„Českoslovenští vůdci nepochybně dělali v Moskvě, co mohli, aby za mimořádně obtížných podmínek dosáhli čestného řešení a stažení všech jednotek Varšavské smlouvy,“ stojí v analýze, kterou CIA vypracovala 3. září 1968 a která byla na webu tajné služby zveřejněna na sklonku roku 2016.
Husák je mazaný a s Biľakem se nesnáší, líčila normalizační vůdce CIA |
„Ale Dubček a jeho soudruzi měli ve chvíli, kdy byl celý jejich národ držen jako rukojmí, velice málo příležitostí vyjednávat a malou šanci uspět. Při návratu do Prahy tak pochopitelně nedokázali zakrýt svá osobní muka, stejně jako nedokázali před lidmi zakrýt vysokou cenu moskevského kompromisu,“ hodnotí tvůrci dokumentu jednání, v nichž se českoslovenští komunisté zavázali odvolat reformy pražského jara a přijali okupaci.
CIA se domnívala, že Alexandr Dubček ve snaze uspokojit jak Sověty, tak „rozvášněné vlastence“ nepochybně přijde o velkou část respektu, kterému se do srpna u veřejnosti těšil. „K jeho problémům se přidává i masivní přítomnost sovětských a spojeneckých jednotek v Československu – možná i více než 20 divizí,“ stojí v analýze.
Podle jejích tvůrců lidé nechtěli okupační síly provokovat a byli ochotni Dubčekovi dát šanci postavit se na nohy. „Čechy nicméně tyto jednotky nezastrašily a s akty odporu se stále váže jistá úcta. Pokud by sovětské jednotky měly v zemi zůstat déle – i přes Dubčekovo ujišťování, že by měly odjet – šance na otevřený protest porostou.“
Dubček podle CIA po návratu z Moskvy spoléhal na trpělivost, selský rozum a vnitřní disciplínu obyvatel ČSSR a věřil, že Sověty časem tvrdý postoj omrzí a přikloní se k liberálnějšímu postoji. „Téměř nepochybně je pravdou, že naprostá většina Čechů všech přesvědčení by dala přednost domácí a poměrně neškodné komunistické diktatuře před sovětskou vojenskou vládou.“
Maďarský scénář
Analýza předpovídá, že vývoj v Československu by mohl kopírovat scénář v Maďarsku, kde Sověti v roce 1956 brutálně potlačili revoluci proti tamnímu komunistickému režimu. Dubček by se tak podle CIA mohl stát novým Jánosem Kádárem, který se po potlačení povstání postavil do čela maďarských komunistů jako představitel kolaborantské vlády.
„Strana si dál pevně udržuje kontrolu a rychle plní sovětské požadavky. Zároveň je však ochotná tolerovat jistou diverzitu, aktivně se snaží získávat lidovou podporu a pokouší se vyhnout totální poslušnosti před sovětskými vrtochy,“ přibližuje „maďarskou normalizaci“ analýza.
„Možná to není model nezávislého a lidského socialismu, v nějž Češi dříve doufali, každopádně to je však forma komunistické diktatury, která je na hony vzdálená stalinismu a zároveň je pro Moskvu akceptovatelná. A Kádár, i když rozhodně není milován, si očividně vysloužil aspoň nějaký respekt veřejnosti,“ stojí v hodnocení.
Odborníci americké tajné služby ovšem zároveň nepochybovali, že Sověti s Dubčekovým návratem souhlasili jen se skřípěním zubů a na naléhání prezidenta Ludvíka Svobody.
„Nepochybně existuje řada českých stranických funkcionářů, které Dubčekovy reformy znervózňovaly a kteří se stavěli proti demokratickým experimentům. Nebo to jsou prostě oportunisté a vidí v opětovné spolupráci se Sověty slibnou budoucnost... Právě mezi těmito lidmi mohou Sověti hledat vhodnou náhradu, pokud Dubček padne.“
Analýza se zabývá i postojem Brežněvova politbyra, pro které pražské jaro podle CIA představovalo dosud nejvážnější zkoušku. „Český experiment je zastihl nepřipravené a postavil je před velmi nepříjemné a složité okolnosti. Snadné řešení neexistovalo,“ psali analytici CIA s tím, že to byli nakonec sami Čechoslováci, kdo donutil sovětské komunisty jednat.
„Buď by museli přistoupit na kolaps spolehlivého komunistického režimu v Praze a riskovat růst západního vliv na Čechy a podobný vývoj v dalších východoevropských zemích, nebo museli zaujmout tvrdý postoj a udělat náhlý a radikální krok, který by tomu zabránil,“ stojí v analýze.
Experti CIA si také všímají, že srpnová invaze obyvatelům dalších sovětských satelitů ve východní Evropě připomněla jejich nešťastný poměr k doktrinářskému sousedovi. „Sověti možná svým krokem vztyčili nové bariéry proti rozmachu národní nezávislosti ve východní Evropě, zcela určitě však nedokázali zamezit růstu silného protisovětského nacionalismu za těmito zdmi.“
Historie nakonec ukázala, že na maďarský scénář v Československu nedošlo. Dubček postupně ustupoval tlaku z Moskvy a tři čtvrtě roku po invazi ho v čele komunistické strany nahradil Gustáv Husák. Sovětská vojska v Československu zůstala až do roku 1991, aniž by to mezi lidmi vyvolalo nějaké větší protesty. Zatímco Maďaři se v rámci „gulášového socialismu“ mohli těšit z uvolňování poměrů, v Československu zavládla tuhá normalizace.
