„Připadám si jako krtek vytažený z nory na světlo. Musím si znovu zvykat mluvit. Dřív jsme mluvili osm hodin denně, teď už pomalu ani nevím, jaký mám hlas,“ přiznala lehkou nervozitu v úvodu pořadu 7 pádů Honzy Dědka Veronika Freimanová.
Na natáčení talkshow přijela herečka takřka po půl roce z chalupy. Během rozhovoru zavzpomínala mimo jiné i na začátky u divadla. První angažmá získala v Činoherním klubu – když nastoupila nejprve na hostovačku, brala víc než tehdejší bardi.
„Jako host jsem dostala sto padesát korun za představení. Jenomže těmi sto padesáti korunami jsem se dostávala do tak vysokých peněz, že mě radši vzali na půl úvazku za sedm set korun měsíčně. Takhle jsem dostala svoje první angažmá v Činoherním klubu,“ vzpomíná Freimanová.
Přitom nechybělo mnoho a Veroniku Freimanovou by české publikum neznalo. V polovině osmdesátých let dostala nabídku na hlavní roli ve filmu Nesnesitelná lehkost bytí. Absolvovala schůzku s hollywoodským producentem Saulem Zaentzem, který produkoval například film Amadeus, režisérem Nesnesitelné lehkosti bytí Philipem Kaufmanem a hlavním kameramanem Ingmara Bergmana Svenem Nykvistem, kteří o ni velmi stáli.
„Byli v Praze na obhlídkách pod zástěrkou natočení reklamy, do které mě obsadili a kterou jsem zrušila. Byla to reklama na Suntory whisky na dva natáčecí dny. Tehdy jsem na Barrandově měla honorář za natáčení čehokoliv sto dvacet korun za den. Nevěděla jsem, co to je, reklama pro mě tehdy byla něco nesmyslného, protože tady byl jenom Pan Vajíčko,“ vzpomíná herečka.
„Přišla jsem tam, nevěděla jsem, o co jde, ale vyhrála jsem to. Měli jsme schůzku v Continentalu, kde byla spousta malých Japonců. Chtěli, abych si stoupla a ukázala nehty i zuby. Strašně mě to vyděsilo, vstala jsem, poděkovala a řekla jsem, že tohle já nedělám. A odešla jsem, což byl strašný průšvih pro českou produkci,“ popsala Freimanová.
Scény ve spodním prádle už po mně nikdo nechce, říká Veronika Freimanová |
„Tím jsem myslela, že to pro mě končí. Pak se ale ozvali, že by se mnou chtěli ještě jednou mluvit. Nevěděli ještě, že to nebudou nakonec moci točit v Čechách, ale v tehdejší Jugoslávii. Pamatuji si že pan producent Zaentz si tehdy stěžoval, že nemohl v Praze sehnat hnědé tkaničky, protože ty jeho se mu přetrhly,“ říká.
„Všechno to nebylo nakonec natáčení reklamy, ale tajné obhlídky na Nesnesitelnou lehkost bytí. Chtěli se mnou mluvit, že bych se jim do toho typově hodila. Ptali se mě, jestli bych do toho šla. Ale točit Kunderu v zahraničí by tehdy znamenalo emigrovat. Nakonec jsem jim řekla, že jsem těhotná a že natáčení nepřichází v úvahu, takže museli hledat jinou černovlasou holku,“ dodala Veronika Freimanová.
13. března 2020 |
