I když působíte spíš jako introvert, v dětství jste prý bývala třídní šašek.
Nemyslím si, že jsem vyložený introvert. Co si pamatuju, velmi mě těšilo, ať doma, nebo ve škole, když se mi povedlo někoho rozesmát. Připadalo mi, že tím vznikne nějaká pohoda. A přiznám se, že jsem toužila po smíchu i za cenu toho, že já sama se ztrapním. Takže vlastně mě bavilo sloužit nějaké situaci. A možná že to mě vlastně přivedlo k okouzlení divadlem. Že situace jsou už napsané a já si ještě navíc můžu vyzkoušet být někým jiným. Vlastně nemám potřebu předvádět samu sebe. Jsem radši pozorovatel.
Osudovou hereckou záležitostí byl pro vás kdysi film Silnice od Felliniho. Nebyl příliš náročný pro desetiletou holčičku?
Pamatuju si, že byla zima a spousta sněhu. To představení bylo odpolední a moje okouzlení absolutní. Asi se to s něčím v té desetileté holčičce potkalo.
Po francouzském gymnáziu jste nastoupila na DAMU. Přijímačky se rovněž nesly v komickém duchu?
Gymnázium, kde jsem maturovala, nebylo francouzské, ale s rozšířenou výukou francouzštiny, z které jsme i maturovali místo tehdy povinné ruštiny. Bylo to v roce 1965 a byl to takový pokus, který byl později samozřejmě zrušen. A ke zkouškám na DAMU jsem šla do prvního kola s nohou v sádře. V druhém kole se mi podařilo komisi rozesmát, když jsem předváděla pantomimicky různé žánry zpěváků.
Proč vám v Ostravě, kde jste nějaký čas působila v divadle, říkali latexová Lény?
Do angažmá v Ostravě jsem šla na rok, protože jsem měla slíbené angažmá v Činoherním klubu, kde jsem hostovala, ale nakonec jsem v Ostravě zůstala sedm let. Hrála jsem tam spoustu krásných rolí v divadle a v ostravské televizi. Během toho prvního roku jsem bydlela v takzvaném herečáku, což byly krásné staré velké byty, a každý z nás mladých herců obýval jeden pokoj. Bytům se říkalo kolchozy. Leccos skutečně bylo společné, třeba příslušenství a taky jsme tam zažívali spousty legrace. Mě neuvěřitelně bavilo zařizování „bytu“. Nábytek jsem kupovala v bazarech a natírala latexem. V divadle mi tak říkali latexová Lény.
Vaším nejzásadnějším divadelním angažmá bylo to v divadle Ypsilon, trvalo téměř čtvrt století. Vzpomenete si na moment, kdy z divadla přišla nabídka?
Vzpomenu, protože to bylo docela vtipný. Byla jsem na volné noze, těhotná. A jednoho dne zavolal ředitel Ypsilonky Jan Schmid, jestli bych nechtěla k nim do divadla. To bylo úžasné, do Ypsilonky jsem chodívala na představení a moc se mi líbila. Jenže jsem byla asi měsíc před porodem! Když jsem to Janovi řekla, úplně mě odzbrojil. Řekl mi, ať v klidu porodím a po prázdninách na podzim nastoupím. Byl to takový splněný sen.
Prošvihla jste někdy v Ypsilonce představení?
Jednou. V podvečer jsem přijela domů a před naším domem seděl v autě ředitel se svojí ženou. Tehdy bydleli kousek od nás. Říkám jim: Jé, co tady děláte? A oni říkali: A co ty tady děláš? Máš být v divadle! Museli jsme zrušit představení! Krve by se ve mně nedořezal. To je ta nejhorší herecká noční můra. Vůbec jsem to představení neměla napsané a nepochopím, jak se mi to mohlo stát. Měla jsem uvařenou dobrou večeři a podařilo se mi je obměkčit a nechali se pozvat. Nakonec, to už jsem se konečně přestala třást, to byl příjemný večer. Jenom výplatu jsem měla menší o pokutu.
Co vám říká postava jménem Jirsáková?
Bože můj, to už je dávno! Seriál Bylo nás pět. Legrační bylo, že režisér Smyczek vybral napřed kluky a jejich rodiče pak podle podoby. A musím říct, že jsem Čendovi Jirsákovi z oka vypadla. A vzpomínám si, že to bylo moc příjemné natáčení. Točili jsme v Kouřimi a my máme kousek odtud chalupu, takže to bylo takové prázdninové.
Byla jste u vůbec prvního českého nekonečného seriálu Rodinná pouta, který jste natáčela sedm let. Co ve vás zanechal?
Rodinná pouta, později Velmi křehké vztahy. Původně na rok, ale protáhlo se to. Krásná role. Matka rodu, čtyři děti, zažila nemoc manžela, problémy s alkoholem, svoji nemoc, problémy s dospělými dětmi. A mé první setkání s mým „učitelem“ Honzou Kačerem jako hereckým partnerem.
Naopak v dalším seriálu Doktoři z Počátků jste hrála bylinkářku léčitelku. Nebyl to pro vás protiúkol?
Doktoři z Počátků, kteří měli obrovskou sledovanost, byl zajímavý příběh komplikované lásky dvou starších lidí, což není tak častým tématem. Protiúkol to pro mě nebyl. Josefce jsem rozuměla. Protiúkol jsem zažila v Ypsilonce. Ve hře Horrorband jsem hrála takovou sestru Ratchedovou z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Esence zla. To bylo něco!
Role, která vás ovšem navždy zapsala do srdcí televizních diváků, byla koktavá Jiřinka.
Žena za pultem. Byla to od Jaroslava Dietla úžasně napsaná role a já ji měla moc ráda. A myslím, že jsem tehdy nebyla sama.
S vaším manželem, režisérem Morisem Issou, jste se při společné práci setkala jen jednou, v rámci seriálu Dějiny jedné rodiny. Vyhýbáte se vzájemné spolupráci?
Nemyslím si, že bychom se sobě vyhýbali. Ale když pracuju s někým z rodiny, přebírám z nepochopitelného důvodu za všechny zodpovědnost a stresuje mě to.
Nevinné lži (2014)
O princezně, která nesměla na slunce (1996)
Žena za pultem (1977)
Role ve filmu Děti noci pro vás znamenala Českého lva a také natáčení s dcerou Marthou. Jak vám to šlo?
A až v Dětech noci jsem zjistila, že mě práce s Marthou vlastně velice těší. Ona už v té době několik let velmi intenzivně pracovala, takže měla už dost zkušeností. Vlastně jsme si radily vzájemně.
Když sledujete Marthu při hraní, poznáváte se v ní?
Copak já, ale kolegové, co mě znají z mládí, říkají, že to je zvláštní. Přitom si vůbec nejsme podobné. Martha je celý tatínek. Ale jak vleze na jeviště, něco se stane a hlas, gesta, prostě jsme si podobné. A po představení už je to zase tatínek.
Váš syn Filip je střihač, manžel režisér, opravdu vás ještě žádný společný projekt nenapadlo udělat?
My bychom i udělali, ale to bychom museli mít v rodině ještě bankéře.
Kde aktuálně hrajete a čím se nejvíc těšíte, když nehrajete?
Hraju v divadle ABC v představení Holky z kalendáře a Pan Kaplan má třídu rád a v divadle Studio DVA ve Funny Girl. Učím na HAMU, což mě těší, protože mám dojem, že mladá generace je nejen talentovaná, ale i lidsky dobrá. Což mi přijde do budoucna optimistické. Radost mi dělají i vnoučata, kterých mám pět. Od vysokoškoláků až po úplně čerstvou Emilku, které je týden. A nejvíc se těším na jaro, na kolo a na výlety s mým mužem.
