Jak moc vám show Tvoje tvář má známý hlas změnila život?
Měl bych asi říct, že celkem zásadně, ale já tu změnu paradoxně až tak necítím. To, že mě třeba někdo pochválí na ulici, mě vždycky potěší, ale asi se tak trochu připravuji na to, že věci ohledně slávy mají svou životnost. Jsem za ně rád a samozřejmě i za pracovní nabídky, které mi to nepochybně přineslo. Je jich docela hodně a jsou vcelku barevné. Zkusím si třeba i činohru, hodně koncertujeme s kapelou a je tam i nějaký televizní seriál, muzikály a podobě. Takže jsem za to opravdu rád, že je teď práce hodně.
Překvapil jste vy sám sebe v nějaké slavné tváří?
Nikdy předtím jsem si nezkoušel být ženská v podpatcích, nezkoušel jsem zpívat jako ona, takže to samozřejmě bylo nové ve spoustě věcí. Řekl bych, že jsem v soutěži ukázal možná víc. Doufám, že nezklamu lidi, kteří mě na základě Tváře oslovili. Jsem totiž pořád normální Peroutka. A když jsem bez té masky, tak je snad budu bavit i tak. Na koncertech se vždycky ptám: „Prosím vás, líbil se vám ten Peroutka i bez té masky? Je i tohle v pohodě?“ Zároveň je výhoda, že jsme nevyčerpali ten svůj ksicht ani hlas, protože jsme ho možná tak moc nepředvedli. Proto bych chtěl také ukázat svou kapelu Perutě.
Jak jste se cítil jako žena?
Měl jsem ženskou hned ve druhém kole, což byla Amy Winehouse, na kterou jsem se těšil. Přece jen je to velmi výrazná zpěvačka ve spoustě směrech a měl jsem ji nakoukanou docela i od ségry. Je pravda, že den předtím, než jsme natáčeli a měli generálky, tak věci, které jsem zdánlivě podcenil - což byla třeba chůze, ale i držení skleničky a podobně - najednou v tom kostýmu strašně vylezly, paradoxně jsem v něm vypadal strašně chlapsky. Ta postava najednou vypadala strašně nabušeně, byť taková normálně ani není. Takže já ze srandy radím všem klukům, kteří cvičí a není to na nich vidět, aby si vzali korzet a sukni, že to docela funguje.
Myslel jste i na tátu, co by on na to řekl? Zažil vás někdy takhle, aby viděl jak jste nadaný?
Byl by podle mě rád a snad by byl i pyšnej. Zaprvé za to, že jsem jako člověk na volné noze dostal krásnou příležitost a zadruhé, že by se mu asi i líbilo, co jsem tam předváděl. Já si to tak ani nepředstavuji, že je škoda, že to nevidí táta, protože si myslím, že to nějak vidí a víc to neřeším.
Jako Andrea Boccelli a Sarah Brightmanová v jednom, jako Enrique Iglesias a Amy Winehouse
Jak moc vás ovlivnila muzika Olympicu, kde byl táta bubeník?
Do čtrnácti let to byla pro mě otrava, protože jsme museli chodit povinně na vánoční koncerty v Lucerně. Věděl jsem ale, že Olympic milujou snad všichni a byl jsem na tátu strašně pyšnej. Pak mě jednou táta vzal do studia, kde kapela dokončovala desku a ve mně se to najednou všechno zlomilo. Začal jsem mít jejich hudbu moc rád.
Vy nehrajete jen v divadle, ale máte i kapelu Perutě. Jak trávíte léto?
Máme s kapelou Perutě v létě 24 koncertů. Teď se to snažíme skloubit s muzikály, které jsem si na léto vzal. Už jsme v procesu, tak si to užívám a doufám, že lidé odcházejí se spokojeným pocitem a že se jim to líbí. Kapela je aktuálně to, co mi dává největší smysl, protože to jsem dost možná nejvíc já. Jsou to mé písničky, které si interpretuji po svém s tím svým ksichtem. Snažím se to dělat, jak nejlépe umím a samozřejmě se to pořád vyvíjí. Je nás pět a každý chce do toho něco vkládat, aby v tom měl každý to své srdce. Takže Perutě je teď mou vlajkovou lodí v prioritách.
Divadlo a muzikály, tam je kontakt s diváky určitě úžasný, ale fanynky asi prádlo na pódium neházejí. Zažil jste s Perutěmi nějakou podprsenku od fanynky?
Musím říct, že ještě nepřilítla. Ale přilítl třeba plyšák, to se počítá. Fanynky nás stoprocentně vnímají po soutěži víc, což je dobře, protože tím pádem můžu kapelu představit víc lidem, a to je vlastně to, co chci.
Čeká vás vůbec v tomhle perném pracovním procesu nějaký odpočinek nebo čas na soukromí?
Přiznám se, že úplně přesně nevím. Doufám, ale teď jsem si ještě usmyslel rekonstrukci svého obydlí. Dovolím si, aby to dělaly jiné ruce než ty moje. Aby byly zkušenější, aby to pak všechno hezky drželo. Ale říkal jsem si, že budu rád, když u toho co nejvíc budu, abych se také něco naučil.
A prozradíte, zda patří vaše srdce někomu, nebo to stále chcete držet pod pokličkou?
Samozřejmě, že někomu patří. Patří spoustě lidí, ale jestli ode mě chcete slyšet nějaké konkrétní jméno, tak to neuslyšíte. Není to proto, že bych nechtěl něco prozradit, ale je to spíš tak, že teď mé srdce nejvíc patří práci a snažím se ji nešidit. Je to skutečně tak, že soukromý a společenský život teď moc neprovozuji. Vím, že ta fáze tak teď je a má také nějaký konec. Ale zkrátka se teď nejvíc věnuju tomuhle.
Občas se ale ve společnosti asi objevíte, když jste dorazil i do kasina. Baví vás hrát?
Přemýšlel jsem, jestli jsem třeba v rámci té soutěže byl soutěživý. Já si myslím za sebe, že moc ne. Ale co se týče hraní, kasino a hazard, to asi není nic moc pro mě. Byl jsem v kasinu ve Vestci jen v rámci slavnostního otevření. Ale já mám třeba strašně rád společenské hry, kdy si sedne parta kamarádů u deskovky a třeba zapálí v krbu. To už nemusím být takový romantik, ale deskové hry jsou skvělé, ať už jsou to aktivity, dostihy nebo scrabble. Možná se dneska hrají méně, než by se hrát měly, ale já je doma pořád mám. Je pravda, že občas pozvu kamarády a zahrajeme si. Je v tom spousta srandy a má to kouzlo. Já nemusím hrát o peníze. Mám i to štěstí, že jsem nikdy nic neprohrál, protože nesázím.
