Pokud do přecitlivělého období dospívání přijde láska nešťastná, a ona dříve nebo později jistě nešťastná bude, připravte se na takový test svých rodičovských kvalit, který vám chvílemi připomene přetěžké chvíle čarodějnických procesů.
"Naše Eliška se začala zamykat ve svém pokoji a nechtěla nic jíst. Když jednou za mnoho hodin vyšla, měla oči jako králík," vypráví čtyřicetiletá Eva D. z Plzně, která kvůli dceři nechce uvádět své jméno. "Sama nechtěla říct, co jí je, tak jsem nenaléhala. Bylo mi jasné, že kdyby šlo o malér ve škole, jistě by se svěřila. Manžel to nesl špatně, dokonce jednou chtěl vyrazit dveře. Trvalo poměrně dlouho, než mi dcera řekla, že to všechno je kvůli tomu, že ji nechal kluk."
Je těžké osvědčit nadlidskou trpělivost a nevzít trpící dítě do náručí ve chvíli, kdy by to ulevilo rodičům, ale syn či dcera to rozhodně odmítají. Dopřát potomkovi takovou míru soukromí, jakou v dané situaci považuje za potřebnou, je první zásadou rodičovského dospívání. Svěřování se nedá vymáhat a k utěšování potřebuje rodič nezbytně souhlas svého dítěte. Podle pražské psycholožky Nadi Verecké je každé trápení jen dalším krokem ve vývoji v dospělého člověka. Jsou to chvíle, které nelze za dítě vyřešit - musí si je prostě protrpět a zažít samo. Trápení je totiž sice drahou, leč nezbytnou životní zkušeností.
Role vrby nikoli smuteční
Pozorně naslouchat a přiměřeně citlivě reagovat je rolí ušitou na tělo láskyplným rodičům. Ve chvíli, kdy se jim tolik chce zakroutit krkem bídákovi, který ublížil jejich holčičce, je nutné zatnout zuby. Takt a jemná diplomacie jsou mnohdy náročným uměním, situace si je však žádá.
"Především neříkejte svým dětem, že jejich trápení je prkotina," upozorňuje doktorka Verecká. "Pro ně rozhodně není a vaše životní zkušenosti jsou bohužel nepřenosné. Zkuste jim pomoci větami typu: Já vím, jak je ti zle, taky jsem něco podobného prožila, když mi bylo sedmnáct. Povídejte si s nimi o vlastních prožitcích: sblíží vás to a jim to pomůže."
Matka a otec v domácnosti, rozvrácené nešťastnou láskou jejich potomka, by si měli vzpomenout, co by jim samým v podobných chvílích nejvíce pomohlo, jaká reakce jejich rodičů by pro ně byla nejsnesitelnější. Genetika není pavěda - děti jsou přece po vás a budou cítit podobně.
Nemusíš být statečná
Tři týdny před plánovanou svatbou nebyl ženich Radek náhle k zastižení. Nakonec přišel dopis, který Janě vše objasnil. Svatba se nekoná, objevila se jiná dívka.
"Proč zrovna já musím mít tak nemožnou dceru? Ty se nevdáš nikdy, každý ti uteče," zareagovala s citlivostí dinosaura Janina matka.
Někteří rodiče totiž považují nešťastnou lásku svých dětí za potupu celé rodiny. Jejich nepochopení pak může být poslední kapkou do příslovečného poháru hořkosti. Psycholožka Naďa Verecká soudí, že každý zklamaný mladý člověk má právo na pár týdnů smutku a truchlení. V té době může vyhledávat samotu, což je příznak přerodu v dospělou osobnost, či naopak sklouznout zpět do trochu infantilních reakcí dítěte, které potřebuje a chce pomazlit. Může se pohoršit ve škole. Pro chlapce v situaci zhrzených Romeů má nezastupitelný význam otcovo slovo pronesené v pravý čas na pravém místě. Do mystéria mužných rozhovorů by neměla strkat zvědavé ucho žádná z moudrých matek. Mohla by se dozvědět chlapská tajemství takového kalibru, že by otřásla jejími dosavadními životními jistotami.
Být po ruce, a zároveň opodál
"Je-li smutek vašeho dítěte hluboký a nápadně dlouhodobý nebo vysledujete-li příznaky, které ve vás vzbudí obavy, neostýchejte se poradit s psychology na Lince důvěry," radí doktorka Verecká.
Pracují zde odborníci, kteří dovedou poradit nebo alespoň uklidnit. Podobnou cestu by měli volit i mladí lidé, kterým jejich pocity zoufalství přerostou přes hlavu. Mohou se svěřit nezúčastněným lidem, kteří budou přísně respektovat jejich soukromí. A když jim rady profesionálů z nějakých důvodů nebudou vyhovovat, je vždycky možné telefon položit.
Většinou však celá tíha spočívá na rodičích, kteří musí zvládnout umění hodné chytré horákyně - totiž být neustále po ruce, kdyby bylo třeba vrby, a zároveň se nevnucovat a nepřekračovat pomyslnou hranici soukromého teritoria rodícího se dospěláka. Navíc se od nich očekává, že úspěšně zvládnou vlastní úzkost, strach a pocit bezmoci a nebudou ulevovat sobě na úkor dítěte. Jistou pomocí jim může být, pokud si jejich potomek začne psát deník. V něm si totiž nešťastně zamilovaný může odreagovat svůj zármutek, následnou zlost i palčivou otázku 'proč se to stalo právě mně'?
Psycholožka má ovšem v zásobě i útěchu pro těžce zkoušené dospělé: "Ani ti nejlepší rodiče nejsou stroje či odborníci, nemusí proto zvládnout každou situaci úplně bezchybně. Děti ovšem mívají dost síly na to, aby unesly pár výchovných omylů, pokud nepramení ze zlé vůle. Navíc jste ve svých potomcích jistě vytvořili značnou emoční rezervu. Vznikala tehdy, když jste je vychovávali, hráli si s nimi a smáli se. Ve zlých chvílích tedy poslouchejte vlastní intuici a vlastní srdce - určitě vám dobře poradí."
Rodičovská strategie a taktika
- dopřejte dítěti dostatek soukromí
- ve chvílích svěřování buďte pozorní a účastní posluchači
- neskrývejte vlastní prožitky ani zkušenosti s nešťastnými láskami dospívání
- než odezní čas truchlení, neprožívejte zhoršený školní prospěch potomků jako drama
- nebojte se poradit s odborníky na Lince důvěry
