Markéta Plecháčová o dětech i kariéře
Jaký je váš vztah k designu?
Vytvořila jsem si ho postupně díky Honzovi. Nebýt jeho, stačilo by mi, že věc je funkční. Díky němu na všechno nahlížím z jiných úhlů a hledám i nějakou emoci, příběh. Jsem o dost vybíravější. Samozřejmě je potřeba brát v potaz tři malé děti, skleničky od Mosera raději nepoužíváme.
Jak to mezi vámi začalo?
Na škole jsme byli kamarádi. Pak jsem sháněla parťáka na squash a on se nabídl. Zatímco já neměla žádné postranní úmysly…
(Jan skočí do řeči: Tak já je měl, přiznávám.)
Od té doby jsme ho spolu už nikdy nehráli.
V čem se odlišujete?
Oba jsme pracovití, ale já dokážu zvolnit. Honza přesně tohle neumí. Pořád by jel naplno, vstává na budík, i když nemusí, ale pak se kolikrát vaří ve vlastní šťávě. Snažím se ho brzdit, ale nemá to smysl.
Markéta Plecháčová Prosadila se před dvaceti lety pod dívčím jménem Jakšlová jako členka dua Verona, které získalo Českého slavíka v kategorii Skokan roku. Skupinu později opustila a věnovala se sólovému projektu Marqet, než dala přednost rodině. S Janem se dala dohromady na střední škole. Synu Maxovi je šest let, dceři Avě tři a půl roku a dceři Ruby půl roku. |
Kdy vám vypráví o práci?
Když uložíme děti, sedneme si a začne povídat. Tyhle chvíle miluju. Opravdu pořád vymýšlí, jak co udělat, co vylepšit. Sice tvrdím, že by měl zvolnit, ale zároveň jeho zapálení, cílevědomost a zarputilost obdivuju. Pořád přichází s novými nápady. I kdyby neměl jíst a spát, všechno dotáhne do konce. A každý si může být jistý, že to bude skvělé.
Kdo vybíral dětem jména?
Maxíka chtěl hlavně Honza, protože to jméno se mu vždycky líbilo. Už náš kocour se tak jmenoval. Se jménem Ava jsem přišla já a Honzovi se nejdřív moc nezamlouvalo, tak jsme hledali dál, ale nakonec jsme stejně skončili u Avy. A Ruby byl taky můj nápad. Viděla jsem ho někde v titulcích.
Kdy jim zpíváte?
Sem tam. Když začnu, Max řekne, abych přestala. Ava mě pro změnu začne překřikovat. Ráda zpívá a má asi tak třikrát silnější hlas než já. Jsem zvědavá na názor Ruby.
Jak to máte s kariérou?
Jsem máma na plný úvazek, jiné ambice nemám. Mám sice nějaké nápady, ale nejsem ve fázi, kdy bych chtěla začít něco dělat. Kdo ví, možná se někdy vrátím i k tanci. Od dětství jsem závodně tancovala a pak jsem několik let trénovala malé děti.
Co vám dal Londýn?
Před deseti lety jsme tam s Honzou strávili rok. Chodili jsme do jazykových škol, Honza byl taky na stáži v architektonickém studiu a já pracovala v kavárně. Mám kavárenské prostředí moc ráda a kdysi jsem chtěla mít vlastní kavárnu. Právě v Londýně jsem v sobě probudila větší kreativitu a začala dělat věci víc pro radost. Vedle kavárny jsem se věnovala i nezávislé hudbě.
Jan Plecháč nejen o sklu a výchově
Jak chcete změnit Moser?
Moser je krásná tradiční firma, která potřebuje posunout do 21. století. Nestačí dělat hezké věci, těch je všude plno. Je potřeba, aby se s nimi lidé ztotožňovali myšlenkově, intelektuálně i emocionálně. Mít vázu s vyrytými rybičkami a říkat jí mořský svět je možná fajn, ale daleko zajímavější je udělat něco, kde rybička nebude, ale vy máte pocit, jako kdybyste ponořili hlavu do oceánu.
Jan Plecháč Kdysi ho málem vyhodili z UMPRUM, protože neuměl kreslit. „Chodil jsem i na doučování. Moje kresba je pořád spíš taková dětská, ale mně to stačí,“ usmívá se celosvětově uznávaný designér s mnoha oceněními. Osm let tvořil se spolužákem Henrym Wielgusem, později se osamostatnil. Na začátku letošního roku se stal uměleckým ředitelem slavné karlovarské sklárny Moser. |
Jaký je váš vztah ke sklu?
Tenhle materiál plný života mě nepřestává fascinovat. Pořád stejně silně žasnu nad procesem jeho výroby. V drsných podmínkách za přítomnosti zpocených chlapů, kteří pijí pivo, vznikají naprosto nádherné a křehké věci. Úžasný kontrast.
Jak stíháte svůj ateliér?
Časově všechno zvládám čím dál hůř. Za mnou nechodí lidé, co chtějí navrhnout byt. Klienti chtějí nějakou zapeklitost. Všechny projekty jsou hodně složité a pro mě velké výzvy. Kapacitně jsem už na hraně.
Kdo chtěl tři děti?
Já byl OK. už se dvěma, Markét jsme se ale zdáli nekompletní. A protože jsem otevřený všemu, nebyl jsem proti.
(Markéta: Jako jedináček jsem toužila po dvou dětech. Ale když jsme je měli, cítila jsem, že rodina ještě není hotová. Teď už bych řekla, že je.)
Jakou razíte výchovu?
Liberální nevýchovu. Vedeme děti k určité svobodě, samostatnosti a v mnoha ohledech se s nimi snažíme bavit spíš jako s dospělými. Připouštím, že někdy je to náročné.
Co sbíráte u popelnic?
Popelnice a kontejnery mě vždycky fascinovaly. Objevil jsem třeba prasklé zrcadlo s krásným a neponičeným rámem. Dal jsem ho do kupy a visí v ložnici. Beru i oblečení. Tam, kde máme chatu, jsem narazil na nové modráky. Hned jsem si je vzal, vyrazil do kantýny a ptal se chlapů, kdo je vyhodil.
Kam jdete rád ve volnu?
Dřív jsem hodně sportoval, teď stihnu sem tam hokej a jógu. Ale moc rád jsem v lese. Část roku přebýváme na chatě, která stojí přímo u lesa. To je důvod, proč tam rád jezdím. Že bych propadl chataření a natíral plot a sekal trávu, to tedy ne.
(Markéta: Vezme si ty nalezené modráky, plácne se na lehátko a prohlíží si časopisy o designu.)
Kde berete inspiraci?
Hodně se nechávám inspirovat materiálem jako takovým a tím, co se děje kolem. Stačí se podívat na mapu, jak migrují národy, a hned máte před sebou grafický prvek, který lze krásně využít. Co se týká barev, může hodně inspirovat příroda.
6. července 2016 |
