Zhruba ve stejné době snížily americké rodiny své investice do akcií, které měly zajistit jejich dětem lepší start do života. Důvod byl stejný: střední vrstvy začaly měnit svůj ekonomický kapitál na kapitál školní. Přestaly se spoléhat na to, že dědeček byl nejlepším pekařem v okolí stejně jako na to, že Fordovy závody si na burze stále stojí velmi slušně. Nejuznávanější investicí začaly být diplomy, vysvědčení a certifikáty.
»První ozvěnou tohoto trendu u nás byl patrně na počátku devadesátých let zájem o nejrůznější druhy rychlokursů a korespondenčních kursů,« soudí socioložka Jana Duffková z katedry sociologie filozofické fakulty Univerzity Karlovy. »Většina lidí však postupně pochopila, že to nebyl ten nejpřesnější zásah na cíl. Má-li totiž vzdělání opravdu fungovat jako kapitál - a to má, pak musí mít dokonalé základy, na něž se pak dají podobné kursy nabalovat. Stavět na rychlokursech se ovšem nedá.«
Vzdělání je start, nikoli cíl
Stejně tak není možné spoléhat na to, že absolvování dobré školy bude doživotní zárukou slušných, nebo dokonce horentních příjmů. I v zemích s vyspělou ekonomikou existuje nemalé procento nezaměstnaných středoškoláků i vysokoškoláků, jimž diplomy slouží maximálně jako ozdoba obývacího pokoje. Dobré vzdělání je totiž vstupenkou na palubu, nikoli zárukou šťastné plavby.
Svůj k svému
Školní kapitál se v mnoha směrech chová jako jakýkoli jiný. Klasickým důkazem tohoto tvrzení je například zveřejňování nejproduktivnějších »firem« na trhu. Žebříček nejúspěšnějších středních škol v zemi, který už i u nás začala zveřejňovat média, totiž není ničím jiným než kompasem pro investory z řad rodičů. (Podrobný žebříček můžete najít například na internetové adrese www.uiv.cz anebo v takzvaných SETovinách, které vydává Ústav pro informace ve vzdělávání.) »Pokládáme-li rodičům nově přijatých žáků otázku, co si od školy vlastně slibují, většina z nich odpovídá, že kvalitní přípravu na vysokou školu,« říká Jiří Růžička, ředitel Gymnázia Jana Keplera v Praze. Jeho škola patří mezi ty, o nichž se mezi rodiči hovoří jako o prestižních - a zmíněný žebříček škol jim dává za pravdu. »Stále častěji se však objevují i odpovědi, podle nichž jde rodičům také o atmosféru školy.« V pozadí slov o atmosféře, klimatu či formování dětské osobnosti stává podvědomá či vědomá snaha rodičů zařadit děti co nejdříve mezi budoucí duchovní elitu. »Když se dcera hlásila na blízké gymnázium, nebyli jsme s 'obyčejnou' základní školou, do níž do té doby chodila, nijak výrazně nespokojeni,« vysvětluje pražská výtvarnice Erika Bornová. »Rádi bychom ji však viděli mezi dětmi, pro jejichž rodiče je - stejně jako pro nás - vzdělání prioritou.« Podle francouzského sociologa Francoise De Singly jsou podobné úvahy zcela namístě. V knize Sociologie moderní rodiny vysvětlu je, že elitní školy vytvářejí společenství, která se opírají o stejné vlastnosti a zvyky rodin studentů. Tím, že rodiny dětí sdílí stejné hodnoty, stávají se tyto hodnoty obecně přijímanou normou. Zatímco na běžné škole by tedy snaživé dítě bylo pokládáno za šprta, na výběrové je jen jedním z mnoha, kteří se snaží mít dobré známky.
Oběti všeho druhu
»Na zkoušky jsme dceru připravovali, jak nejlépe jsme mohli, učili se s ní snad všichni členové rodiny,« vzpomíná na události letošního školního roku Erika Bornová. »Nakonec se na gymnázium pro velký počet zájemců nedostala a já to cítím jako křivdu - proč nemohou studovat všechny nadané děti, ale jen jejich malá část? Proč se nás nějaké ministerstvo opět snaží srovnat do řady, z níž nikdo nebude vybočovat?« Podobné problémy jako zdejší rodiče mají však i jinde ve světě. Například v Anglii byla velká část výběrových gymnázií nahrazena školami pro děti všech úrovní nadání. Výběrové školy dnes navštěvují jen čtyři procenta dětí, což, stejně jako v Česku, sklízí vlnu veřejné kritiky. »Aby svým dětem zajistili kvalitní vzdělání, musí se ti britští rodiče, kteří nebydlí ve spádové oblasti dobré státní školy, buď přestěhovat někam, kde jsou lepší školy, ale také dražší bydlení, anebo zvolit školu soukromou,« píše v článku pro týdeník Respekt redaktorka české sekce BBC World Service Zuzana Zrustová. Stěhovat se za vzděláním a spořit na ně jsou zvyklí i ve Spojených státech amerických. »Vzdělání je hlavním výdajem amerických rodin,« soudí spisovatelka Helena Epsteinová, která s manželem a dvěma syny žije v Cambridgi. Patří k tamější střední vrstvě a už do dobré mateřské školy investovala 600 dolarů měsíčně. Oba synové navštěvovali státní základní školu slušné úrovně, pokud by však žádná taková nebyla k mání, neváhala by Helena Epsteinová investovat do soukromé. »Pak bychom už ovšem museli počítat s osmi až deseti tisíci dolary na dítě za jeden školní rok,« dodává bez emocí. Stejně tak ji nechává chladnou představa, že by se musela za dobrou školou stěhovat - kdyby to bylo potřeba, udělala by to. Zatímco o stěhování nemůže být ve zdejších končinách ani řeč, na hlubší zásahy do úspor si zdejší otcové a matky, zdá se, postupně zvykají. »Rodiče našich studentů rozhodně nepatří k nejvyšší příjmové skupině, jsou to spíše intelektuálové: lékaři, vědečtí pracovníci, učitelé,« konstatuje ředitel gymnázia Jana Keplera. »Přesto jsou ochotni do vzdělání dětí investovat nemalé částky. Například čtrnáctidenní jazykový pobyt v Anglii bude stát kolem dvaceti tisíc korun. Jsem si jist, že taková částka udělá do rodinných rozpočtů pořádnou díru, přesto rodiče téhle šance ochotně využívají.«
Ve stínu rodinné knihovny
Podle sociologů je nejlepším podhoubím pro získání kvalitního školní kapitálu kulturní kapitál rodiny. Tam, kde rodinné knihovny praskají pod náporem literatury ve švech, kde rodiče navštěvují kina, divadla, výstavy, kursy, se studuje snáze než tam, kde se nic podobného neděje. Ani kulturní kapitál však není dědictví. Přeměna rodinného bohatství na osobní zisk se podaří jen tomu dítěti, které o to bude stát. Rodinná knihovna může mít tisíce knih, musí tu však být i ruka, která po nich sáhne. Rodiče mohou zaplatit dětem ty nejlepší školy, na dětech však je, zda tento kapitál zúročí, nebo ho nechají ležet ladem.
Jak se chová na trhu vzdělání dobrý spotřebitel
1. Provede bilanci zboží (obstará si přehled dostupných škol)
2. Přesně definuje svoji poptávku a vybere ta zařízení, která jí nejlépe vyhovují (řekne si, co od školy očekává a pak vybere tu, která může jeho očekávání nejspíše splnit)
3. Provede analýzu nákladů a přínosu, kterou však musí často opakovat (čas od času si položí otázku, zda jeho dítě skutečně dostává od školy to, co právě potřebuje, a zda úsilí celé rodiny nese to správné ovoce)
»První ozvěnou tohoto trendu u nás byl patrně na počátku devadesátých let zájem o nejrůznější druhy rychlokursů a korespondenčních kursů,« soudí socioložka Jana Duffková z katedry sociologie filozofické fakulty Univerzity Karlovy. »Většina lidí však postupně pochopila, že to nebyl ten nejpřesnější zásah na cíl. Má-li totiž vzdělání opravdu fungovat jako kapitál - a to má, pak musí mít dokonalé základy, na něž se pak dají podobné kursy nabalovat. Stavět na rychlokursech se ovšem nedá.«
Vzdělání je start, nikoli cíl
Stejně tak není možné spoléhat na to, že absolvování dobré školy bude doživotní zárukou slušných, nebo dokonce horentních příjmů. I v zemích s vyspělou ekonomikou existuje nemalé procento nezaměstnaných středoškoláků i vysokoškoláků, jimž diplomy slouží maximálně jako ozdoba obývacího pokoje. Dobré vzdělání je totiž vstupenkou na palubu, nikoli zárukou šťastné plavby.
Svůj k svému
Školní kapitál se v mnoha směrech chová jako jakýkoli jiný. Klasickým důkazem tohoto tvrzení je například zveřejňování nejproduktivnějších »firem« na trhu. Žebříček nejúspěšnějších středních škol v zemi, který už i u nás začala zveřejňovat média, totiž není ničím jiným než kompasem pro investory z řad rodičů. (Podrobný žebříček můžete najít například na internetové adrese www.uiv.cz anebo v takzvaných SETovinách, které vydává Ústav pro informace ve vzdělávání.) »Pokládáme-li rodičům nově přijatých žáků otázku, co si od školy vlastně slibují, většina z nich odpovídá, že kvalitní přípravu na vysokou školu,« říká Jiří Růžička, ředitel Gymnázia Jana Keplera v Praze. Jeho škola patří mezi ty, o nichž se mezi rodiči hovoří jako o prestižních - a zmíněný žebříček škol jim dává za pravdu. »Stále častěji se však objevují i odpovědi, podle nichž jde rodičům také o atmosféru školy.« V pozadí slov o atmosféře, klimatu či formování dětské osobnosti stává podvědomá či vědomá snaha rodičů zařadit děti co nejdříve mezi budoucí duchovní elitu. »Když se dcera hlásila na blízké gymnázium, nebyli jsme s 'obyčejnou' základní školou, do níž do té doby chodila, nijak výrazně nespokojeni,« vysvětluje pražská výtvarnice Erika Bornová. »Rádi bychom ji však viděli mezi dětmi, pro jejichž rodiče je - stejně jako pro nás - vzdělání prioritou.« Podle francouzského sociologa Francoise De Singly jsou podobné úvahy zcela namístě. V knize Sociologie moderní rodiny vysvětlu je, že elitní školy vytvářejí společenství, která se opírají o stejné vlastnosti a zvyky rodin studentů. Tím, že rodiny dětí sdílí stejné hodnoty, stávají se tyto hodnoty obecně přijímanou normou. Zatímco na běžné škole by tedy snaživé dítě bylo pokládáno za šprta, na výběrové je jen jedním z mnoha, kteří se snaží mít dobré známky.
Oběti všeho druhu
»Na zkoušky jsme dceru připravovali, jak nejlépe jsme mohli, učili se s ní snad všichni členové rodiny,« vzpomíná na události letošního školního roku Erika Bornová. »Nakonec se na gymnázium pro velký počet zájemců nedostala a já to cítím jako křivdu - proč nemohou studovat všechny nadané děti, ale jen jejich malá část? Proč se nás nějaké ministerstvo opět snaží srovnat do řady, z níž nikdo nebude vybočovat?« Podobné problémy jako zdejší rodiče mají však i jinde ve světě. Například v Anglii byla velká část výběrových gymnázií nahrazena školami pro děti všech úrovní nadání. Výběrové školy dnes navštěvují jen čtyři procenta dětí, což, stejně jako v Česku, sklízí vlnu veřejné kritiky. »Aby svým dětem zajistili kvalitní vzdělání, musí se ti britští rodiče, kteří nebydlí ve spádové oblasti dobré státní školy, buď přestěhovat někam, kde jsou lepší školy, ale také dražší bydlení, anebo zvolit školu soukromou,« píše v článku pro týdeník Respekt redaktorka české sekce BBC World Service Zuzana Zrustová. Stěhovat se za vzděláním a spořit na ně jsou zvyklí i ve Spojených státech amerických. »Vzdělání je hlavním výdajem amerických rodin,« soudí spisovatelka Helena Epsteinová, která s manželem a dvěma syny žije v Cambridgi. Patří k tamější střední vrstvě a už do dobré mateřské školy investovala 600 dolarů měsíčně. Oba synové navštěvovali státní základní školu slušné úrovně, pokud by však žádná taková nebyla k mání, neváhala by Helena Epsteinová investovat do soukromé. »Pak bychom už ovšem museli počítat s osmi až deseti tisíci dolary na dítě za jeden školní rok,« dodává bez emocí. Stejně tak ji nechává chladnou představa, že by se musela za dobrou školou stěhovat - kdyby to bylo potřeba, udělala by to. Zatímco o stěhování nemůže být ve zdejších končinách ani řeč, na hlubší zásahy do úspor si zdejší otcové a matky, zdá se, postupně zvykají. »Rodiče našich studentů rozhodně nepatří k nejvyšší příjmové skupině, jsou to spíše intelektuálové: lékaři, vědečtí pracovníci, učitelé,« konstatuje ředitel gymnázia Jana Keplera. »Přesto jsou ochotni do vzdělání dětí investovat nemalé částky. Například čtrnáctidenní jazykový pobyt v Anglii bude stát kolem dvaceti tisíc korun. Jsem si jist, že taková částka udělá do rodinných rozpočtů pořádnou díru, přesto rodiče téhle šance ochotně využívají.«
Ve stínu rodinné knihovny
Podle sociologů je nejlepším podhoubím pro získání kvalitního školní kapitálu kulturní kapitál rodiny. Tam, kde rodinné knihovny praskají pod náporem literatury ve švech, kde rodiče navštěvují kina, divadla, výstavy, kursy, se studuje snáze než tam, kde se nic podobného neděje. Ani kulturní kapitál však není dědictví. Přeměna rodinného bohatství na osobní zisk se podaří jen tomu dítěti, které o to bude stát. Rodinná knihovna může mít tisíce knih, musí tu však být i ruka, která po nich sáhne. Rodiče mohou zaplatit dětem ty nejlepší školy, na dětech však je, zda tento kapitál zúročí, nebo ho nechají ležet ladem.
Jak se chová na trhu vzdělání dobrý spotřebitel
1. Provede bilanci zboží (obstará si přehled dostupných škol)
2. Přesně definuje svoji poptávku a vybere ta zařízení, která jí nejlépe vyhovují (řekne si, co od školy očekává a pak vybere tu, která může jeho očekávání nejspíše splnit)
3. Provede analýzu nákladů a přínosu, kterou však musí často opakovat (čas od času si položí otázku, zda jeho dítě skutečně dostává od školy to, co právě potřebuje, a zda úsilí celé rodiny nese to správné ovoce)
 K lidem, v jejichž hotnotném žebříčku zaujímá vzdělání jeno z čelních míst, patří rodiče studentů The English College v Praze. |
