Závodila na třech olympijských hrách, ve Vancouveru 2010 slavila bronz, další čtyři medaile získala na mistrovství světa. Když nyní vypráví, je vám jasné, že život uprostřed slalomových tyček a zběsilých sekund jí vůbec nechybí. Na lyže letos poprvé postavila alespoň svou téměř tříletou dceru.
Vydržela Ema na lyžích? Líbilo se jí to?
V pohádkách a knížkách viděla postavičky a zvířátka, jak lyžují, a už to chtěla taky moc zkusit. Samozřejmě když pak přišlo na věc a nasadili jsme jí s manželem tvrdé lyžáky, tak úplně nadšená nebyla, ale po chvíli jí to moc bavilo.
Předpokládám, že jako vlek vám sloužily hůlky.
Jistě, jeden z nás ji vezl nahoru a druhý ji dole chytal. Škoda, že vleky nejezdí. V nějakém dětském ski parku, kde jsou pohádkové postavičky, skřítci nebo můstky k podjíždění a hlavně další děti, by se jí to líbilo ještě víc. Překvapilo nás, že se nebojí a jezdí rychle, plužit zatím nechtěla.
Co vy? Věnujete se nyní, když nemůžeme lyžovat, nějakým zimní sportům?
Chodím na skialpy a mám ráda běžky. S manželem jsme si užili přeplněných lyžařských středisek až až, takže teď rádi zavítáme do samoty, do hor a lesů.
Šárka Strachová s dcerou Emou
S manželem vlastníte i kliniku Vo2max, jak jste zde pocítili pandemii koronaviru?
Vnímali jsme ji hlavně v první jarní vlně, kdy to byl šok pro všechny. Byla celostátní karanténa, klienti přestali chodit, a tak jsme kliniku museli na pár týdnů zavřít, i když jsme nestátní zdravotní zařízení a zavřeno jsme mít nemuseli. Od června jedeme opět v plném provozu.
Přitom situace je paradoxně horší než na jaře.
Ale už z lidí nevnímám takový strach jako během první vlny. I se o své zdraví víc starají. Hledají možnosti, jak vyřešit své akutní i chronické obtíže, dbají víc na prevenci nebo posílení imunity. A jsou také zodpovědnější. Termíny terapií ruší nebo přeobjednávají nejen proto, že jsou covid pozitivní či v karanténě, ale i z preventivních důvodů.
Třeba?
Necítím se nejlépe, jsem nastydlý, bolí mne hlava... To se dřív příliš nestávalo. Klienti chodili s nachlazením, antibiotiky nebo i lehkou teplotou a přišlo jim to normální.
Staráte se o kliniku a zároveň jste maminkou. Jak se vám daří skloubit práci a rodinu?
Myslím, že mi to jde dobře. I díky tomu, že dcera začala chodit na dvě dopoledne v týdnu do jedné miniškolky. Někdy je to přeci jen náročné, často pracuji doma do noci. Ale rodina je pro mě priorita. Prožíváme teď krásné období, které si moc užívám. Vím, že až bude dcera samostatnější, tak na to budu ráda vzpomínat.
Takže toho také máte někdy nad hlavu.
Samozřejmě, i mně někdy rupnou nervy a umím zakřičet, i když by to do mě moc lidí neřeklo. Děti mají různá vývojová období a některá vyžadují více trpělivosti a pochopení. Jsou situace, kdy postupně zkouším vše od utěšování, vysvětlování, objímání... Někdy zkouším situaci neřešit a někdy to skončí chvilkovým křikem. Většinou se ale na Emu zlobím jen navenek, uvnitř to nějak nedokážu. Vše se samozřejmě kumuluje, když jsem unavená.
Jak odpočíváte? Co vám pomáhá?
Myslím, že je potřeba najít způsob, jak odpočívat „za provozu“. I s dětmi, i v práci. Lidé hodně pracují a pak se upínají na dovolenou, kde si odpočinou a bude to dobré. Asi to známe všichni, když vyrazíte s dětmi na dovolenou, po návratu byste potřebovali dovolenou další.(smích) Je důležité najít způsob, jak dobíjet baterie, aby nám nezačala blikat červená. Když děláme práci, která nás nenaplňuje, pak ani dva týdny u moře nepomůžou. Pokud děláme to, co nás baví, a denně máme z něčeho radost, ani není potřeba dlouhý odpočinek.
A vy tedy zvládáte odpočívat i za provozu?
Snažím se o to. Pro mě je třeba skvělý relax být s dcerou venku na čerstvém vzduchu a dívat se na svět jejíma očima.
Rok starý snímek někdejší alpské lyžařky, nyní spolumajitelky Kliniky celostní terapie, pro magazín ONA Dnes.
Dnes existují různé výchovné metody, řídíte se podle něčeho?
Jsem přesvědčená o tom, že nejlepší výchova je být svým dětem dobrým vzorem. To, jak spolu mluvíme, jak se k sobě a ostatním chováme, na jakých hodnotách je založený náš vztah. Děti všechno vidí a cítí, vše kopírují a berou si to do života s sebou. Snažím se být dceři dobrým průvodcem, respektovat, že jsme si navzájem učitelem i žákem. Také jí chci dopřát co nejvíc prostoru a zároveň bezpečného prostředí pro rozvoj její osobnosti. No, myslím, že výchova dítěte je jeden z nejtěžších životních úkolů.
Během pár měsíců jste vyměnila závody na lyžích za mateřské povinnosti. Jak jste se s narozením Emy změnila?
Role vrcholové sportovkyně a maminky se nedají vůbec srovnat, mnohem víc zněžníte, já se třeba díky mateřství cítím víc žensky. Starám se o dům a zahradu, o rodinný krb a naplňuje mě to. Zároveň mám výzvy co se týče kliniky, takže je to v takové pěkné harmonii.
Emičky první slovo prý bylo „ne“. Je tvrdohlavá?
Hodně. Je tvrdohlavá a do toho ještě umíněná. Trochu se s tatínkem hádáme po kom. (usmívá se) Řadu věcí si dělá po svém. Již vím, že ji nemohu do něčeho na sílu nutit. Nejdřív věci navnímá, a když se na to sama cítí, tak to zkusí, dřív ne. A pak mě najednou překvapí, co už umí. Na podzim už třeba začala jezdit na kole bez přídavných koleček.
Budou jí tři roky, to je také ideální čas na různé hlášky.
Hlášek má spoustu, občas ani nevím, co na to odpovědět. Třeba něco vyvedla a říkám jí: Maminka se zlobí. A ona se na mne zadívala a říká: A maminko, máš ráda? Taky má patnáctiletého bráchu, a když občas společně řádí a hodně křičí, tak jim říkáme: Už dost, zklidněte hru. A nedávno si Ema obouvala bačkůrky opačně, snažila jsem se jí to vysvětlit a ona na mne: Ne ne, mami nech mě, zklidni hru. Tak na to nebylo co říct (smích).
Děti nám nastavují pěkné zrcadlo. Plánujete pořídit Emě ještě sourozence?
Tři sourozence již má, a tak s manželem další dítě neplánujeme.
Jak vycházíte s dětmi, které má váš muž z prvního manželství?
Mělo to nějaký vývoj, ale několik posledních let máme moc hezký vztah a jsem za to vděčná. Trávíme všichni společně i Vánoce. Dvě starší děti jsou už dospělé, takže s těmi se nevídáme tak intenzivně, ale s patnáctiletým synem trávíme hodně času. Jsem moc ráda, že má Ema tak skvělého staršího bráchu. Akorát má teď spoustu hlášek a někdy ho musíme trochu mírnit, protože Ema ve svém věku saje všechno jako houba. Navíc starší brácha, to je velký idol!
Šárka Strachová s dcerou Emou
Umíte si představit, že by se dcera věnovala lyžování a vy byste ji vedla jako trenérka?
Určitě ne, trenérská dráha mě neláká a ani nemáme s manželem ambice mít z dcery mistryni světa nebo grandslamovou vítězku. Lidské tělo k životu pohyb potřebuje, ale ne nutně vrcholový sport. Sama vím, jak je náročné se vrcholovému sportu věnovat a co vše tomu musí děti obětovat. Já i manžel milujeme pohyb a rádi trávíme volný čas venku, takže určitě budeme učit Emu všemožné sporty. A pokud by si přece jen chtěla nějakému věnovat aktivně, určitě nemám ambice být její trenérkou.
Na vaší klinice pracujete právě i s dětmi, které se připravují na dráhu vrcholového sportovce.
Ano, máme tam dost gymnastek, krasobruslařek, hokejisty, tenisty i golfisty.
Co u nich nejčastěji řešíte?
Hlavně bolesti z jednostranného zatěžování, které jejich sport obnáší. Je důležité toto správně kompenzovat, aby později nedošlo ke zranění. Často jde o bolesti bederní a krční páteře nebo bolesti kloubů.
Jaké další rady jim dáváte?
Děti jsou často zkrácené a je důležité jim ukázat, jak se mají správně protahovat, obecně se u dětí podceňuje regenerace. Je také velmi důležité, aby fungovala komunikace mezi naším fyzioterapeutem a jejich trenérem. Pak jsou výsledky velmi efektivní. Nepracujeme ale jen s dětmi, které aktivně sportují. Věnujeme se všem dětem, a to již od narození.
Šárka Strachová a její kondiční trenér a od roku 2013 i manžel Antonín Strach. „Vybudovat náš vztah se zřejmě podařilo hlavně díky velké obětavosti a pochopení mého dnes už manžela.“
Nejčastější problém u dětí je vadné držení těla, že? Navíc tato online doba zlepšení nepřeje. Jak to u svého dítěte poznám, že není vše v pořádku?
Ano, vadné držení těla má více jak padesát procent dětí. U starších dětí to můžeme poznat například podle rozdílné výšky ramen, předsunutí hlavy, vyklenutého bříška tedy prohnutí v oblasti beder, vybočení páteře do strany, postavení kolen do „x“, výrazné nešikovnosti nebo si dítě třeba opakovaně stěžuje, že ho něco bolí.
Jak tedy těmto problémům předejít?
Velmi důležitý je pro dítě psychomotorický vývoj v prvním roce života, kde si fixuje správné, a bohužel i nesprávné pohybové stereotypy, které si nese dál do života. Často se stává, že například u již dospělého klienta, který k nám na kliniku dorazí kvůli chronickým bolestem pohybového aparátu, zpětně zjistíme, že jako malý přeskočil třeba fázi lezení a začal rovnou chodit.
Zajímavé, jak i taková „drobnost“ z dětství může mít vliv na pozdější průběh života.
Proto k nám chodí rodiče i s několikaměsíčními miminky. Právě zkonzultovat správný psychomotorický vývoj a třeba i správnou manipulaci s miminkem. Během prvního roku života si stavíme základy pro celý budoucí život. I výběr správné obuvi je důležitý. Pokud dítě nosí nesprávnou obuv, tak se jeho chodidlo nevyvíjí ideálně, ovlivňuje to kolena, kyčle i postavení páteře. Říkáme tedy rodičům, aby dbali na prevenci, a pokud zaznamenají, že něco není v pořádku, aby to řešili co nejdříve.
Vaše klinika funguje již přes pět let, jaká jste šéfová?
Doufám, že zaměstnanci ve mně mají důvěru, snažím se věci komunikovat, spíš než že bych na někoho křičela. A když udělá někdo nějakou chybu, říkám: snažme se z toho poučit, chyby do procesu učení patří. Někteří na tento přístup nebyli zvyklí.
Možná vám v tomto vnímání pomohl i sport.
Ano, myslím, že pokud se budeme bát do něčeho jít jen proto, že můžeme udělat chybu, nikdy se nikam neposuneme.
