Žili Keltové v Pacifiku?

- Kameny objevené na Novém Zélandu, které jsou uspořádané podobně jako megalitický památník ve Stonehenge a jejichž uskupení má stejný průměr jako rovněž v Anglii ležící Arbor Low Observatory, naznačuje, že v tomto koutu světa se již kolem roku 2225 př.n.l. mohly usadit keltské kmeny.
Taková je alespoň teorie, kterou podle agentury EFE ve své knize "Staří Keltové na Novém Zélandu" představuje Martin Doutre.

Autor došel k tomuto závěru po prozkoumání více než 600 kamenů nedaleko Arangy, asi 820 kilometrů severně od novozélandské metropole Wellingtonu, a jejich srovnání se starověkými strukturami, jako jsou například egyptské pyramidy a údajná sluneční laboratoř ve Stonehenge.

Seřízení této megalitické stavby do přímky s vrcholky blízkých hor by podle Doutreho dokázalo, že keltské osídlení mělo za cíl pozorovat průchod planety Venuše v roce 2225 př.n.l.

Není to poprvé, co se v oblasti Arangy provádějí archeologické výzkumy. Waipona, vzdálená pouhých deset kilometrů na sever od Arangy, je rozsáhlé území panenského lesa o rozloze 15.000 hektarů, kde se nachází "kauri", chráněný strom, jehož stáří pravděpodobně přesahuje 1000 let.

"Tam vláda Nového Zélandu provedla v roce 1988 výzkum kamenných struktur roztroušených na 600 místech v oblasti zabírající asi 200 zalesněných hektarů," poznamenal Doutre. Výsledky výzkumu byly uloženy ve wellingtonském Národním archívu a na veřejnost se dostanou až v roce 2063.

Co objevily novozélandské úřady, že se domnívají, že zpráva musí být zatajena až do tak vzdálené doby? Příčina tohoto tajnůstkářství zřejmě tkví v tom, co Noel Hillian, místní historik a bývalý ředitel muzea v Dargaville označuje za mýtus oficiální historie, která považuje Maory za první obyvatele těchto ostrovů, žijících zde přibližně osm století, tedy dvě století před příchodem Evropanů.

Nicméně několik historiků vyvrací mýtus této maurské Arkádie, jenž se odráží v jejich folklóru a legendách; a hovoří o jiném polynéském etniku, mírumilovných Moriorech, jako původních obyvatelích vyhnaných Maory, kteří měli válečnické a antropofágní zvyky. V této nové verzi historie jsou Maorové představováni nejen jako genocidu uskutečňující národ, ale zároveň ztrácejí postavení prvních obyvatel.

Současní maorští pohlaváři, jimž postavení obětí evropského kolonialismu umožňuje získat milionové kompenzace za ztrátu práv či zneužívání, nicméně nesdílejí tuto novou historickou interpretaci. Na Novém Zélandu, kde Maorové tvoří 12 procent obyvatelstva, je mnoho těch, kdo si stěžují, že se toto etnikum chová, jako kdyby tvořili jeho polovinu, a najdou se i tací, kteří se odváží mluvit o maorském rasismu.

Doutre rovněž kritizuje oficiální verzi novozélandských dějin a domnívá se, že všechny zprávy nebo zjištění, v nichž se zmiňuje bezuzdný kanibalismus nebo otrokářské praktiky mezi Maory, byly z knih o historii pečlivě vymazány.

"Byly nahrazeny mytickými příběhy, v nichž se násilí neobjevuje a jejich způsob života je představován jako idylický systém existence, který přerušil až příchod Evropanů," dodává Doutre.