit své zemi tím, že budu těmhle lidem zprostředkovávat naději, jakou jsem měl, když jsme vyrůstal v Jižním Bronxu. Tehdy tam ještě existovaly rodiny, lidé docházeli každý den do práce, drogy nám nedávaly tak zabrat. Chtěl jsem se podílet na znovuvytvoření společenství, které by dnešní děti ve vnitřních městech chránilo před drogami, gangy a násilím.
Lidé, kteří prošli v posledních letech stejnou střední školou jako vy, Morris High School, říkají, že to byl otřesný zážitek. Jak vypadala před desetiletími?
Ne tak zle. Nebyla to nejlepší škola, ale dostal jsem vzdělání. Sedím tu před vámi, padesát let poté, a umím mluvit a něco málo znám. Ta škola mě postavila na cestu k úspěchu.
Byl jsem na Morris High znovu loni. Potýkají se tam s překážkami, ale stále se snaží. Musíme těm dětem dávat naději, nemůžeme je odepsat.
Co by se podle vás mělo pro ně udělat?
Ať na to koukáte jakkoliv, musí jednou najít práci, která jim přinese důstojný výdělek. Ale tu práci nedostanou, když nebudou vzdělaní. A vzdělání není možné bez fungujících škol. A školy samy o sobě nic nezmění, dokud nebudou znovu existovat rodiny - tak, aby děti vyrůstaly s oběma rodiči a ne jen s osamělými matkami, které mají samy těsně po pubertě.
Dobrá, ale co s tím?
Musíte měnit všechno najednou - dávat do pořádku školy, vytvářet práci pro lidi, obnovovat rodiny. Je to jedna velká tapiserie, v níž se soustředím na pomoc školám. A hlavně přesvědčuji mladé, že člověk má mít děti, teprve když je dospělý a zodpovědný, když má práci a dokáže potomky nejenom udělat, ale posléze i uživit a dát jim všechno, co potřebují.
Nedokážu vyřešit současný problém. Nemohu pomoci lidem, kteří přivedli na svět děti a teď se o ně nestarají. S těmi se už nedá nic dělat. Ale mohu pracovat s dítětem a pomáhat mu, aby neopakovalo chyby svých rodičů. Musí se ovšem začít hodně brzy. Když jsou na střední škole, bývá už pozdě.
V Evropě by tohle byla práce pro vládu, ne pro jednotlivce.
Je to práce pro všechny. Některé evropské země více spoléhají na socialističtější formy řešení problému: ať se stará vláda, to nejsou naše děti. My se staráme o své potomky, tak proč bychom se starali ještě o cizí.
Nechci být kritický k jakékoli zemi, děti však nepatří vládě. Jsou to naše děti. Jestli se o ně nepostaráme nyní a nepošleme je správným směrem, zaplatíme později, až je posadíme do vězení. Máme v téhle zemi 1,8 milionu lidí za mřížemi. Veliká Amerika, Amerika - jediná supervelmoc, Amerika - zářivé město na kopci... a v ní 1,8 milionu vězňů.
Nejsem schopen tenhle problém vyřešit, ale mohu to zkusit. A možná dokážu zachránit pár dětí. Ne všechna. Ale nikdo nemůže jen tak lusknout prsty a všechno naráz změnit.
Mluvíte často o vzdělání. Proč právě o něm?
Protože teprve až dnešní děti dokončí školy a začnou vydělávat, přijdou do jejich komunit peníze na další rozvoj. A k tomu všemu potřebují vzdělání - odlišné, než bývalo potřebné dřív, protože i práce v USA je nyní jiná. Ztratili jsme mnoho pracovních míst kvůli zemím, které dokážou vyrábět laciněji. Dnes nenajdete jedinou televizi vyrobenou ve Spojených státech - zato vyvíjíme příští televize a k nim i software a kabelové systémy. Musíme se soustředit na věci, které umíme nejlépe, například moderní technologie. Silicon Valley, Microsoft, Oracle - to nám jde. Pro tohle musíme školit naše děti.
POPULARITU SI NEUKLÁDÁM DO BANKY
Myslíte, že vaše šance pomoci dětem by byly větší, anebo naopak menší, pokud byste se vrátil do státních služeb?
No, v jaké funkci? Pokud bych měl být znovu vojákem, ne. Ale neplánuji návrat do vlády.
Jeden z republikánských vůdců v Kongresu mi řekl, že jeho "sestavou snů" je prezident George Bush mladší a vy coby ministr zahraničí. Slýcháte taková přání často?
Hodně lidí mi řeklo něco podobného, ale nemohu se k této záležitosti vyjádřit. Jak víte, máme kompletní vládu, žádné z těchto míst není volné, takže se o to právě teď nestarám. Jsem více než zaneprázdněn tím, co dělám pro společnost i pro svou vlastní rodinu.
V různých částech USA jsem na vás slyšel mnoho chvály. Proč myslíte, že právě ve vás, vojáka, vkládá veřejnost tak vysoká očekávání?
To jste se měl zeptat jich, ne mne... Myslím, že Američané mají rádi své ozbrojené síly a líbilo se jim, jak proběhla operace Pouštní bouře. Před ní o mně věděl málokdo - a najednou vás díky televizi zná každý.
Také mi pomohla pověst černocha ze skromných poměrů. Lidé v tom viděli potvrzení amerického snu. Na druhou stranu, někteří lidé teď říkají: Všechno je O.K., když to dokázal Powell, tak to může dokázat každý. Což není pravda. Je mnoho černých, ale i bílých dívek a chlapců, kteří jsou v pasti. Že já jsem uspěl, neznamená, že je celá země v pořádku.
Vystoupil jste na letošním udělováni Oscarů v Los Angeles. Proč v době, kdy se americká veřejnost zdá být velmi zklamaná a zcyničtělá z pozorování politiky a politiků, pozvali právě vás?
Nejsem politik.
Jste veřejně známá osoba.
Dobrá, jenže vy jste mluvil o politice a politicích. Opatrně s tímhle.
Byl jsem na Oscary pozván, abych představil dva filmy, pojednávající o armádě, a jsem docela známý jako generál. Ne jako politik. Jasně jsem se i vyslovil, že nemám zájem o politiku. Když jsem byl vojákem, nikdo se mne nikdy nezeptal na mé politické přesvědčení a já nikdy nikomu neřekl, se kterou stranou bych mohl sympatizovat. V žádné jsem nebyl, má věrnost patřila ústavě a prezidentovi. Nikdy jsem nevyjádřil žádný politický postoj, neboť by pak lidé mohli zpochybňovat mou loajálnost.
Pak jsem odešel do výslužby a mohl si dovolit vyjádřit se otevřeněji. Deklaroval jsem se jako republikán. Ale lidé ve mně stále převážně vidí generála, ne politika - a veřejného činitele, nevystupujícího v každodenních politických debatách. Nespatříte mne v televizi, jak bojuji o jednotlivá témata. Rozhodl jsem se nic takového nedělat. Pracuji na svých programech, poměrně v tichosti, a nemíchám se do politických bitev. To je jeden z důvodů, proč jsem populární. Politici jsou nuceni spotřebovat svou popularitu, protože musí dělat obtížná rozhodnutí.
Ovšem vy si můžete oblibu udržet nadlouho.
Doufám, že ano, nehlídám si ji však jenom proto, abych ji měl. Používám ji, abych chodil ke guvernérům, starostům a finančníkům a říkal jim: "Tohle musíte udělat, abyste zlepšili život těchto dětí. Pomozte mi s touto křížovou výpravou." Takhle používám svou - to slovo strašně nemám rád - popularitu. Snažím se ji využít, ne ukládat do banky. Až umřu, copak se Bůh bude ptát, jestli jsem byl populární? Ne, zeptá se mne, jestli jsem žil správně a pomáhal lidem.
CÍTÍM VELKÉ ZOUFALSTVÍ
V amerických vnitřních městech mi vždy připadalo, že se nacházím v oblastech nepodléhajících jurisdikci vlády USA.
V mnoha případech máte naprosto pravdu. Leckde panuje ohromné zoufalství. Ve čtvrti mého dětství jsou místa, kde ani neseženete lékařskou pomoc. Žádní doktoři se tam nevypraví. Je to příliš nebezpečné a nejdou tam vydělat žádné peníze.
Jste schopen se do těchto čtvrtí dostat a být tam vyslechnut?
Ano. Ale také jsem schopen jet do New Yorku, mluvit k největším finančním korporacím na Wall Streetu a získat jejich pomoc.
K čemu přesně?
Například před pár dny jsme seděli na pódiu s bývalým prezidentem Fordem v Palm Springs a zástupci třinácti set středoškoláků přicházeli a hlásili, co chtějí dělat: pomáhat žákům základních škol učit se číst a psát, stavět domy pro chudé, chodit do nemocnic za lidmi, kteří jsou na sklonku života. Tyhle děti se těžko dostanou do problémů - jsou příliš zaměstnané. Dělají dobré věci a mají z toho pocit zadostiučinění. Když mladý člověk, kterému je patnáct šestnáct, učí šestileté dítě číst anebo v nemocnici pozoruje, jak vypadá umírání, začne chápat, že život je důležitý. A že může sám dávat druhým a dělat něco pořádného - tak proč by měl fetovat nebo někoho mlátit nebo se poflakovat a zničit si život. Dáváte mu víru v jeho vlastní schopnosti. - Pak žádáte korporace, aby těmto mladým poskytly práci na částečný úvazek, při škole, a pomohly jim připravovat se pro 21. století.
NEBYL JSEM GENERÁL-IDIOT
Odkud se všechno tohle civilní uvažování bere ve čtyřhvězdičkovém generálovi?
Nebyl jsem generál-idiot, totálně rozvedený se společností. Vyrůstal jsem v chudé čtvrti a prvních jedenadvacet let života jsem všechny tyhle problémy pozoroval okolo sebe. Zažil jsem revoluci v občanských právech a viděl jsem, co udělala s mou vlastí; sledoval jsem hrozící zničení této země začátkem sedmdesátých let, kdy jsme prodělali rasové bouře, nástup drog a ztrátu prezidenta i viceprezidenta, smrt Martina Luthera Kinga... I když jsem byl generál, měl jsem uši, oči a mozek.
A navíc, během pětatřiceti let v armádě, co jsem dělal jiného, než cvičil mladé lidi? Bral jsem kluky z jižního Bronxu a dělal z nich vojáky. Jak? Učil jsem je věřit v sebe, ve svou zemi, ve vzdělání. Teď dělám totéž, jen jsou trochu mladší a nepřipravuji je pro armádu, ale pro život. A víte co? Rizika tam venku nejsou o nic méně reálná. I když už není žádná česká armáda, která by na ně střílela.
Existují mnohem nebezpečnější věci než česká armáda.
Jistě. Česká armáda na ně nikdy nevystřelila, zatímco na ně dnes a denně útočí překupníci drog a s nimi zoufalství, zločinnost, násilí, zabedněnost a nedostatek vzdělání.
Takže to, co jsem dělal předtím, dělám i dnes. Dříve náčelník štábu ozbrojených sil, dnes předseda America's Promise. Stejná věc.
To jsou ale rozdílné funkce...
Jiná slova, ale stejný cíl.
 Colin Powell ve své pracovně |
