Když se jednou zapíšete jako ikona z komedií pro puberťáky, je pak složité přesvědčit všechny okolo, že máte herecky navíc. Vojtěch Kotek po třicítce pozvolna dokazuje, že se to zlomit dá. Je za tím ale dost práce a musíte mít i štěstí, říká.
Přemýšlel jste někdy v koupelně při pohledu do zrcadla o stárnutí? Mluvíte teď konkrétně třeba o šedinách ve vlasech? Ale jo, o nějakých vím. I o šedivých vousech na bradě.
Co s vámi zjištění o prvním šedivém vlasu udělalo? Leckterého chlapa to vyděsí. Mě to neděsí. Po zkušenosti, kdy mě nalíčili jako stárnoucího Františka Štěpána v Marii Terezii a já tak mohl spatřit, kam až rysy v obličeji s věkem můžou teoreticky dojít, mě nevyděsí nic. Obecně zevnějšek zas až tolik neprožívám. Co mi ale přijde zvláštní, zajímavé: Když se po letech vidím ve filmu, ve kterém jsem hrál jako kluk, jak výrazně se obličej celkově proměňuje.
Na režii mám ještě čas. Možná si musím ještě víc odžít, možná nad tím ale jen moc hloubám.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
