Speciální oddělení nemocnice patřící íránským revolučním gardám je varováním pro všechny. Všichni pacienti zažili irácký chemický útok. V Bakíatalláhu je na oddělení 10-D několik tisíc bývalých vojáků, kteří byli vystaveni jedovatým plynům.
Vojáci skončili s jizvami na plicích, narušeným trávicím systémem, chronickými podlitinami a puchýři a mnozí trpí po víc než deseti letech dezorientací. Nemine týden, aby íránský tisk neinformoval o dalším veteránovi, který podlehl následkům potíží po chemickém útoku.
"Žiji jen napůl. Umírám ode dne, kdy jsem se nadechl toho jedovatého plynu," šeptá Džalál Takví. Necítí pravou stranu těla, je částečně ochrnutý.
Pamatuje si každou minutu útoku u íránského pohraničního města Abadánu v roce 1987. Všichni vojáci začali najednou sípat a nemohli popadnout dech. Neviděli přes slzy, které jim tekly z očí. Všude se šířil silný zápach cibule - nepochybné příznaky přítomnosti yperitu.
Kolik a zda si Irák tyto zbraně ponechal, mají zjistit inspektoři OSN, pokud budou jejich mise v Iráku obnoveny. Bagdád tvrdí, že už nemá nic.
Šéf skupiny inspektorů, s níž Irák přestal před čtyřmi lety spolupracovat, Rolf Ekeus, byl v roce 1997 přesvědčen, že si irácký prezident Saddám Husajn ponechal "strategické" množství chemikálií využitelných ve vojenství.
Ve válce s Íránem, v níž Západ podporoval Irák bojující proti nově nastolené islámské vládě v Teheránu, Iráčané podnikli několik set chemických útoků. Podle odhadů při nich zemřelo na 5 tisíc Íránců a mnoho set dalších bylo zasaženo.
Odborníci OSN potvrdili, že byl použit yperit, který je smrtící i po několika dnech, a nervový plyn působící křeče a následnou smrt.
"Někdy se cítím líp, pak se ale potíže vrátí a každý nádech znamená utrpení. Po útoku spálili naše šaty, ale pro nás nedokážou udělat nic. Démon té chemikálie zůstává uvnitř," říká veterán Rašíd Imání, který přišel navíc o část pravé nohy při výbuchu miny.
Lékař Kamrán Zamanján trpí vlastní bezmocí, protože vojákům nedokáže pomoci. "Snažíme se jim ulehčit bolest, ale vyléčit je neumíme," přiznává.
Před koncem války použili Iráčané chemické zbraně i proti vlastním Kurdům. V březnu 1988 přišlo ve městě Halabdža u hranice s Íránem o život na 5 tisíc Kurdů. Íránští vojáci byly tehdy na deset kilometrů vzdálené frontové linii a do Halabdži přišli, ještě než se stačil jedovatý plyn rozptýlit.
"Už jsem měl být dávno mrtev. Lékaři mi dávali pět let života. Nevím, co mě drží naživu. Někdy mám při dýchání takové bolesti, že by raději zemřel," říká Rezá Rahímí, který do Halabdži vstoupil mezi prvními.
Netrpí jen dýchacími potížemi, ale také chronickou infekcí. Většinu času tráví ve středisku, které si založili váleční veteráni, kteří přežili chemické útoky.
V hlavním sále na stole nikdy nechybějí mísy s ovocem a zeleninou. "Dal bych nevím co, kdybych to mohl zase jíst," dívá se na ně smutně Alí Chaládž. Chemický útok na jeho dělostřeleckou jednotku v roce 1986 mu těžce poškodil trávicí ústrojí.
Chaládž byl několikrát operován a lékaři mu odňali část střev. "Nenávidím je za to, co mi udělali. Ale Iráčany vlastně obviňovat nemohu. Viním západní země, které Iráku ty ďábelské zbraně daly," říká.
Dvaatřicetiletý Jásir Mahmúdí se do bojů přihlásil v roce 1986 jako dobrovolník. Chodí často na teheránský hřbitov, kde je pohřbeno mnoho vojáků zabitých chemickým zbraněmi. Na cestě ze hřbitova prochází kolem bojového výjevu, na němž běží do bitvy vojáci v ochranných oblecích a maskách.
"Pamatuji se, jak jsem hledal nějakou plynovou masku, ale neměli jsme je. Upadl jsem a začal kašlat krev," vzpomíná mladý muž. Dýchacích potíží se nezbavil, při jedné z operací mu byla odňata jedna plíce. "Jednoho dne už prostě nebudu moci dýchat. Všichni jen čekáme na smrt," konstatuje Mahmúdí.
 Íránské revoluční gardy oslavují vítězství nad iráckou armádou poblíž Basry. (24. ledna 1987) |
 Kurd drží své dítě v náručí po útoku iráckých chemických zbraní na město Halabaja. (20. března 1988) |
 Íránští vojáci zajatí během války s Irákem čekají na jídlo v táboře Ramadi. (2. dubna 1985) |
 Iráčtí vojáci dohlížejí na zajatce, jež lapili během války s Íránem. (18. března 1985) |
