S oblibou přirovnáváte svůj život k hadovi, který se kouše do ocasu. Kolikrát se vám to stalo v rámci vaší profese od doby, kdy jste v první třídě hrál roli dědka v pohádce Velká řepa?
Spíš než k hadovi přirovnávám život ke spirále a tam se toho ocasu těžko dočkáte. Vnímám to tak, že chvilku jdete nahoru, chvilku zase dolů, ale pořád se pohybujete dopředu. Až jednou přijde chvíle, kdy sjedete dolů, a je to. Co se týká mé profese, v podstatě je to nekonečná smyčka. V každém novém angažmá začínáte znovu od začátku, už i proto, že musíte obhájit to, proč vás angažovali.
Máte střední ekonomické vzdělání. Možná i díky němu jste byl schopný šéfovat divadlo nebo divadelní festival v Luhačovicích, jehož jste prezidentem už 20 let?
V Luhačovicích se každoročně s profesorem Plešákem zabýváme spíš dramaturgií. O ekonomický provoz se zase až tak nestarám. Moje vzdělání mi ale dost pomohlo v období, kdy jsem šéfoval brněnské činohře. Asi jsem jeden z mála herců, kteří se vyznají v číslech, vědí, který účet kam patří, a umějí nakládat s penězi. Při první schůzi Národního divadla v Brně mi hlavní účetní vzala ze stolu tabulky s tím, že tomu nebudu rozumět, ale já se tehdy ohradil, ať to tam hezky nechá, že se v tom vyznám celkem dobře.
Ředitelem ekonomky, kterou jste studoval, byl váš otec. Jaké to bylo?
Nebylo to vůbec jednoduché. Samozřejmě na mě byly kladeny úplně jiné nároky než na moje spolužáky. O celé té situaci vypovídá moment z našeho maturitního večírku, kdy si táta dal trochu víc vína a prohlásil: „Tak a teď zase můžu být konečně ředitelem!“
Jak rodiče vnímali fakt, že jste se rozhodl věnovat herectví?
Zase takové překvapení to nebylo. Už od dětství jsem u nás v Třebíči procházel všemi možnými ochotnickými spolky. Když jsem pak nastupoval v Brně na JAMU a byl jsem tázán, odkud že jsem, zavládlo mezi profesory všeobecné nadšení a jeden z nich dokonce prohlásil: „Á, Třebíč! To je Betlém JAMU!” Rodiče ze mě pochopitelně chtěli mít doktora nebo kantora, ale když už jsem se pak na to herectví dal, zejména otec mě maximálně podporoval.
Před časem jste dokonce namluvil audioverzi knihy pohádek, které váš otec napsal. Vrátil jste se díky tomu do svého dětství?
Určitě. Pohádky se odehrávají v Podyjí, kde jsem své dětství hodně trávil, a knížku navíc ilustroval akademický malíř Josef Kremláček, což je můj bratranec. Audionahrávka vznikla v době, kdy už můj otec nežil, takže to celé je spíš taková vzpomínka na něj. Byl to on, kdo mě zasvěcoval do všech věcí, které jsem neznal. Kéž bych byl jednou tak chytrý jako on.
Mezi vaše trofeje patří i Zlatá mříž. Jak jste k ní přišel?
Když přišel čas základní vojenské služby, nastoupil jsem do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého jako konferenciér. Jak už to tak bývalo, byl jsem přistižen při neoprávněných vycházkách a dostal za to takzvaných třicet ostrých, tedy měsíc vězení. Ale byla to pro mě spíš legrace. Jezdívala pro mě volha, která mě vozila na konferování, protože to neměl kdo dělat, a kamarádi mi všemožně pašovali cigarety a alkohol, kterými jsem pak zase já uplácel své spoluvězně, aby za mě pracovali. Takže taková basa k pohledání.
Herectví jste kdysi přirovnal ke klinické smrti. Jak jste to myslel?
Při herectví se často musíte dívat do sebe. Herec by měl znát svou duši, ale aby jI skutečně poznal, musí se na ni dívat jakoby z vnějšku, což by mohl být takový protipól klinické smrti, kdy se to děje přesně naopak.
Ještě stále se schováváte za líčidla a chcete založit divadlo starých herců?
Bez rituálu líčení na jeviště nevstoupím. Stále se totiž před diváky trochu stydím a ta tělka, kterou nanesu na obličej, mi pomáhá se za něco schovat. Pak už je mi všechno jedno. Co se týká divadla starých herců, o tom sním pořád. Jmenovalo by se MED, tedy Městské emeritní divadlo, a byl by to rozhodně zajímavý počin. I když mám velmi dobrý vztah k mladým lidem, bohužel jsem poslední dobou nabyl pocitu, že se mladí ve vedení divadel nechovají ke starším hercům hezky a s patřičnou úctou. Rád bych těm mladým ještě ukázal, co herečtí bardi dokážou. A na druhou stranu v tom mém MEDu by určitě byly i báječné pohřby.
Máte za sebou zážitek, kdy jste na chvíli úplně ztratil paměť. Stalo se vám to i na jevišti?
Dnes musím s odstupem času přiznat, že to byl můj nejkrásnější zážitek v životě. Ten pocit, že nic nevíte, ale taky nic nemusíte, je nepopsatelný. Stalo se to v době, kdy jsem šéfoval činohru v Národním divadle v Brně a byl jsem dost přetížený. Pochopil jsem signál a okamžitě dal výpověď. Je ale pravda, že jsem pak měl nějakou dobu obavy, aby mě něco podobného nepotkalo na jevišti, což se bohudík nikdy nestalo.
Jaké to bylo hrát Ibsena před norskou královskou rodinou?
To byla vůbec nesmírně krásná spanilá jízda. Už je to spoustu let, psal se rok 1991 a my jsme na ibsenovském festivalu v Oslu hráli Přízraky v režii Jana Nebeského. Měli jsme původně hrát tři představení, nakonec jich ale bylo pět před naprosto vyprodaným hledištěm. V závěru hry byl takový tanec smrti a já jako pastor Manders vždy k tanci vyzval i někoho z hlediště. Tentokrát jsem vytáhl jednu dámu, které se moc nechtělo, ale její partner ji ponoukl, jen ať jde. Nakonec se ukázalo, že jsem nevědomky tančil s Norou Ibsenovou, pravnučkou slavného dramatika, čemuž norský tisk následně věnoval patřičnou pozornost.
Ve své profesi se nevyhýbáte ani divadelní avantgardě, kterou byla například hra s názvem Putin a Biľak stojí před trezorem.
Toto představení režírovala Viktorie Čermáková a já byl rád, že jsem Vasila Biľaka mohl ztvárnit s patřičnou obludností, se kterou poznamenal naše dějiny. Divadelní avantgardu, nebo chcete-li underground, mám moc rád, a nezůstalo jen u Biľaka. Prošel jsem dalšími scénami, které se tomuto žánru věnují. Ať už je to Studio Hrdinů, La Fabrika anebo naposledy studio X10, kde právě hrajeme moc zajímavou hru s názvem Patent na oko, která je o majiteli Koh-i-Noorky Jindřichu Waldesovi.
Miloslav Mejzlík
Avantgardní pojetí má ostatně i pohádka Šíleně smutná princezna v divadle Studio Dva, kde hrajete krále Dobromysla.
Celý život jsem si myslel, že jsem herec Ibsena, Strindberga, Shakespeara nebo Becketta, a najednou světe div se, na stará kolena jsem vstoupil do světa muzikálů jako Bonnie a Clyde, Přízrak Londýna, Noc na Karlštejně nebo Šumař na střeše a samozřejmě i Šíleně smutná princezna. Toto představení je nadupané moderním pojetím a technologiemi, zejména projekce velmi usnadňují přestavby. Je to zase něco nového a mně se to líbí.
Významnou částí vaší profese je seriálová tvorba. Jak se vám točil seriál Zodiak, který byl v italské produkci?
Zahraniční produkce hrají významnou roli v mé filmografii, Zodiak jsem točil moc rád. A aby ne, když v něm moje postava vlastní dobříšský zámek! Díky filmu Mladý Mussolini jsem se zase seznámil s Antoniem Banderasem. Bylo zajímavé ho sledovat, jak na začátku jezdil vlastním Rolls-Roysem a měl vlastního kuchaře a asi po pěti dnech se na tyhle manýry vykašlal a začal s námi chodit na tlačenku a na pivo.
Stává se ještě dnes, že vás lidé díky seriálu Rodinná pouta oslovují pane Skálo?
Dnes už se to tolik neděje, ale občas na mě ještě nějaký pamětník někde vykoukne. V době, kdy se seriál vysílal i na Slovensku, dokonce v Tatrách museli zastavit lanovku, tak velkou frontu vytvořili žadatelé o autogram. Nebo v Bratislavě na mě zase na ulici skočila paní a začala mě štípat s výkřiky: „Jste to vy! A živý!“ Ovšem korunu tomu nasadila referentka v oddělení pasů a víz. Přišel jsem si pro pas a ona že ho zaboha nemůže najít. Nakonec se ukázalo, že ho hledala pod jménem Hynek Skála!
Noc na Karlštejně (2016)
Kriminálka Anděl (2008)
Stopy zločinu: Recept na rozloučenou (1989)
Jedním z vašich prvních seriálů vůbec byl ovšem Největší z pierotů.
To byl nádherný výpravný seriál. Vzpomínám si, že se hodně točilo v divadle v Táboře a já hrál komisaře Giordana, což byla vlastně moje úplně první role policisty.
Svou policejní kariéru jste však prozatím završil v seriálu Kriminálka Anděl.
Tam jsem z komisaře Giordana plynule přešel na kapitána Horáka, kterého tam ale příliš brzy zastřelili. Kriminálka Anděl pokračovala ještě v dalších řadách, ale už beze mě.
Rýsuje se nějaký další seriál na obzoru?
Vypadá to, že ano. Nedávno mi zavolal režisér Magnusek s tím, že má pro mě roli v seriálu, ale nesmím mu prý sedm let umřít. Zatím se odejít nechystám, tak uvidíme.
Už jste si do své chalupy na Vysočině stihl zavést vytoužený vínovod?
Na ten se stále chystám. Zatím využívám kamaráda jménem Salát, který má své vinařství v Moravských Bránicích.
