Potkali jsme se ve Světě medúz. Kam vás jinak syn nejčastěji tahá?
Nejčastěji se mi cpe do postele. (smích) Ale kam mě tahá? Tahá mě všude tam, kam chce jít on. To znamená, kde si může hrát, blbnout. Asi nejčastěji na hřiště, nebo do vody. On hrozně rád plave.
Děti rostou jako z vody. Je to náročné mít tři?
Není to jednoduché, ani to není extra náročné. Je to prostě takové, jaké to je a já nad tím moc nepřemýšlím.
Máte teď nové bydlení, realizujete ho na sto procent podle sebe?
Vy mě sledujete. (smích) Na sto procent podle sebe, přesně tak. To je taková radost a štěstí, že to nemusím s nikým konzultovat. Mám všude strašně moc kytek, až mám pocit, že už je nemám kam dávat. Ale to víc je ještě dál kupuju. Takže to je taková moje úchylka. Kytky a zahrada.
Vlastina Svátková a její syn Matyáš Kounický (Praha, 22. června 2021)
Byly manželské kompromisy při společném bydlení náročné, když jste něco vyloženě nechtěla?
S bývalým manželem jsme měli období, kdy jsme hledali kompromisy a byly i ty kytky. Vyházené kytky. Dneska už se na to díváme s humorem, že to vlastně s těmi kytkami vůbec nesouviselo. Všechny ty blbosti - buď děláš tohle, nebo to není kompromis, tak dneska už trošku chytřejší, moudřejší a dospělejší víme, že to byly úplně jiné problémy, které jsme ale neřešili, protože jsme nevěděli, že to je právě to, co máme řešit.
Máte teď více času na módu?
(smích) Myslela jsem, že se zeptáte, jestli na sebe. Na módu nemám více času. To je záležitost, kterou si užíváte, když máte ty věci kam nosit. Tím, že jsme byli zavření doma, tak jsem začala chodit jen v pohodlných věcech a teniskách. Takže jsem zjistila, že po roce neumím chodit v podpatcích a mám strašné otlaky. Ale musím říct, že mi to ani nechybí. Nechybí mi tři hodiny se stylizovat, přemýšlet, v čem budu, pak se celá zpotit, pak to hodit do pračky a vlastně si říct, že to za to ani nestálo.
To, jak vypadáte, v čem chodíte, je vyjádření sebe sama?
Tak tohle jsem já. Ano, to je moje vyjádření a jsem ve věku, kdy už nemusím přemýšlet, kým být a na co si hrát. Je mi úplně jedno, kdo si co myslí a oblékám se, jak se mi líbí a jak já chci. Ani nesleduji trendy, nebo někoho, abych se na něj podobala.
Občas mám věci ze sekáče, občas vintage, někdy si nechám něco ušít a třeba si koupím něco od nějakého designéra. Nejvíce mě baví to kombinovat. Není to jen striktně o tom, že jsem oblečená ve značkách a drahých věcech, ale umění módy je podle mě v tom, že nakombinujete levné věci s designéry a umíte to nosit.
Co nový muž? Chcete ho vůbec?
Jak jako, jestli ho chci? (smích) To je taková osobní otázka, což asi říká každý herec. Ale já si myslím, že už je tak trošku na čase si to soukromí trošku hlídat. Jsem na to připravená a vlastně mi to i začíná vyhovovat. Neříkat všem všechno a neodhalovat se úplně ve všem. Takže soukromí si nechávám pro sebe.
Vlastina Svátková
Litujete toho teď zpětně, že jste byla dříve otevřená?
Nelituju. To bych zase nebyla tam, kde jsem. Ale uvědomuju si, že je fajn si hlídat soukromí, mít svá tajemství a že to, co je moje, je jenom moje a cizím lidem do toho není nic.
Setkala jste se někdy na natáčení s machistickým přístupem mužů?
Jsem Slovenka, my jsme otevřené povahy, líbáme se při pozdravu a nikdy jsem tohle neanalyzovala. Chápu, že někdy to je za hranicí a někdy jsem to i já tak vnímala, ale byla doba, kdy se to neřešilo. Teď se to začalo řešit a myslím, že je to určitě správně, aby byly nastaveny nějaké hranice. Žena má jasně říct: „Je mi to nepříjemné.“ „Hele, drž si odstup!“ „Nešahej na mě!“ A když to každá žena zvládne takhle, tak je vše v pořádku. Ale honit a upalovat muže za to, že jsou k nám nějakým způsobem více otevřenější, mi přijde… Musíme mít tu individuální hranici někde každý sám.
Máte v životě konflikty spíše muži, nebo se ženami?
Já jsem takový nekonfliktní člověk. Nemám ráda konflikty. Ale když už ho mám, tak většinou se ženami. (smích) Já mám muže ráda, rozumím si s nimi více, než se ženami.
Po rozvodu lidé často roztáhnou křídla. Udělala jste si něčím radost, abyste psychicky nestrádala?
Domem. To mě teď tak nejvíce naplňuje. Našla jsem si dům svých snů, kde si to celé předělávám a zvětšuji to, abychom se tam trošku více vešli. Je to opravdu takový ten prostor, kde se ráno vzbudím, rozhlédnu se a mám hrozně příjemný pocit, že tady jsem a děkuji za to bohu, že jsem to štěstí měla. Je to můj prostor pro duši. Je to prostor podle mých představ a jsem za to vděčná, že mám tu možnost ho mít.
