Vědci jsou přesvědčeni, že 12 hodin od okamžiku, kdy sopka vybuchla, zasáhla oblast Herkulanea první vlna žhnoucích plynů a popílku. Žhavý příval nezadržitelně pronikl i do příbytků, v nichž se ukryla část obyvatel.
Nápor tlakové vlny byl tak silný, že oběti srazil na zem. Rychlost ohnivé vichřice a příval žhavého popílku nedal nikomu naději na přežití. Archeologové například při výkopech zjistili, jaký byl osud asi 30 osob, které se ukryly v místnosti jednoho domu.
Tlak způsobený erupcí vmetl do tohoto prostoru asi osm metrů krychlových žhavého popílku: žhnoucí atmosféra okamžitě sežehla všechny měkké tkáně, které se vypařily, ale kostry zůstaly
netknuté.
Vědci tvrdí, že právě vaporizace přispěla k tomu, že ostatky obětí nebyly zcela zničeny. Vyvolala momentální pokles teploty z 500 na 480 stupňů, během něhož se kosti a dokonce i některé tkáně ochladily a byly obaleny popílkem, který nad nimi vytvořil jakýsi sarkofág.
Analýza zubů a kostí odhalila stejné charakteristické znaky, jaké jsou typické pro pohřeb žehem: rozpraskané lebky a četné příčné zčernalé trhliny způsobené vysokým žárem, podélné praskliny dlouhých kostí a popraskaná sklovina zubů.
Právě tato zjištění pomohla týmu profesora Incoronata určit teplotu, která v okamžiku přírodní katastrofy zasáhla oblast Pompejí a Herkulanea. Okamžitou smrt obyvatel dokládá téměř naprostá absence jakýchkoli obranných gest či známek agónie, jak to vyplývá z pozic kosterních ostatků.
Sevření zaznamenaná u prstů nohou a rukou jsou jen přirozeným následkem bezděčné reakce organismu na prudkou změnu teploty.
