Výrazněji na sebe upozornit nemohla. V roce 2003 získala tři hudební Anděly a její desky si začalo kupovat stále více lidí.
Před pěti lety si na popud Zuzany Navarové omámeně koupila místo nábytku do bytu harmoniku, dokonce bez futrálu, na kterém by se dalo v případě nouze sedět. "Tak to aby ses na ni naučila hrát," řekl jí otec.
Písničkářka Radůza ho poslechla a v současné době hraje a skládá neustále. Hlavně na cestách. "Cestuji ráda a pořád," tvrdí.
* Při cestách vás to táhne hlavně na sever. Proč?
Nevím, čím mi sever učaroval. Je to taková drsná, neurvalá krása. Také jsem si tam opravdu sáhla na dno svých fyzických sil. Člověk pozná sám sebe toho, s kým se do hor vydal. To mě na tom láká. Příroda je tam neuvěřitelně čistá a je tam málo lidí. Na vlastní nebezpečí můžete jít kamkoliv. Jít dny a dny a nikde nikdo. To je neuvěřitelný pocit.
* Předpokládám, že událost, která vás na cestách nejvíc uchvátila, souvisí se severem...
Ano, silný zážitek byl v Norsku, když jsme se drápali na plošinu Hardangervidda s dvacetikilovými batohy asi ve čtyři hodiny ráno. Když jsme vylezli nahoru, tak přímo na plošině sedělo slunce a svítilo nám do obličeje. Bylo to v červenci, kolem sněhová pole. To bylo úžasné. Ale zážitky mám vždycky, když přijedu do Orlických nebo Lužických hor. Pokaždé, když je znova uvidím, tak se mi hruď nadme a jsem taková dojatá.
* Na takových cestách se rodí vaše texty?
Ono to z toho vysvítá. Například písnička V hoře mě napadla na ledovci, jiná zas na několik desítek kilometrů dlouhé cestě podél fjordu. Jak jsem si tak šla, tak mi to znělo do kroku. Většina písniček vznikla někde na cestě a většinou jsou to moje příběhy.
* Nevypadá to, že byste jezdila s cestovní kanceláří...
S cestovkou jsem jezdila akorát s rodičema, sama už ne. Jezdíme s kamarádama a na místě se pak pohybujeme, jak nás zrovna napadne. Do Norska jsem třeba jela s ženou, kterou jsem předtím vůbec neznala. Dozvěděla jsem se, že je vdova se třemi dětmi. Říkala jsem si, to musí být charakter a že lepší doporučení už být nemůže, že s takovou ženskou se neztratím. Tak jsme spolu vyrazily, porozuměly si a přátelství nám zůstalo. Ono se říká, že když chce člověk někoho poznat, tak ho má vzít do hor.
* Kam byste chtěla jet?
Úplně nejvíc na Aljašku, ale protože je ve Spojených státech, tak se mi tam nechce. S kamarády jsme se domlouvali, že bychom příští rok zorganizovali výpravu na Yukon, do Kanady. Myslím, že to by mohlo být fakt úžasný. Akorát mi říkali, že se musím naučit střílet, tak to bude problém. Doufám, že v případě nutnosti postačí, když vystřelím do vzduchu.
Romský způsob života
* A čím nejraději jezdíte?
Vlakem. Protože hezky vidím krajinu, užiju si cestu, můžu se projít. A jelikož jezdím na dlouhé vzdálenosti, tak tam přistupují a vystupují lidé, já si s nimi povídám a to je hezký. A jinak ráda cestuji pěšky. Člověk jde pomalu a hodně toho vidí.
* Byla jste toulavé dítě?
Rodičům jsem se neztrácela, protože mám dobrý orientační smysl. Jednou jsem utekla z nějaké zahrady, kde jsem byla s kamarádkou. Bylo mi asi pět a byla jsem zvyklá, že můžu chodit sama po celé vesnici. Ona ale nemohla a já to nevěděla. Našla jsem díru v plotě a strašně mě zajímalo, co tam je, tak jsme utekly ze zahrady a ona dostala strašně vynadáno. Když jsem byla starší, tak jsem vzala kolo a vyrazila po východních Čechách. Asi jsem opravdu byla tulák odjakživa.
* Když vás poslouchám, napadá mě slovo kočovník...
Ačkoliv nejezdím v karavanu nebo v žebřiňáku taženém koněm, tak je to takový romský způsob života. Člověk musí rád cestovat, aby zvládl to povolání. Výjimečně jsem doma třeba čtrnáct dní v kuse. Ze začátku je to vzrušující, ale potom je to strašně únavné. Možná je to i znak určité nedospělosti, že člověk nevydrží na jednom místě.
* Vy se cítíte nedospěle?
Myslím, že skutečná dospělost mě ještě čeká. Že mám v sobě ještě moc neklidu a s tím souvisí i cestování. A já bych měla být klidnější, protože to, že člověk změní místo, ho neučiní šťastným ani klidným.
* Ale nebyl by pro vás klid příliš jednotvárný?
Stereotyp není špatný. Zachovává člověka při zdravém rozumu. Každý den musí něco udělat stejným způsobem. A právě cestování, které ho ze stereotypu vytrhává, může způsobit, že se bude cítit hodně nevyrovnaný. A taky všichni lidé, ke kterým mám citové vazby, jsou pořád daleko. Cestování je vlastně neustálé opouštění všeho.
* Co suvenýry? Vozíte si je z cest?
Například kameny si vozím. Mám je ráda, ale není to kvůli památce. Zjistila jsem, že si pamatuji víc než jiní lidé. Doslova si pamatuji rozhovory, které se odehrály třeba před patnácti lety. Vidím i obrazy, které se udály. Nepotřebuji si pořizovat ani fotky, ani žádné upomínky.
* Působíte svobodně. Prozradíte mi recept?
Je to záležitost vnitřního nastavení. Svoboda není podmíněna vnějšími okolnostmi. Když se člověk cítí svobodný, tak to nic z vnějšího světa nezmění.
Životní krédo? Od Zuzany Navarové
* Nesvazuje vás, že jste přece jen čím dál známější?
Sama tím ovlivněna nejsem, ale možná, že lidé v mém okolí ano, že se na mě dívají jinak. Jsem nedůvěřivá, a tak opravdových kamarádů mám strašně málo. Trvá mi léta, než se s někým spřátelím.
* Na druhou stranu vaše písničky jsou dost osobní a někdy až odhalující.
To s tím ale nesouvisí. V písničkách je to dost zamaskované. Jenom já vím, o čem opravdu zpívám.
* Máte nějaké životní krédo?
Ano, od Zuzany Navarové: nikoho neotravovat. Anebo jen mírou nezbytně nutnou.
* Mimochodem, jak jste na tom s cizími jazyky? Na albu V hoře zpíváte dokonce norsky...
Norsky jsem se naučila jen pár vět, když jsem tam jela koncertovat, abych jim řekla: "Dobrý večer, jmenuji se Radůza, nemluvím norsky, jak se máte?" Domluvím se česky, slovensky, polsky, rusky, italsky, francouzsky a anglicky. Teď se chci přes léto podívat na romštinu.
* Kvůli hudbě vám asi nedělá problém jazyk odposlouchat?
Už se musím učit slovíčka. Když jsem byla mladší, stačilo mi říct slovní obrat jednou, a už jsem si to pamatovala. Polsky jsem se třeba začala učit z knížky pro samouky, protože jsem chtěla rozumět textům polských písniček. Pak se stalo, že se mi ozvali kamarádi Poláci. Začali jsme se víc stýkat, i desku jsme spolu natočili. Tak se mi polština hodila. Přece jen, mluvit s Poláky anglicky...
* A s kým tedy anglicky mluvíte?
Jen s lidmi, jejichž jazykem se nedomluvím ani trošku. Je to dobrý komunikační prostředek, ale není nutné ji nadužívat. Já moc nemám ráda zvuk té řeči. Líbilo se mi, když jsem slyšela anglické herce recitovat Shakespeara, ale jinak moc ne...
* Které jazyky vám tedy ladí?
Třeba čínština. To je krásný jazyk. Pak hebrejština, polština, italština. Určitě bych přišla na další.
* Na desce máte jednu převzatou písničku od Vysockého. Koho dalšího máte ráda?
Mám ráda Vaška Koubka, Karla Plíhala, samozřejmě Zuzanu Navarovou. Strašně jsme si rozuměly, ačkoli jsme každá dělala úplně jinou muziku. Pak mám ráda Okudžavu, Vysockého, Marka Grechutu, některé písničky od Maryly Rodowiczové. Z Francouzů třeba Georgese Brassense, Edith Piaf. Teď však hodně poslouchám klasickou hudbu.
* Takovou hudbu vám pouštěli rodiče?
U nás doma se žádná muzika nepouštěla, protože my jsme ani neměli na čem si ji pouštět. Asi jsem vyrůstala na dechovce a trampských písničkách mojí maminky. Spíš jsme si zpívali. Když jsme se přestěhovali do Prahy, bylo mi tak třináct čtrnáct, dostala jsem se k tomu přes spolužáky.
* Zpět k cestování. Kam pojedete v létě?
Chystám se do Řecka, kde jsem nikdy nebyla. Moje manažerka mi řekla: "Pojeď do Řecka", tak si udělám poprvé v životě opravdu dovolenou. Naštěstí jsou tam i hory. Pak jedu do Itálie, kde můj kamarád pořádá festival folklorní hudby.
* Tak to budete mít po letním cestování materiály na další desku...
To netuším. Jedu tam s předsevzetím, že budu odpočívat, ale ono mi to většinou nevyjde.
* A máte už něco v šuplíku?
Na předchozí desku se nedostaly všechny písničky a už mám osm nových. Ale asi to nebudu kombinovat, protože mě začaly napadat věci, které mají úplně jiný charakter.
Kariéra mě nenervuje
* Co Radůza a Česko hledá SuperStar?
Komerčně je to šíleně dobře vymyšlené. Lidé se toho aktivně účastní, posílají esemesky. Je to dobré i pro showbyznys, že se vyberou noví interpreti, kteří se budou dobře prodávat. Nikde není řečeno, že ti lidé nemůžou být dobří. Protože třeba Aneta Langerová se mi líbí.
* A nová superstar Vlastimil Horváth?
Přiznám se, že nové superstar už neznám, protože nemám televizi. Darovala jsem ji mojí mamince a musím říct, že se mi nesmírně ulevilo. Trávím večery s hudbou nebo mluveným slovem, protože miluju rozhlasové hry. Už mám docela slušnou sbírku.
* Přihlásila byste se do soutěže také?
Možná, kdyby mi bylo sedmnáct. Dnes bych do toho nešla. Ale myslím, že i touhle cestou lze udělat něco dobrého. Záleží na člověku, který vyhraje, jestli je to osobnost, nebo není. Je to strašně rychlé a ani se nedá říci, že snadnější, protože jsem si jistá, že tam zažijí takové nervy, které jsem za celý život neměla. Protože já se svojí kariérou opravdu nenervuju.
* Nikdy?
Nedělám to pro nikoho jiného než pro sebe a to, že se to líbí ještě někomu jinému, mě těší. Ale dělala bych to, i kdyby to nemělo takovou odezvu. Hrála jsem od patnácti, první desku vydala v osmadvaceti, ale začalo se mluvit až o druhé, která vyšla dva roky nato. Pak mi začali nabízet neuvěřitelný postup a patřičné finanční ohodnocení. Byli docela neodbytní. Že mě prodají po celém světě, že ze mě udělají star. Ale k čemu to je? Ani to, že je člověk úspěšný v práci a má peníze, nemusí znamenat, že je šťastný.
 Radůza |
 Radůza |
 Radůza |
 Radůza |
 Radůza |
 Radůza |
 Radůza |
 Radůza |
 Radůza |
