Pozornost se s největší pravděpodobností soustředí na řešení izraelsko-palestinského konfliktu a na osud iráckého diktátora Saddáma Husajna a jeho země. Jak obé dopadne, to si dnes troufá odhadnout málokdo. Stát se může cokoli - jsme přece na Blízkém východě.
V Izraeli budou na jaře předčasné volby, které určí nejen nového premiéra, vládu, ale i další vztah židovského státu k Palestincům.
Palestinci zase slibují, že bez ohledu na vývoj v Izraeli vyhlásí v květnu svůj vytoužený stát.
Obojí se vzájemně velmi silně ovlivňuje.
Jestliže Palestinci budou trpěliví a počkají s jednostranným vyhlášením státu až po vzájemné dohodě a v Izraeli současně zvítězí stoupenci mírového urovnání, můžeme se dočkat dalšího historického zlomu - finální izraelsko-palestinské mírové dohody a následně i vzniku Palestinského státu.
Jako ostrý protipól této ideální variantě je neméně možný i totální kolaps mírového procesu, oboustranná radikalizace a vyhrocení konfliktu v jakousi druhou intifádu - palestinské povstání. Tentokrát by se však boje už nemusely vést jen kameny a gumovými projektily. Palestinská samospráva má už své ozbrojené síly, bojovalo by se tedy ostrými zbraněmi.
O kus dál na východ od břehů Perského zálivu bude zřejmě ještě drzeji diktátor Saddám Husajn provokovat západní svět a týrat vlastní lid. Bude se přitom snažit prolomit drtivou izolaci a získat spojence za jakoukoli cenu. Bude to nebezpečná hra, v níž bude méně než dříve promlouvat jemná diplomacie. Nepodceňujme totiž hrozby USA, že budou usilovat o svržení iráckého režimu.
- neděle 3. ledna 1999
