Vanda Hybnerová

Vanda Hybnerová | foto: Lenka HatašováiDNES.cz

Naše profese je cynická, ale pekelně návyková, říká Vanda Hybnerová

  • 6
Vanda Hybnerová (49) původně vystudovala fotografii, ale k hraní ji to vždy táhlo. Herečka přiznala, že díky své profesi vyzkoušela spoustu věcí. V seriálu Dokonalý svět pro sebe objevila rudou rtěnku, kvůli Rodinnému filmu musela překonat hrůzu z létání a nyní poprvé v životě kvůli roli změnila barvu vlasů.

Než jste se vrhla na herectví, vystudovala jste fotografii. Co říkáte na boom digitální fotografie, do kterého spadá i focení mobilem? Sama na něj fotíte?
Ano. Už nikdy nebudu říkat nikdy. Nejsem ten typ, co by zvládal nové technologie levou zadní, takže digitální fotografie pro mě sice existuje, ale do jejích tajů a možností pronikám obtížně. Sentimentálně jsem naučila své dcery klasický proces negativ-pozitiv, užila si to jejich okouzlení navíjením filmu do tanku, míchání chemikálií a čekání na to, jestli se něco objeví. 

Vlastně se mi po tom stýská, protože klasická fotografie je o čase, trpělivosti, napětí a překvapení. Teď je život rychlý, tak je rychlá i fotka. A stejně tak rychle zmizí, když se rozbije telefon nebo vymaže počítač. Ty papírové fotky mám v bedně a občas se nad nimi můžu zastavit. Ano jsem trochu sentimentální. To už taky není v módě.

Říkáte, že herectví byla jediná možnost, jak se přiblížit vašemu otci Borisi Hybnerovi.
Vlastně se nabízí odpovědět, že ano, ale je to strašně dávno, a já už nevím, co přesně byla prožitá realita, co byla moje zbožná přání a co byly iluze a sny. Začínám s tím mít problém. Čím jsem starší a starší, upravuji si svoji realitu tak, aby mi v ní bylo dobře, a tedy i vzpomínky. Táta umřel a já nechci žádné špatné vzpomínky. Takže teď to mám tak, že táta byl úžasný, nikdy se na mě nevykašlal. A jestli na mě někdy zapomněl, tak to bylo jenom proto, že byl geniální v něčem, co já se snažím taky obsáhnout a naučit. Pantomimu jsem jasně začala dělat kvůli němu, ale kdo nechce slyšet pochvalu od svých rodičů?

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Nemocnice na kraji města:
Ladislav Frej
Eliška Balzerová
Hana Maciuchová
Iva Janžurová

Sanitka:
Zlata Adamovská
Tomáš Juřička
Ivana Andrlová
Pavel Zedníček

Rozpaky kuchaře Svatopluka:
Josef Dvořák
David Matásek
Kateřina Macháčková

Velké sedlo:
Jitka Smutná
Jana Krausová
Pavel Nový

Arabela:
Oldřich Vízner
Dagmar Patrasová
Ondřej Kepka

Byl jednou jeden dům:
Eva Hudečková
Václav Postránecký
Zdeněk Srstka

Druhý dech:
Veronika Žilková
Ilona Svobodová
Vladimír Kratina

Panoptikum Města pražského:
Michal Kocourek
Marcel Vašinka
Václav Vydra

Bylo nás šest:
Stanislava Jachnická
Jan Šťastný
Regina Řandová

Chlapci a chlapi:
Ivan Vyskočil
Mário Kubec
Kamil Halbich

My všichni školou povinní:
Michaela Kuklová
Vlasta Žehrová
Gabriela Vránová

Bylo nás pět:
Nela Boudová
Lenka Termerová
Adam Novák

Cirkus Humberto:
Petr Nárožný
Pavel Mang
Rudolf Hrušínský
Jaromír Hanzlík

Hříchy pro pátera Knoxe:
Gabriela Filippi
Jan Kanyza
Lucie Zedníčková

Údolí bílých králů:
Miroslav Etzler
Zdeněk Žák
Lucie Vondráčková

Dokonalý svět:
Tereza Brodská

Před jeho odchodem jste zkoušeli společné představení, které jste si dlouho slibovali.
Táta mi pořád volal, že chce udělat představení Smrt si jde pro klauna. Přišlo mi morbidní, že bych měla dělat jeho smrt a pořád jsem termín zkoušení oddalovala a hledala jiná témata. Mezitím jsme s Luckou Kašiarovou udělaly představení ANGEL-y o dvou bezdomoveckých andělech strážných, kteří hlídají nebeskou bránu, do které už nikdo nechodí. Ze zoufalství se chtějí zasebevraždit, ale jsou bohužel nesmrtelní, tak jim to moc nevychází. 

Tento černý humor byl táta. Pomáhal nám představení nastartovat a na jeho výsledek byl pyšný. To byla v mých skoro 50 letech satisfakce. O co jsem se celý profesní život snažila, se mi podařilo. Pomyslně mi předal klaunské žezlo. No a jeden ten anděl tátu vyprovodil na poslední cestu. Udělali jsme mu klaunský pohřeb. Z divadla Na zábradlí, kde táta začínal, ho vynesl zástup jeho klaunských kámošů a naložili ho do pohřebáku, se kterým ještě před týdnem točil v seriálu Přístav, kde hrál v té době poněkud předvídatelně pohřebáka. No naše profese je fakt cynická, ale pekelně návyková.

Po otci jste podle vlastních slov zdědila nesnesitelný humor. Co vám kromě vztahu k výtvarnému umění předala maminka malířka?
Máma je velký drsoň, cynik ale zároveň vlastně vizionář. Je jí 80 a hulí jako fabrika, maluje, dělá výstavy a u toho nadává. Ale pořád jede, nezastavuje se. Myslím, že po ní mám takovou vrtuli v zadku a čím jsem starší, uvědomuju si, že občas říkám pravdu víc na rovinu, než by se patřilo. Oba moji rodiče jsou obrovské osobnosti a velcí umělci. A ti by děti mít neměli. No ale oni měli mě a já jsem to prostě musela nějak ustát. Občas mám pocit, že mám na sobě kůru.

Po skončení DAMU jste prošla mnoha pražskými scénami. Sedm let jste hrála v pražském Realistickém divadle, což bylo vaše jediné stálé angažmá. Jak vzpomínáte na jistotu stálého platu?
To je mi fuk. Kvůli tomu jsem v divadle nikdy nebyla. Byla různá období. Horší, lepší. Každopádně bych nevyměnila plat za svobodnou volbu toho, co chci dělat.

Které vaše divadelní představení byste označila za zlomové a proč?
V každém období bylo nějaké. Nedávno jsem to zkoušela počítat. Od těch šestnácti let, co jsem u divadla, jsem měla skoro sto premiér. No a těch zásadních bylo tak asi šest. Ale důležitější pro mě byli lidé, se kterými jsem na nich spolupracovala. Vždycky se hádáme s mámou, kdo to má v profesi těžší. Malíři řeší samotu a herci permanentní spolupráci. Potkat se s někým, s kým rezonujete umělecky a dokonce i lidsky, je úžasné.

Za jedno z vašich zásadních představení označujete i zmiňovanou experimentální hru s názvem ANGEL–y, díky které jste si mohla vyzkoušet dobrodružství pouličního divadla ve Francii.
Jo je to tak. Díky tomuto dílu mi narostla křídla. Zažila jsem na jevišti absolutní svobodu, radost, žal, všechno. Bylo to jedno z těch setkání, o kterých jsem mluvila. Motto tohoto představení je: Každý je anděl s jedním křídlem, abyste mohli vzlétnout, musíte se obejmout.

Nevyhýbáte se hraní ani v takzvaných diváckých řachandách. Jak se vám daří vtahovat obecenstvo do hry?
Posledních deset let hraju vlastně jenom komedie. Znám všechny druhy smíchu. Je to docela droga. Jsem na tom závislá, rozesmát lidi. Teď je fakt hnusná doba a smích je nutnost. Třeba i černý humor, umět odhmotnit ty strašáky, co máme v sobě. Máme teď takové holčičí představení s názvem Můžem i s mužem, jsou to čtyři stand-upy žen. Ty příběhy jsou reálné, vycházely jsme ze svých zkušeností a zážitků. Jsou to vlastně příběhy pro psychiatra, který by na to normálně ženám dal cipralex. No a my si z toho děláme srandu. Nakonec se všichni chechtají tomu, že je někdo v háji. Smích je absolutní svoboda.

Jaký divadelní divák jste vy sama?
Jsem špatný divák. Koutky úst mi narostly směrem dolů, takže když se nehlídám, vypadá to, že jsem naštvaná. Takže mě kolegové neradi vidí v první řadě. Poslední dobou máme tak pětadvacet představení do měsíce, takže když mám volno, jdu na druhou stranu od divadla. Ale poslední mega zážitek byla opera Ivana Achera Sternenhoch na Nové scéně. To jsem měla koutky úst nahoru.

Vanda Hybnerová

Divadelní Thálii jste dostala v roce 2005 stejně jako váš profesor z DAMU Boris Rössner. Právě on vám říkával, že vás profese jednou zničí a budete hrát pořád. Jak jste na tom dnes?
Měl absolutní pravdu. Zatím zničená nejsem. Můžu si ten luxus dopřát, dcerky jsou už téměř samostatné ženy a já mám svůj čas pro sebe. Ale žít s diářem plným na rok dopředu, to občas potřebuje dát hlavu do kýblu s ledovou vodou.

Jste herecky velmi vytížená. Stále se vám ztrácí úterý, jak říkával váš otec?
Táta měl na všechno citáty. Buď něčí, nebo své. To s tím úterkem je pravda. Jde o zrychlený čas, takovou časovou spirálu. Na pondělí se nikdo netěší a ve středu už se všichni těší na konec týdne. V úterý se nikdo netěší nikam.

Hrála jste ve filmech, které jsou dnes už kultovní jako třeba Pražská 5 nebo Divoké včely. Vaším posledním filmem jsou Děti samotářů, který má navazovat na slavné Samotáře. Jak vnímáte sama sebe v rolích, které dělí celé dekády?
Já to tak vůbec nevnímám. Žádné dekády. Filmových nabídek je samozřejmě méně než divadelních. Je to jiná disciplína, na delší trať, ale zato pak navždy. Pořád se učím hrát. Já se měním psychicky i fyzicky. Mění se mi tedy můj nástroj, na který hraju. Je škoda, že když už někdy člověk ví, jak na to, tak už zas to tělo tolik neslouží. Ve filmech je herec ještě větší nástroj než v divadle. Definitivní výsledek vlastně nemůže ovlivnit. Musí věřit režisérovi a jeho vizi a pak čekat, jak to dopadne.

Díky natáčení Rodinného filmu jste musela překonat svou nechuť k létání, točilo se i v Thajsku.
Ano, bojím se v letadle. Tam ani humor moc nefunguje a ten černý se tam nehodí už vůbec. Nakonec jsem to musela překonat. Byl to úkol. Sama bych se nikdy dobrovolně na tak dlouhý let nevypravila. V letadle jsem koukala na grotesky s Charlie Chaplinem a pak v moři plavala ve svítícím planktonu. Točili jsme kousek od ostrova, kde točil Leonardo DiCaprio film Pláž. Číhala jsem, jestli ho nezahlédnu, ale měla jsem smůlu.

Přístav (2017)

Dokonalý svět (2010)

Pojišťovna štěstí (2004)

Několik let jste součástí seriálu Ulice. Je něco, co vás tam ještě dokáže překvapit?
U takového projektu moc překvapení nejsou. Je to ledoborec, který už roky bez zastávky párá kry. Já jsem plavčík na té lodi.

Co se vám vybaví, když se řekne Olga Krutvorová?
Patnácticentimetrové podpatky, rudá rtěnka, kterou jsem si od té doby zamilovala, na rozdíl od těch podpatků, a báječné natáčení seriálu Dokonalý svět, který byl lepší než spousta ostatních, ale diváci na něj prostě ještě neměli náladu.

Hrála jste někdy postavu, kterou vám veřejnost jen tak neodpustila?
To si nevybavuju. Spíš mám radost, když je nějaká konkrétní zpětná vazba, že mi někdo napíše, nebo řekne, co se mu líbilo a co ne. Mám ráda, když se na děkovačce rozsvítí na diváky a já se můžu kouknout, jak jim je.

Právě jste začala natáčet seriál Krejzovi, kvůli kterému jste změnila barvu vlasů. Bylo to poprvé, kdy vás role donutila zásadně změnit image?
Ano. Bojovala jsem za svou padesátiletou blond barvu jako lev, ale byla to podmínka. Jsme čtyři zrzavé sestry. Takže i když se mi okolí snaží vnutit, že mi to třeba sluší, já se v klidu do zrcadla podívám, až dotočíme a já zas budu já. Nikdy jsem se svým vzhledem neexperimentovala.

V tomto roce oslavíte významné kulatiny, po Praze se proháníte na motorce, na Vysočině pro změnu zase na koních. Vypadá to, že zdroj vaší energie nelze vyčerpat.
Jaké kulatiny? (smích)