"Měla nejhorší práci a šéfové ji vždy poháněli, aby běhala rychleji. Nebyly žádné přestávky, žádná klimatizace," popisuje jedna dělnice, jak Li Čchun-mej pracovala. Vzduch byl plný vláken a teplo strojů ho zahřívalo na třicet stupňů Celsia, dodává.
Jednou ráno ji našli v koupelně, ležela na podlaze a krvácela z nosu a úst. Zemřela,
než přijela sanitka.
Kolegové: Byla vyčerpaná
Kolegové tvrdí, že zemřela na vyčerpání. V předvánoční době byla celá továrna i šestnáct hodin na nohou, aby stihla vyrobit dost plyšových hraček objednaných z Japonska a Spojených států, píše International Herald Tribune.
Povinné přesčasy trvaly dva měsíce v kuse, poté byla jedna volná neděle. Čchun-mej si podle spolubydlících stěžovala na přepracovanost, kašlala, bolely jí
nohy a měla neustále hlad.
Příčina smrti ženy, která měla všeho dost a chtěla se vrátit domů, zůstává nejasná. Její příbuzní, přátelé a spolupracovníci však pro to mají vysvětlení - smrt z přepracování. Ta postihuje většinou mladé dělníky, kteří se náhle zhroutí a zemřou poté, co dřeli den za dnem dlouhé hodiny.
Existuje jen málo informací o důvodech takovéto smrti a o jejím rozsahu. Mnohé případy nejsou vůbec dokumentovány. Místní média ale odhadují, že v Číně na přepracování umírají desítky lidí.
Děti ve městech podporují rodiče na venkově
Čchun-mej pocházela z hornaté provincie S'-čchuan na západě, která patří mezi nejchudší v zemi. Její rodina se živí obděláváním kamenité půdy. "Jsme chudá vesnice a všichni rodiče si přejí, aby jejich děti odešly do města co nejdříve," vysvětluje její otec. "Čím dříve odejdou, tím dříve mohou začít podporovat rodinu."
Čchun-mej odešla na jih, do průmyslové zóny v deltě Perlové řeky, kde pracovala v několika továrnách na hračky. Město s devíti miliony obyvatel, z nichž sedm milionů jsou lidé z venkova, bylo pro dívku vzrušující a nové. Kromě oplocených továrních komplexů produkujících textil, hračky a elektroniku pro světové trhy, tu jsou zábavné podniky a bary.
Čchun-mej, jejíž práce byla nejméně placená, si mohla během náročné sezóny spolu s příplatky za přesčasy vydělat až 65 dolarů (2200 korun) měsíčně. Společnost si však strhávala 12 dolarů (400 korun) za ubytování a sociální výhody. Vedení mělo také pravomoc ukládat pokuty, například za překročení povoleného pětiminutového limitu na toaletě.
"Musíme pracovat přesčas, nemáme na výběr. Musíme do práce, i když jsme nemocní," popisuje situace jedna z dělnic.
"Nedostáváme zaplaceno za všechny hodiny přesčasů. Pracujeme například sedm hodin navíc, ale na kartě mámě vyznačeny jen tři nebo čtyři hodiny. Když jsou zaměstnanci nespokojení, nedostanou třeba dva měsíce plat a pak si to s odchodem rozmyslí. Jsme v pasti. Vše, co můžeme dělat, je pokračovat v práci," dodává žena.
Podniky porušují zákony
Tyto podmínky přitom porušují čínské zákony. Přesčasy jsou v zemi omezeny na 36 hodin měsíčně a musejí být dobrovolné. Také svévolné pokuty a srážky z platu jsou zakázány.
V praxi se však zákony často nedodržují. "Možná je to nezákonné, ale je to normální," tvrdí pětadvacetiletý Wu Čchun-lin, který v uplynulých pěti letech pracoval v desítce různých továren v regionu. "Je to všude stejné," dodává.
|
Dělníci |
|
Dvě stě milionů dělníků, kteří přišli z chudého venkova na prosperující pobřeží, jsou mladí, chudí a málo obeznámení se svými právy a s bezpečností práce. Pracují většinou pro soukromé společnosti, často se zahraničním kapitálem, které nemají žádné tradice ve sféře sociální podpory. |
