Školní drůbeží farma v provincii Samangán je na konci listopadu prázdná, všechna kuřata se totiž na období zimních zkoušek a prázdnin prodala. První chovatelská sezona tu však byla velmi úspěšná - vychovat se podařilo 700 kuřat. A další semestr se v drůbežárně i na školních políčkách začne nanovo.
Právě střední zemědělské školy mohou přispět k tomu, aby se v Afghánistánu rozvíjelo podnikání a tím i válkou zdecimovaná afghánská ekonomika, říká Matouš Bořkovec, vedoucího projektu zemědělského vzdělávání společnosti Člověk v tísni.
Cestu podpořila společnost Člověk v tísni. Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. |
V roce 2006 bylo v celém Afghánistánu dvanáct středních zemědělských škol, dnes jich je už kolem sto padesáti. Řada pedagogů však má jen základní vzdělání a praktická výuka je pro mnohé zcela neznámý pojem.
„Převládá tu názor, že studovat znamená číst z učebnice. Mnozí studenti tak pak sice vystudují střední školu, ale neznají lepší postupy než jejich nevzdělaní rodiče. Neumí očkovat, založit sad, správně roubovat stromy, pěstovat zeleninu, vyrobit kvalitní osivo, vyrábět sýry nebo správně skladovat výrobky,“ vysvětluje Bořkovec v kábulském sídle neziskové organizace.
Na kompotech se dá v zimě vydělat
Většina Afghánců svou úrodu sama spotřebuje nebo ji prodá okamžitě. V zimě však ceny potravin citelně vzrostou, proto se je vyplatí uchovat a ovoce zavařit či z něj vyrobit šťávu. „Samozásobovací model, kdy lidé sní, co vypěstují, nic nevyřeší. Peníze se v tom vlastně ani nepohybují. Lidé pak nemohou ani investovat například do vzdělání svých dětí, není v tom žádný rozvoj,“ míní Bořkovec.
Afghánská vláda sice samangánské škole darovala nábytek, podle ředitele Mohammada Farhada se ale stát o její chod dále moc nezajímá. O to více si váží pomoci, kterou škole nabídla česká neziskovka. Ve školách, které Člověk v tísni podporuje, se studenti učí nejen správně pěstovat zeleninu a chovat zvířata, ale také sestavit vlastní obchodní plán a vést si záznamy i příjmech a výdajích.
Člověk v tísni škole také pomohl například se založením kuřecí farmy, vybudováním rezervoáru a plotů kolem školních pozemků, které zabrání tomu, aby úrodu spásla zvířata. Pro učitele pak pořádá vzdělávací semináře.
„Dosud se řešily spíše základní potřeby škol: nábytek, studny, záchody, skleníky, základní vybavení. Nestačí jen někomu něco dát, často ty věci ani nevyužívají nebo nevyužívají správně,“ upozorňuje Bořkovec. Učitelé proto žákům pomáhají se zakládáním školních polí, navazují spolupráci s místními farmáři, a hlavně se snaží rozvíjet vlastní dovednosti, aby byli schopní například sami posoudit, co je kde vhodné pěstovat.
Pojďte studovat, zvou dívky v mešitách
Školy často sídlí v pronajatých a pro výuku nevhodných budovách, jako jsou rodinné domy či zemědělská stavení. Právě teď je přitom pro rozvoj středního školství nejvyšší čas. Základní školství se v Afghánistánu začalo překotně rozvíjet již v prvních letech po svržení Talibanu. Děti, které do nich nastoupily, jsou právě ve věku, kdy by mohly přejít na střední školu.
V samangánské škole je však některým studentům i třicet let. „Jsme jedna z mála škol, která přijímá i tyto starší studenty,“ říká ředitel Mohammad Farhad. „Dříve kvůli válce studovat nemohli, teď mají šanci. Neděláme mezi studenty rozdíly, učí se všichni společně.“
Škola se snaží přilákat i dívky, výzvy zveřejňuje v médiích i mešitách. Dívky nyní tvoří již 23 % studentů samangánské školy, v ročníku, který nedávno odmaturoval, jich přitom byla pouhá dvě procenta.
„Je důležité, aby zemědělské postupy znaly i ženy, protože se tradičně starají o rodinné hospodářství a zemědělství je pro Afghánistán jednoznačně největším zdrojem obživy,“ vysvětluje ředitel Farhad. „Navíc mají v zemědělství více pracovních příležitostí.“
Pro ženy, na kterých tradičně leží téměř veškerá péče o domácnost, je totiž v Afghánistánu mnohem složitější sehnat práci než pro muže. Je například nemyslitelné, aby dojížděly do vedlejšího okresu, vysvětluje jedna ze tří učitelek, které na samangánské škole učí. „Kdybych našla v práci v Mazár-e Šarífu, musela by se celá rodina přestěhovat se mnou. Všichni by s tím museli souhlasit.“
