Jste hodně štíhlá. Netrápí vás dotazy ohledně anorexie či bulimie?
Naštěstí ani ne, to by mi bylo asi nepříjemné. Ale je pravda, že mi lidé říkají: „Proboha najez se trochu!“ Ti, co mě znají víc nebo se mnou tráví nějaký čas, tak vědí, že já jím a moc ráda, akorát mám bezlepkovou dietu. Tak je pro mne asi snadnější udržet váhu na uzdě. Také za mnohé vděčím genům. Moje maminka byla celý život štíhlá.
Bezlepkovou dietu dnes drží lidé, byť nemusí. Jak je to u vás?
Já ji mám ze zdravotních důvodů. Opravdu nesmím pozřít lepek. Ale nic není tak zlé, jak to zprvu vypadá. Celiakii mi zjistili ve dvanácti letech, takže jsem si zvykla a jsem se svým osudem smířená (smích).
Jak vypadá váš běžný stravovací den?
Snažím se dodržovat nějaký režim, takže se jím minimálně třikrát denně. Když zkouším v divadle, tak je to vůbec nejlepší. Naše paní kuchařka v divadle mi vaří k snídani i k obědu dietu, což je naprostá paráda a luxus.
Narážíte třeba na negativní přístup v restauracích, když požádáte, zda vám jídlo připraví trošku jinak?
Dříve jsem se s tím setkávala, bylo těžké stravovat se bezlepkově nejenom v restauracích, ale v celé Praze. Existoval totiž pouze jeden obchod, kde prodávali bezlepkové pečivo. Teď se časy změnily a vše je snadno dostupné i cenově přístupné.
Měla jste problém s bezlepkovou dietou? Určitě nebylo jednoduché vynechat potraviny, na které je člověk odmalička zvyklý?
Musím vám dát za pravdu. Rozhodně to zpočátku nebylo jednoduché. Ze všeho nejvíce mi chyběly obyčejné rohlíky a ovocné knedlíky. Sama doma vařím bezlepkově a myslím, že to přítel zatím zvládá a ani mu to nějak moc nevadí. Přítel je velmi dobrý kuchař a naštěstí nepatří k mužům, kteří při vaření nechávají binec v kuchyni.
Herečka Šárka Vaculíková
Vy jste uklízecí typ?
Mám ráda uklizeno, ale zároveň mám třeba na stole lehký pracovní nepořádek. Vlastně mám ráda, když je z bytu cítit, že se tam žije, ale ne tak, aby tam byl bordel. Jen nemít takový ten úzkostlivý, až umělohmotně poklizený byt. To by mi tam snad ani nebylo dobře. Je dobré mít to doma stále tak, aby se člověk nestyděl, kdyby přišel z nenadání někdo na návštěvu.
Vy jste se do povědomí veřejnosti dostala díky seriálu Ulice. Nemrzí vás, že vás lidé nevnímají spíše jako divadelní či filmovou herečku?
Nechávám věci plynout a přijímám, co je mi dáno. Ono se stejně nedá nijak vše urychlit a nalinkovat. Jsem ráda, že mi přichází práce a také role, které mě baví. To je asi to nejdůležitější. A práce na seriálu mě vlastně také dost baví, takže si není nač stěžovat.
Jste neteří Lukáše Vaculíka. Nedávají vám někdy lidé najevo, že vás považují za protekční dítě?
Myslím si, že kromě pár titulků v časopisech mě se strejdou nikdo moc nespojuje. V divadle třeba často ani nevědí, že jsme příbuzní.
Šárka Vaculíková, Rudolf Hrušínský ml. a Hana Igonda Ševčíková v seriálu Ulice.
Jste docela multifunkční žena. Vytvořila jste autorské představení Milena má problém, kde jste režisérkou, produkční a hrajete v něm devět rolí. Jak vznikl nápad?
Představení vzniklo z mé bakalářské klauzury na Katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Původně měla klauzura pouhých 30 minut, a když se ukázalo, že se to lidem libí a dalo by se z toho udělat regulérní představení, tak jsem to dopsala s pomocí mé ročníkové dramaturgyně na hodinu deset čistého času. Začala jsem to hrát jako představení v Divadle v Celetné. Je to má velká radost a vlastně takový splněný sen.
Ve hře Eigengrau, kterou hrajete v Divadle Kolowrat, zase ztvárňujete věřící holku.
Rose je celkově o dost komplikovanější než já, ale i přesto tam nacházím dost společných rysů. Třeba v pohledu na život, ve víře v něco, co je nad námi, vedení osudu. Ale jinak je pro mě vlastně odstrašujícím příkladem. Věci, které na první pohled můžou vypadat z pohledu duchovní stránky mírumilovně, mohou být ve své extrémní až fanatické formě velmi nebezpečné. Hra Eigengrau mě okouzlila svým tématem hned na první přečtení. Každý hledá štěstí u někoho jiného. Snaží se na druhém parazitovat a skrze něj být šťastný, ale tak to prostě nefunguje. Musíme štěstí hledat především sami v sobě.
Co je podle vás největší problém třicátníků?
Nevím, jestli se to dá takhle globalizovat, ale je pravda, že ta třicítka je takové první číslo, kdy si člověk říká: „Ty jo, ten čas letí, teď už jsem asi fakt dospělej!“ A začne mít na sebe nároky, kde by už měl být, že je asi čas na dítě, do toho vize svatby. Třeba ani jedno z toho není a pak pochopitelně přijdou úzkosti. Myslím si, že je důležité uvědomovat si svůj věk, své stáří nebo lépe řečeno vyzrálost, ale ne proto, aby člověk upadal do depresí, ale proto, aby se radoval z dospělosti. Protože rodina, práce, vztahy, to se vážně nedá ovlivnit. A když nám něco není dáno do vínku teď, tak to tak asi má být.
