Herečka Šárka Vaculíková miluje koně a díky nechtěné divadelní pauze na ně má konečně víc času. „Jako malá jsem byla dost bezhlavá jezdkyně, šlo mi hlavně o to, abych se udržela a jela co nejrychleji. Teď jsem se do toho vrhla poctivě a baví mě, když vidím, že ‚můj kůň‘ chápe, co po něm chci,“ řekla týdeníku 5plus2 neteř herce Lukáše Vaculíka.
Co herečka vytížená převážně na divadelních prknech poslední rok dělá?
V mém případě jsem na začátku byla na jednu stranu ráda, že mám víc volného času a můžu si trochu odpočinout, ale samozřejmě to trvalo pár týdnů a už se mi stýskalo. Pak jsem ale práci měla. V divadle jsme nazkoušeli třeba Baladu pro banditu a Český román o životě Karla Čapka – to jsou zrovna představení, která jsme stihli odpremiérovat a poté odehrát možná jednu dvě reprízy, než divadla opět zavřeli.
Navíc jsem také v létě natáčela seriál pro Českou televizi s názvem Osada, který režíroval Radek Bajgar. A pak ještě film Vyšehrad s Jakubem Štáfkem v hlavní roli, který režíroval Martin Kopp. Takže já měla štěstí. Jsou herci, kterým zrovna nepřišlo natáčení, jsou na volné noze a mají jenom zájezdovky. Ti tedy měli rok úplné prázdno, a to musí být strašně náročné na psychiku.
Na jaře jste se nechala slyšet, že si z první vlny různých zákazů a omezení chcete vzít to, jak si víc užívat malé radosti. Podařilo se?
To je pravda, měla jsem to tak. Jak už jsem rok nezažila brutální vytížení, tak jsem úplně zapomněla, že když člověk jede od nevidím do nevidím, je opravdu potřeba si udělat chvilky čistých radostí života, což člověka nabudí. Tím, že máme víc volno, si hledám tyto malé radosti, ale už je to trochu s jinou energií.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Co mi dělá velkou radost, je, že se snažím chodit každé ráno běhat, což mě krásně nastartuje do celého dne. Žiji teď celkem na venkově, což je úplně skvělé, že jen vyběhnu a nemusím do přírody nikam daleko. Chodím běhat před osmou a kolem deváté už mám takových nápadů, na co se všechno vrhnu, přitom normálně bych se touto dobou teprve pomalu ploužila z postele.
Věnujete se také jízdě na koních. Byla jste jejich milovnice od dětství?
Ano, když mi bylo asi jedenáct, dvanáct let, tak se naše rodina hodně kamarádila s Václavem Vydrou, o kterém je známé, že koním propadl. Jednou mě vzal na vyjížďku a mě to strašně chytlo, byl ochotný mě k nim i dál brát, takže jsem vždycky celé prázdniny strávila u koní. Pak jsem se musela zaměřit na střední školu a na ježdění nebyl čas, takže jsem to deset let úplně vynechala. Vždycky jsem ale říkala, že pokud se ke koním vrátím, tak pod podmínkou, že si koupím vlastního. Lákalo mě budovat vztah s tím zvířetem.
Během karantény jsem si našla statek, kde mám možnost jezdit stále na stejném koni a pracuji na sobě. Začala jsem se i učit jezdit lépe, protože jako malá jsem byla dost bezhlavá jezdkyně, šlo mi hlavně o to, abych se udržela a jela co nejrychleji. Teď jsem se do toho vrhla poctivě a baví mě, když vidím, že „můj kůň“ chápe, co po něm chci, a je ochotný spolupracovat.
Vrátím se k filmu Vyšehrad, který budí velký mediální zájem. Sedla vám role povrchní slečny, partnerky nepříliš bystrého fotbalisty Laviho?
Už jsem hrála v seriálu Vyšehrad, takže jsem se vracela k týmu, který jsem znala, a do určité míry i k postavě, kterou jsem znala, což bylo příjemné. S Jakubem jsme už sehraní, takže to bylo zábavné. Všechno klapalo jak hodinky, celý štáb byl neskutečně připravený, což jsem žasla.
Ve stejné době jsem natáčela i seriál Osada a některé dny jsem měla opravdu našlapané, že jsem třeba od 7 do 9 hodin byla na Vyšehradě a pak v 10:30 jsem musela být na Osadě nebo v divadle na zkoušce. A musím říct, že kluci byli opravdu přesní a vždy mě pustili naprosto včas.
Šárka Vaculíková ■ Narodila se 25. dubna 1987 v Praze. Je neteří herce Lukáše Vaculíka. Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři a Katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. ■ Nejvíce je známá ze seriálu Ulice, ovšem zahrála si i ve filmech Rafťáci, Můj vysvlečenej deník, Zloději zelených koní, v pohádkách Řachanda či Zakleté pírko nebo v seriálu První krok. ■ Od roku 2015 má svou autorskou one woman show Milena má problém v Divadle v Celetné. Od roku 2016 je v angažmá v Divadle na Vinohradech, kde hraje například Lízu Doolittlovou v Pygmalionu nebo Rosalindu v Jak se vám líbí. |
Vyšehrad se točí kolem fotbalu. Máte k němu nějaký vztah?
Úplně nulový, nesleduji ho, neznám ani naše hráče. O fotbal jsem se nikdy nezajímala, takže některé vtipy na fotbalisty, kde se počítá, že víte, jak se jmenují nebo jaké skandály mají za sebou, jsem nikdy nestihla a jen jsem se dívala, jak se ostatní řehtají. (smích)
Jaká je vaše postava v seriálu Osada, když říkáte, že jste se do ní často musela převtělit během okamžiků?
Tam jsem hrála naopak intelektuálku. Bylo velice pěkné a herecky zajímavé si vyzkoušet být každý den někým úplně jiným, a o to víc mě to bavilo skočit z naivní blondýny do Jany v Osadě a být intelektuálka s nohama na zemi. Za jeden den jsem tedy stihla být sama sebou a ještě dalšími dvěma ženami. Velkou náhodou také je, že při obou natáčeních mi hrála maminku Ivana Chýlková, která měla role také velmi odlišné. Takže jsme v těch „proměnách“ byly spolu.
Nedávno jste se chystala na online casting, co si pod tím máme představit?
Ty, které jsem zažila já, probíhaly tak, že jsem dostala texty, které jsem se měla naučit, a scény, jež jsem měla natočit. Doma jsem to natočila a za sebe nejlepší verzi jsem poslala. Tím, že mluvím anglicky a občas chodím na castingy na anglicky mluvené filmy, tak jsem již podobné konkurzy zažila i dřív. Slyšela jsem, že například v Americe dělají první kola castingu jenom online, na základě toho si ten užší výběr pozvou fyzicky na druhé kolo.
Zjistila jsem, že to vůbec není špatné, protože má člověk nad sebou kontrolu. Může vidět, jak to vypadá, a může se vyvarovat určitých chyb, které vidí jenom zvenku a nejsou vidět, když to člověk hraje. Člověk s tím stráví celý den, protože vymýšlí, odkud bude točit, jak scénu pojme, co tam vymyslí navíc, ale bavilo mě to.
Jste také autorkou představení Milena má problém a zároveň jste se nechala slyšet, že už máte inspiraci na další hru. Je aktuální situace půdou pro to na scénáři začít pracovat?
Ano, novou hru jsem začala psát, mám napsanou asi půlhodinu, ale potřebovala bych alespoň hodinu, hodinu deset. Nyní jsem za nejvíc kreativní fází a musím tomu začít dávat reálnou formu a příběh logicky spojovat, což chce víc soustředění, takže mi to už jde pomaleji. Doufám, že hru dotáhnu – je to takové moje letošní předsevzetí. Díky karanténě na to čas opravdu je.
Šárka Vaculíková
Málo se o vás ví, že máte autorskou tvorbu vystudovanou.
Je to tak, na DAMU. Teď jsem za psaní hry ráda, protože je to zase jiný způsob, jak člověk může být aktivní, když jsou divadla zavřená a nemůžu se věnovat herectví. Beru psaní hry jako příjemný způsob, jak neztratit kontakt s tvorbou, která mě duševně živí.
Hra Milena má problém je one woman show, byla by taková i druhá hra?
Být sama jsem si ráda zkusila v prvním představení, ale přeci jen je mi trochu smutno, když jezdím na zájezdy a nemám tam žádného hereckého parťáka. Na jevišti jsem sama a musím celé představení utáhnout, tentokrát bych chtěla, abychom tam byli dva. Mám vytipovaného jednoho kolegu herce, se kterým souzníme v tom, co bychom si chtěli zahrát, takže píšu pro nás dva. Tak doufám, že to klapne.
Byla byste opět i režisérkou?
Nevím, uvidíme, jestli budeme potřebovat někoho, kdo by nás korigoval. Máme tipy, kdo by nám mohl pomoci jak dramaturgicky, tak režijně, ale na to je ještě brzy. Zatím musím hlavně pokračovat v psaní. Do budoucna rozhodně nemám ambice věnovat se režii nějak víc.
Režisér musí být trochu psycholog a zároveň mít dar objevit podstatu, proč určitá situace na jevišti nefunguje, a dokázat ji přesně pojmenovat. To mně se častokrát nedaří. U autorských věcí je to pro mě snazší, jelikož vím, co chci říct a o čem jsem hru napsala, ale když pracuji na cizím textu, tak bych se bez režiséra neobešla.
