Vaše jméno připomíná jméno historického dobyvatele. Jak se vám s ním žije?
Neměl jsem s ním nikdy potíže, snad jen v pár případech v dětství. Jinak spíš sklízí obdiv, kdekoli ho lidé slyší poprvé. Kamarádi říkají, že to je to správné jméno pro herce. Někdo jiný si myslí, že je to pseudonym. Ale zažil jsem s ním i legraci. Pozval jsem naši blízkou rodinnou kamarádku z Ukrajiny na Richarda lll. na Letní shakespearovské slavnosti, kde jsem hrál Richmonda, což je budoucí král, který zabije na konci Richarda. Přišla si vyzvednout lístky na pokladnu na moje jméno a řekla: „Mám tady lístky na Viléma Udatného.“ A oni jí odpověděli: „To dneska nehrajem.“
Další je příběh z maskérny, když jsme točili historický film Hlas pro římského krále o Karlu lV. a jeden z maskérů si nemohl vzpomenout na jméno herce, kterému lepí na tvář jizvu. Ostatní mu poradili, že jsem to já – Vilém Udatný. A on jim odpověděl, že jméno postavy zná, ale na toho herce, co ji hraje, si nemůže vzpomenout. Když mi to pak řekli, popadal jsem se za břicho smíchy.
Ve své filmografii máte i role v historických filmech. Která z nich se vám nejvíc zaryla pod kůži?
Jako by to jméno už něco podvědomě předznamenávalo. Nicméně, počínaje rolí Valentina v pohádce Zkřížené meče jsem se blíže seznámil se šermem a jízdou na koni. Koňáci, kaskadéři i filmaři to o mně vědí a tak se ke mně pár rolí dostalo, hlavně v německých a francouzských hraných dokumentech. Tam mě nejvíce bavila role pohanského franského generála Radulfa. Měla velikánský rozměr, z neohroženého válečníka, pohana se stal katolický kněz. Krásná herecká práce plná boje, sestřelovali mě šípem z koně, meče, štíty, sekery, ale i citlivých scén.
Ale zatím nejoblíbenější rytířskou rolí byl Renaud v pohádce Nevěsta s velkýma nohama. Zase tam bylo co hrát a moje role, i když nezemřela, neměla šťastný konec. Většinu soubojů jsem si opět hrál po řadě náročných tréninků sám.
Roky jste působil v angažmá v Národním divadle, jak na tu dobu vzpomínáte?
Na tu dobu vzpomínám rád. Hodně jsem si tam zahrál a potkal úžasné osobnosti, které mi mnoho daly. Zažil jsem s nimi spoustu náročných, krásných představení, ale především hodně legrace, protože jsme byli spolu. Myslím, že se více chodilo do klubu, mluvilo se, hádalo se, smálo se, více se „dožívala“ ta práce.
Herectví je velmi závislé povolání, nechci vyjmenovávat všechny faktory, ale klíčová je parta. Parta, která vznikne na daném projektu. Od té doby, co jsem na volné noze, což je 17 let, se snažím pracovat v první řadě s fajn lidmi. Mám-li zmínit současný projekt, připravujeme ve Vršovickém divadle Mana hru Marka Epsteina Mléčné sklo. Jedná se o kriminálku s velkým přesahem do současného světa. Když covid dovolí, premiéra bude 4. února 2022.
Chodíte do Národního divadla i jako divák?
Ano, chodím. Nejvíce však navštěvuji balet. Bylo to hlavně v době, kdy tam tančil můj velký, třemi Tháliemi ověnčený, kamarád Ondřej Vinklát.
Vaše jméno znají televizní diváci zejména z dabingu. Poznamenala nějak vaši práci nedávná dramatická situace, kdy se spousta dabingových herců kvůli nesouhlasným postojům k zadavatelům dostala na takzvanou černou listinu?
Myšlenka, že se dá honorování dabingu nějaký řád, je dobrá, ale museli by se spojit všichni herci. Organizace, které by nás mohly zastupovat, mají jen malé, nebo žádné páky podepřené zákonem. Věřil jsem, že se herci spojí, a nebylo jich málo, ale nebyli prostě všichni. Ovlivnilo to moji práci asi na dva roky.
Co vás v současné době živí nejvíc?
Vždy mě nejvíc živilo divadlo. V současné době je to kombinace v podstatě všech hereckých disciplín. Divadlo, dabing, načítání různých textů – dokumenty, reklamy, natáčení televizních seriálů a filmů.
Jak prožíváte situaci ve vašem oboru v době covidových restrikcí?
Je to jednoduché, divadla se první zavírají a poslední otvírají. Je tu opět obava, že se nebude hrát. Postupně se začínají se stoupajícími počty nakažených rušit kulturní akce. Jsem rád za každé odehrané představení. Naštěstí je, jak už jsem uvedl, více hereckých disciplín, které vás mohou jakž takž držet nad vodou.
Vilém Udatný, jeho manželka Jana Udatná, dvojčata Vojta a Marie a nevlastní dcera Anna Kotlíková
Přinesla vám pandemie do života i něco dobrého?
Když se nehrálo a večery se uvolnily, mohl jsem být více s dětmi. Mohl jsem se zastavit, přemýšlet i o jiných věcech, než o práci. Nebo jen tak nechat věci plynout. Chtěl bych to umět i bez pandemie.
S rodinou pendlujete mezi dvěma bydlišti, Prahou a venkovem.
Dvě bydliště jsou skvělá. Zvláště v pandemii jsme ocenili náš dům s velkou zahradou. Když pracuji a děti chodí do školy, jsme v Praze. Ve volnu jsme na venkově. Všechno se většinou řídí podle mé práce. Když měly děti distanční výuku, byli jsme na venkově a já pěstoval brambory a koupil slepice. Nebylo to tak náročné, jako kdybychom bydleli na jednom místě, třeba v malém bytě na sídlišti.
Mladá generace hodně žije na sociálních sítích, jak jste na tom vy? Účastnil jste se nějakých streamových představení v době, kdy byla divadla zavřená?
Já na sociálních sítích nejsem příliš aktivní. Ve smyslu sdílení soukromého života už vůbec ne. Spíš je využívám profesně, fotky, akce, divadla, natáčení, prostě co a kde zrovna hraji. Jinak to považuji za ztrátu drahocenného času, ve kterém se právě mohu třeba zastavit a nechat věci plynout. Těšil jsem se, že budeme v lockdownu hrát na streamu jedno z představení, které mám zvláště rád Zemi Českou, domov můj? o československých legionářích v Rusku. Je to příběh podle skutečných událostí a uvádí ho divadlo Mana. Ale bohužel z toho z nějakých nešťastných důvodů, nikoli ze strany divadla, sešlo.
Kdo jsou vaši nejbližší přátelé z branže?
Kamarádů z branže mám spoustu. Ale za opravdové přátele považuji v první řadě kmotry mých dětí Jiřího Lábuse a Michaelu Černou, bývalou sólistku Hudebního divadla Karlín, nyní spisovatelku a moji někdejší učitelku šansonu a dále pak mého spolužáka z konzervatoře Dalibora Gondíka.
Jaký má vztah k herectví vaše rodina?
Jedenáctiletá dvojčata Mariana a Vojta chodí na dramaťák, baví je divadlo, hezky zpívají, už každý zvlášť točili film a dabují. Jsou talentovaní. Žena má dramatické umění ráda, její práce je produkce. Anička Kotlíková je moje vyženěná dcera a ta je herečkou.
Co děláte, když máte úplné volno?
V létě nejraději ležím na zahradě u bazénu a čtu si. Když zrovna nesekám trávu, projedu se s dcerou na koni. V zimě většinou lyžujeme, kopec s vlekem máme 20 minut cesty autem. Odpočinek je i hodina bicích s mým synem.
Na co se nejvíc těšíte, pracovně i soukromě?
Těším se na premiéru hry Mléčné sklo v divadle Mana a také na načítání historických textů například o pohřbu Karla Havlíčka Borovského z roku 1856, o pohřbení ostatků Karla Hynka Máchy na Vyšehradě z roku 1939 nebo Rozpravy na obranu jazyka českého. Soukromě se těším, až děti opustí puberta a já budu moci zůstat chvíli se svou ženou sám.
