Dolly Buster: Po emigraci mi nic nechybělo. Byla jsem ráda, že jsem pryč

Tak jako má Hercule Poirot svoji růži, tak má Dolly Buster svoji hortenzii. Bývalá pornohvězda v exkluzivním rozhovoru pro iDNES.cz prozradila, jak přišla ke své květině. Zavzpomínala také na své začátky a na emigraci z Československa.

Jak vůbec vznikl nápad mít v zahradě svoji Dolly Buster?
U mě ta idea nevznikla. Přišli ale za mnou zahradníci, že mají krásnou, velikou, strašně opulentní hortenzii. A asi tak dva roky přemýšleli, jakým způsobem se to dá dát na trh, aby to mělo dobrou reklamu. Jedna jejich zaměstnankyně jim řekla: Máme krásnou hortenzii, ale špatně ji dáváte na trh, protože tohle je taková Dolly Buster mezi hortenziemi. A oni na to: Moment, co jste to říkala? To je Dolly Buster? To je pravda, to je Dolly Buster! Tak se mě přišli zeptat. Říkala jsem, že to je nádherný nápad, protože kdo už má svoji vlastní kytku? Já už toho mám hodně, mám vlastní panenku z několika různých materiálů, ale kytku ještě nemám.

Je to proto, protože ty květy mají něco symbolizovat?
Já jsem jim neřekla, aby něco symbolizovaly. (smích) My jsme se nedomluvili. Ale jestli vám něco signalizují, tak je to v pořádku.

Když jste držela první videokazetu se svým jménem, registrovala jste ten moment ve smyslu, je to tady, teď už jsem slavná?
Fakt ne. Sice jsem si jako dítě vždycky přála, nebo lépe řečeno, byla jsem přesvědčená, že budu celosvětově známá. To mi bylo jasné. Nikdo mi nevěřil, všichni se mi vysmáli. A když to potom toho dne tak bylo, tak to pro mě bylo tak jasné, že jsem se nad tím už ani nepozastavovala.

Přišla určitá éra, kdy jste byla megastar. Byla jste všude vidět, účinkovala v prime timu. Jak reagovala tvoje blízká rodina? Změnila jste se v jejich očích?
Vůbec ne. Přátel má hodně málo, musím říct. Skutečně velmi málo. Dneska je tady jedna přítelkyně, se kterou jsem tady v Německu chodila do školy. Ale ta je taky jediná. Moje rodina ještě přijde. Můj brácha s maličkými dětičkami, jedna jeho dcera se jmenuje po mě Nora. Máma taky přijde. Takže moje rodina? Ta mě má zrovna tak ráda, jako mě měla předtím. Pro ně jsem se vůbec nezměnila. Protože věděli, že jsem byla vždycky přesvědčená o tom, že budu známou osobností. Já jsem se nezměnila, ani oni se nezměnili.

Dolly Buster (Berlín, 10. června 2023)

A když jste emigrovali v osmdesátých letech z Prahy s maminkou, s bráškou…
A s tátou.

Tak co vám tenkrát nejvíc chybělo z Československa?
Nic. Mně v té době nechybělo fakt nic. Lhala bych, kdybych řekla, že ano. Byla jsem ráda, že jsem odtamtud pryč. (smích) Tady jsem viděla plné obchody, pro mě už to byl takový zázrak. Tady byly jogurty ve všech variacích, jakoukoliv příchuť jsi mohl dostat. A jenom ty jogurty už stály za to.

Takže potom jste si užívala Západu plnými doušky. Víme, že máte slabost pro auta. Pokud se nemýlím, tak mercedes byl váš vysněný vůz?
Mercedes je můj. Když řídím a není přede mnou ta hvězdička, tak je to špatné. Ale když ji vidím, tak jo. Jsou taky jiná hezká auta, o tom žádná. Ale já osobně pro můj komfort jezdím mercedesem.

Jaké vzpomínky se vám vybavují na vaši hudební éru? Máme tady maxisingl písničky Make Love (Make No War) z roku 1995.
Vybavuje se mi v podstatě to, že tenkrát dělali fotky ještě tak, jak se mají dělat. Správné světlo. To byl vlastně docela vtipný čas, musím říct. Byla jsem s hodně známými osobnostmi z muziky. Tenkrát jsme byli vždycky na cestách, protože jsme měli společné výstupy. Tenkrát tam byla například i Melanie Thorntonová z dua La Bouche, která potom spadla s letadlem. Všichni jsme byli takoví, já to slovo nenávidím, ale byli jsme krásný kolektiv. Kolektiv je pro mě negativní slovo, ale v tomto případě musím říct, že to bylo pozitivní. Byl to opravdu hezký čas.

Sin with Sebastian, ten je ještě dodnes můj přítel. Já si ještě pamatuju, že jsme spolu měli výstupy a on nebyl ochotný dělat přípravu. Prostě řekl, že když to poběží, tak půjde, ale předtím ne. Vždycky přišla ke mě produkce a říkali: Dolly, mohla bys s ním promluvit? Ty jsi ten jediný člověk, s kterým mluví. On měl vždycky u sebe takového medvídka a mluvil s ním a se mnou. (smích) Já jsem mu vždycky říkala: Prosím tě, Sebastiane, mohli bysme? A on to udělal. Potom jsme spolu taky udělali písničky.

Dolly Buster (Hamburg, 6. června 2023)

Jak vzpomínáte na ten fenomenální klip v cabriu v Miami?
To bylo trošičku provizorní, musím říct. Já jsem si to představovala jinak. Byla to hodně drahá produkce. Myslela jsem, bůhvíco tam nebudou dělat a bylo to narychlo zfušované. Nejhorší bylo, že to byli všechno prakticky jenom Američani, kteří tam se mnou hráli. Poslouchali tu techno písničku Make Love (Make No War) a pak říkali: Hm, to je zajímavá písnička. Dolly, to zpíváš ty? Já říkám: Ano. A Oni na to: A v jaké řeči to je? (smích) Takže...

V německé televizi jste neměla problém mluvit o tom, že vás trápí tinnitus. Jak moc limituje váš život?
Kompletně. Jsem ráda, když je den jako dneska, kdy to vyjde. Máme štěstí, je sluníčko, hezké počasí, všechno OK. Hlavně taky potřebuju trošičku moje lidi kolem sebe, které mám ráda a kteří mě psychicky podporují. Protože on to není jenom tinnitus samotný. Člověk z toho, k tomu, nebo před tím dostane deprese, které samozřejmě taky život nepodporují pozitivně. Ale když vidím moje lidi, kteří mi pomáhají, tak se cítím silnější. Je to škoda, protože jsem se vždycky dřív cítila tak silná, nejsilnější. Zjistila jsem, že člověk není tak silný, jak by rád byl.

Takže za tou suverénní ženou, kterou všichni respektují od devadesátek, je křehký člověk? Křehký jako ta hortenzie a potřebuje objetí?
Každý člověk je křehký. Každý člověk potřebuje objetí. Každý člověk potřebuje lásku. To není nic zvláštního. Nikomu nemůžeš věřit, že když je někdo navenek hodně silný, že je silný i vevnitř. Problém je ale ten, že když to máš ze zdravotního důvodu, tak se proti tomu nemůžeš bránit. Musíš to akceptovat. Ale je to taky díl mého života. Naučit se akceptovat.

12. března 2012