Za tu dobu, co jste měl vydavatelskou pauzu, se ledacos změnilo. Třeba to, že už máte tři děti. Toužil jste po takhle velké rodině?
Ano, jsem trojnásobný otec, mám dvě krásné dcery, jednoho syna a jsem moc spokojený. A jestli jsem stál o tuhle velkou rodinu? Nebylo to nic, co jsem extrémně plánoval, ale je pravda, že jsem o poslední Emičku moc stál a jsem rád, že ji máme. Můžu dokonce říct, že se mi až s ní v ledasčem otevřely oči.
I v tom, že by bylo dobré si po patnácti letech vzít partnerku Sylvu?
Nebýt ženatý není můj principiální postoj, jen to k životu nepotřebuji. Když jsem s někým rád, tak jsem s ním proto, že to tak cítím. Nepotřebuji k tomu žádný papír, který diktuje, jak máme žít. Dokonce bych řekl, že působí jako vykradač lásky. Lidi si v ten okamžik oficiálně patří a jeden druhého vlastní, což ve finále působí devastačně. V tomhle směru je vznášející se nebezpečí lepší. My se Sylvou víme, že spolu být chceme a věřím, že to tak i zůstane. Tedy pokud mě náhodou nevyhodí.
Od vydání vaší poslední desky uplynulo sedm let. Kde se nacházíte hudebně teď?
To je těžká otázka, zejména pro mě, protože velmi nerad škatulkuji muziku, nikdy jsem to nechtěl dělat. Hudbu vnímám jako jednu a všechno ostatní, co o hudbě vypovídá, jsou jen aranžmá. Když si jakoukoliv písničku nahraju jen na kytaru, tak to bude znít folkově. V okamžiku, kdy si přizvu dva jazzmany, tak to bude jazzík a když se obklopím decibely, tak je to pořádný rock´n´roll.
MARTIN MAXA. Fotograf: LENKA HATAŠOVÁ / Make-up a vlasy: VERONIKA VANDASOVÁ / Styling: MARTIN GRUNTORÁD / Dům Módy, Bizaar, Salamander, Mirror, Swarovski / Fotografováno v hotelu Buddha Bar
Rozumím, ale aby člověk oslovil co nejvíce lidí, někdy musí přijít v úvahu kalkul...
Nikdy jsem nekalkuloval, neudělal jsem to s žádnou svojí deskou. Než jsem v sobě objevil, že chci psát písničky, tak jsem našel vztah k poezii, který mě nějak definoval. Na škole jsem tehdy zjistil, že mě to hrozně baví, že mě baví si hrát s významy slovíček a s metaforami, a protože jsem už v té době hrál na kytaru, tak jsem si začal i skládat. Tendenční jsem nebyl nikdy, vždycky to bylo o písničce, která mě musí chytnout u srdce. V průběhu skládání jsem pak testoval, jestli to není klišé a jestli má smysl na dané věci pracovat, a tak jsem taky činil. Co je zrovna cool a co zrovna letí, mi bylo vždycky lhostejné.
Kdo první slyší vaše písničky?
Jsou to většinou lidi z branže a lidi z kapely. Jsou to ti, kterým poprvé hraji hudební nápady. A pokud jde o texty, ty už většinou s nikým nekonzultuji. Tam věřím své intuici. Věřím, že za tu dobu, co chroustám poezii, jsem se naučil oddělovat zrno od plev a že poznám, kdy ten verš za to stojí. Snažím se vyhýbat tomu, aby to bylo podbízivé nebo jakkoliv patetické.
Už jste se zbavil nálepky zpívajícího tělocvikáře?
Obávám se, že ne.
A co trochu přibrat? Třeba by to pomohlo.
Touhle teorií se kdysi zabývali na vydavatelství, ale myslím si, že by to moc neprospělo. Pravdou, a navíc smutnou, je to, že v téhle zemi člověk jako umělec musí vypadat, až poté se může dohrabat ke kreditu, který od něj - třeba i odborná - veřejnost očekává. Největším prokletím pro interpreta je vypadat nepatřičně k tomu, co dělá, což je můj případ. V tomhle jsme bohužel malá země.
Sportu a výživě rozumíte dobře. Neuvažoval jste o nějakém přivýdělku bokem?
Ne, vůbec ne. Jsem rád, že jsem tyhle informace nasál, jelikož jsem dělal diplomovou práci na téma sportovní výživa. Mě to bavilo, protože jsem v té době vrcholově plaval. Zajímal jsem se o to, co se v těle děje, sám mám mysl uzavřenou v tělesné schránce, takže se těmi různými výživovými přikázáními řídím tak nějak instinktivně. Nejsem ale takový, že bych každému radil, jak to má dělat. Když ale někdo chce poradit, rád mu poradím.
A umělé sladidlo jste si do kávy dal proč?
To by zas bylo na přednášku. Ale rafinovaný cukr působí v lidském těle jako jed, což si málokdo uvědomuje. Umělý cukr nikoliv. A když na misku vah položím oba argumenty, hned je jasné, čím si osladím kávu.
Bydlíte stále v Litvínově. Nejste tím z pozice populárního zpěváka trochu limitovaný?
V dnešní době, kdy jsme propojeni různými technologiemi, je úplně jedno, na jakém místě této republiky se člověk nachází. Komunikace s muzikanty je snadná a jednoduchá přes internet. Před dvaceti lety to asi nějakým způsobem muziku limitovalo, ale dnes jsou mi hudební programy dostupné jak v Litvínově, tak v Praze. A když něco potřebuji zkonzultovat, empétrojku pošlu mailem a rychle se mi dostane reakce. Tudíž není nutné žít v Praze, byť přiznávám, že se to gro odehrává právě v metropoli. Tak uvidíme, jestli teď bude deska z Litvínova fungovat stejně jako desky z Prahy. /smích/
