V létě roku 1998 smetla horní část Kounova u Dobrušky velká voda. Obci se od té doby začalo říkat české T roubky. Obyčejný horský potok během jedné noci zaplavil kounovské údolí několikametrovými vrstvami bahna a kamení a proměnil řadu zdejších domů v ruiny. Obec zprvu vypadala jako zmrtvělá ulice po náletu. Za pár dnů se pak změnila v až neskutečné mraveniště. Přijížděly sem stovky lidí - vojáků, záchranářů, humanitárních pracovníků a brigádníků odevšad. Byly to hektické dny plné stresu a slz a také nezištné vůle pomoci lidem v neštěstí. Do zimy byly domy jakž takž vysušeny a opraveny. Až na jediný. Dům starosty, který obnovu K ounova řídil, byl promáčený pořád. »Pár měsíců po povodni jsem byl na návštěvě v T roubkách. Chodili jsme s tamním místostarostou po vesnici, všude se stavělo, jen jeden polorozpadlý domek byl osiřelý. Místostarosta se mě zeptal: V íš, čí je ten dům? No přece můj. Smál jsem se, já doma dopadl stejně,« vzpomíná starosta Kounova Zdeněk Šritr. Manželka se na něj tehdy zlobila: Myslíš jen na druhé a nám snad ten barák nakonec spadne. A on jí odpovídal: Copak můžu poslat brigádníky k nám? Co by tomu řekli lidi? Starostou se Zdeněk Šritr stal v roce 1995 téměř z donucení, nechal se zvolit, protože nikdo jiný to dělat nechtěl. T ři roky nato přišla povodeň, v níž obstál více než se ctí. Dneska už by ho nikdo přemlouvat nemusel, starostování přišel na chuť. Jenže i v K ounově platí, že doma bývá člověk prorokem málokdy.
* Co to v létě roku 1998 bylo: přírodní katastrofa, rána osudu, nebo trest za lidskou přezíravost vůči přírodě?
Asi všechno dohromady, ale nejvíc to určitě byla přírodní katastrofa. Člověk se na přírodě podepisuje, to je jednoznačné. Ale tu noc u nás prostě mimořádně moc pršelo. Hlavně proto nás to tu smetlo.
* Lidi v takové situaci obvykle odhalují své charaktery. Co jste tehdy viděl?
V prvních dnech člověk žil v útlumu, zpočátku nám ani moc nedocházelo, co všechno to bude znamenat, než se dostaneme z nejhoršího. Ale s odstupem mohu říct, že se potvrdilo chování nás, Čechů. Když se o něco jedná, všichni jsou semknutí. Jakmile to nejhorší pomine, sousedská sounáležitost zmizí.
* Utkvělo vám z té doby něco nejvíc v paměti?
Snad to, jak lidi zpočátku apaticky seděli uprostřed ruin. Po té prožité hrůze neměli sílu vůbec nic dělat. Ani já chvíli nevěděl, s čím by se mělo začít. Prostě nás to ochromilo, byli jsme v šoku.
* Dojalo vás něco až k slzám?
Po noci, kdy jsem byl zavřený v domku v prvním patře a kolem nás se valila voda, už na další emoce moc místa nezbylo. Ale když jsem pak viděl staré lidi, kterým voda skoro zničila barák, to jejich neštěstí, tak se slzy do očí tlačily. Asi nejvíc to na mě zapůsobilo, když jsem se po pár dnech dostal do obce Dobré. T en den jsem poprvé vyjel mimo Kounov, bylo zamlženo a hodně pršelo. A já najednou uviděl stržený most a zničené domy. To mně bylo hodně krušno. Když jsem se vrátil, byl jsem vyřízený. Šel jsem za psycholožkou, která se tady snažila lidem pomáhat. Já na to nikdy moc nevěřil, ale za pár hodin mě dala dohromady.
* Mluví se ještě v obci o povodni, nebo už je to zapomenutá záležitost?
Už to pominulo, ale když přijde liják, tak si vzpomene každý. Před pár dny trochu víc pršelo, manželka se dívala, jak stoupá voda v potoce a začala se bát. Musel jsem ji utěšovat, že teď už se to nestane. Já nedávno trochu víc bouchnul do ponku a zespoda se odlouply kusy bahna. To si pak vzpomenete, i kdybyste stokrát nechtěl.
* Změnila se po povodni vesnice?
Trochu ano. Krátce po povodni si začali lidi dost závidět kvůli povodňové pomoci. Podle toho, jaké kdo utrpěl škody, dostal od obce peníze, které přišly na naše povodňové konto. Na toho, kdo utrpěl větší škodu, připadlo víc, ale lidem jsme neřekli, kolik kdo dostal.
* Nebyla chyba to tajit?
Pořád si myslím, že ne, to by závist byla ještě větší. Šeky na ty peníze jsem rozdával osobně, až na několik výjimek byl každý spokojen.
* Někomu se nelíbilo, že dostal nějaké peníze, na které by jinak neměl nárok?
Občas ano, někomu to připadalo málo. Ale přeci si každý musí svůj majetek ochraňovat sám. Kdo se nepojistil, měl smůlu, to jsme nezohledňovali. Vyvolalo to dost zloby a zášti.
* Takže dnešní Kounov je rozhádaný?
Už je to lepší, situace se vrátila do starých kolejí. Jsme zase malá vesnice s normálními sousedskými vztahy.
* Změnily vás ony hektické dny, vzaly vám něco?
Vzaly mi trochu zdraví, teď už si ho musím víc hledět. Jinak myslím, alespoň doufám, jsem pořád stejný. Ale mám víc zkušeností. Dostal jsem se do trochu jiných sfér, než tady do té doby bývalo zvykem. Do povodně jsme v obecní pokladně měli na rok osm set tisíc, mohl jsem organizovat trochu kultury, ale na víc peníze nebyly. A najednou mi rukama procházely desítky milionů. To se člověk začne na svět dívat přeci jen trochu jinak.
* Jak jinak?
Dřív jsem musel vystačit s těmi osmi sty tisíci. Dneska vím, jak pro obec získat peníze od státu ... My jsme vloni v Kounově proinvestovali 45 milionů korun.
* To vám chlapi v hospodě plácají po ramenou ...
Já už do hospody nechodím.
* Ale to by snad starosta alespoň čas od času měl.
Ne. Hospodské řeči mít nemusím. Alkohol lidi mění. Teď už neděláme v hospodě ani veřejná jednání zastupitelstva. V obecní knihově je to důstojnější. Klábosení u piva dobrého starostu nedělá.
* A jste dobrý starosta?
Jestli dobrý, to nevím, ale ostřílený ano. Člověk musí být v takové funkci aspoň deset let, aby postupně poznal všechno, co s tou funkcí souvisí, nebo do toho musí spadnout.
* Co byste dneska určitě při povodni dělal jinak?
Jinak snad ani ne. Spíše rychleji. V těch prvních hodinách a dnech jsem musel přemýšlet, co nejdřív, komu zavolat. Sháněli jsme telefonní čísla kvůli zásobování, stravování, humanitární pomoci. Dneska by záchranné práce určitě byly rychlejší.
* Jednou jste říkal, že kdyby se někde stalo něco podobného jako v Kounově, jel byste tam pomoct. Odjel jste někam?
Zatím ne. Pořád jsem si říkal, že je mě víc zapotřebí tady. Cítím to jako dluh a vím, že mě to ještě někde čeká. Když lidi přišli pomoct nám, bylo to úžasné.
* Kdyby nebyly povodně, byl byste ještě dneska starostou?
Asi ano. Když jsem do té funkce nastupoval, říkal jsem si, že by to mělo být tak na dvě volební období. A to druhé skončí až za dva roky.
* A potom?
Chtěl bych v tom pokračovat.
* Pro obnovu Kounova jste udělal hodně, takže voliči zřejmě vaše zásluhy ocení.
To si nejsem tak jist. Při volbách před dvěma roky mi svůj hlas nedalo pět voličů ze všech zúčastněných. Teď to odhaduji tak půl na půl.
* To vám nějak rychle klesá popularita. Co jste svým voličům provedl?
Snažím se neubližovat. Ale nikdy se nezavděčíte všem. Pár obyvatel mě možná nemá rádo, protože jsem rozhodl v jejich neprospěch. Když se dva lidi nemohou dohodnou a máte je rozsoudit, nakonec se vždycky někdo cítí poškozen. A po povodni u nás bylo sporů, kdy proti sobě stáli dva kohouti, dost. T aky se na mě obracejí lidé s věcmi, které s obcí vůbec nesouvisejí. T řeba je napálí firma, která jim něco opravovala. A oni si pak jdou stěžovat ke mně. Když jim řeknu, že je to jen jejich problém, samozřejmě se na mě zlobí. V lidech pořád přežívá, že se o ně musí někdo postarat.
* Bojíte se toho, že za dva roky neprojdete?
Trochu ano. Když vidím, co všechno jsem se jako starosta naučil a co se tu ještě musí udělat, bylo by mně to asi líto. Neříkám, že jsem pořád ještě z práce zpocený, ale dělám dvanáct hodin denně. Statistika, volby do krajských zastupitelstev, sčítání lidu, reforma státní správy. Pořad je něco.
* Jenže to lidem zřejmě nevysvětlíte...
Tak pak ať si to někdo zkusí. Není to žádný med. I když to hlavní už je hotové. V esnice je z nejhoršího venku, máme zpracován program obnovy venkova, územní plán, urbanistickou studii, dřív nic z toho nebylo. Ať už to dopadne jakkoliv, chtěl bych, aby se vědělo, že tohle všechno se udělalo za mě.
* To ovšem tak trochu zní, jako byste si stavěl pomník.
A vy byste nechtěl, aby po vás něco zůstalo?
Zdeněk Šritr, 49 let, od roku 1995 uvolněný starosta Kounova u Dobrušky, předtím zásobovač, ženatý, dvě dcery.Během povodně v roce 1998 patřil mezi postižené - o jeho domek se zastavila masa kamení. Stavba popraskala, ale vydržela. S opravou začal starosta jako poslední v obci. Zatímco ostatním v obci zdarma pomáhali brigádníci, on už musel řemeslníkům platit.
- sobota 21. října 2000
