Jaké bylo získat hlavní roli ve velkém televizním seriálu?
V té době mi bylo nějakých třináct let, puberta za rohem, nijak zvlášť jsem to neprožíval.
I přesto jste hrál sedmiletého kluka. Jaké další výhody vám přinesl váš mladistvý vzhled?
Já jsem tohle vždycky vnímal spíš jako svůj hendikep. Jistě, zvládl jsem při natáčení nasazení, se kterým by měl sedmiletý kluk asi problém. Natáčelo se skoro rok a běžně jsme měli denní dvanáctihodinovky, což už by dnes asi neprošlo. Hodně jsem v té době zameškal ve škole a musel jsem jeden rok opakovat, což mě mrzelo, protože jsem tak přišel o svůj oblíbený kolektiv spolužáků.
Jak jste vycházel s režisérem Karlem Smyczkem?
Úžasně. Je to nesmírně laskavý člověk, který hodně myslel na to, abychom se speciálně my děti cítily při natáčení dobře.
Poznávají lidé ještě dnes mladého Bajzu?
Hodně mě to překvapuje, že po těch letech mě lidé ještě poznávají. Asi jsem se moc nezměnil. Nedávno se mi dokonce stalo, že mě někdo oslovil u vleku na horách. A to ze mě skoro nic nebylo vidět.
Herectví jste se věnoval ještě další roky, i když jste studoval výtvarnou školu. Co ve vás převažovalo?
Hodně jsem se jednu dobu rozhodoval, kudy se vydat, ale nakonec jsem si vybral cestu výtvarníka. Přeci jen mám takhle větší svobodu. Chtěl jsem mít svůj profesní život víc ve svých rukou. Herec je podřízený mnoha okolnostem, režisérům, producentům, konkurzům, prostě není moc svým pánem. Vnímám tohle u své sestry, která hodně hraje ve velkých seriálech. Nakonec jsem opustil i to divadlo Rokoko, kde jsem byl služebně nejstarším hercem, a začal se naplno věnovat výtvarnictví. Občas dostanu nabídku nastoupit do nějakého z těch nekonečných seriálů, ale jak jsem řekl, to už dnes, kdy jsem poznal profesní svobodu, není nic pro mě.
Vzpomenete si ještě dnes na nějaké historky z natáčení Arabely, Zdivočelé země či na Lavici obžalovaných justice, kde jste také hrál?
Už je to hodně dávno, takže konkrétní situace se mi vybaví jen těžko, ale pamatuji si ten úžasný pocit velkého dobrodružství, což pro mě vždy natáčení znamenalo. Jsem povahou průzkumník, takže jsem vždycky prolézal všechna zákoutí lokací, kde jsme natáčeli. To mě moc bavilo. Podzemní chodby, zákristie kostelů, to byl můj oblíbený svět.
Sledujete české seriály nebo seriály vůbec?
Moc ne, ale asi před šesti lety jsem byl s rodinou u tety ve Švédsku a ta měla ještě videokazety se všemi díly Bylo nás pět. Takže jsme tam ten seriál sjeli celý. Občas mě v televizi poznávají moje děti a i nejmladší roční dcera na mě prý na obrazovce reagovala a poznala mě dokonce ještě coby malého kluka. Jinak co se týká zahraničních seriálů, moc se mi líbila Hra o trůny.
K filmové a televizní tvorbě jste se vrátil coby výtvarník. Na čem zajímavém jste v poslední době pracoval?
Hodně pracuji jako patinér pro zahraniční produkce, které si takové nákladné techniky mohou díky rozpočtu dovolit, jako třeba v případě bondovky Casino Royale. A vlastně jsem se už jako výtvarník vrátil také do nové řady Zdivočelé země, ve které jsem kdysi sám hrál. Zajímavá práce byla i na velkofilmu České televize Jan Hus.
Malování vás ostatně živí i jako autora vlastních obrazů.
V létě mě čeká vetší výstava v jedné mimopražské galerii, ale jelikož jsem většinu svých obrazů prodal, musím namalovat do té doby nové. Uklidňuji se tím, že do léta je ještě dost času.
Jakou malířskou techniku a témata preferujete a kdo nejvíc vaše obrazy kupuje?
Techniku podřizuji většinou času. Pokud mám na obraz jen pár dní, zvolím akryl. Pokud je času víc, maluji olejem. Mám rád figurální motivy nebo výjevy se specifickou atmosférou, třeba s tou kavárenskou. Ale samozřejmě témata obrazů se postupem času mění. Mám za sebou i období hmyzu, lesních i halucinogenních témat. Obrazy prodávám různým sběratelům současného umění, dokonce mám jednoho stálého kupce, který moje obrazy tak trochu sbírá. Už jich má ode mne čtrnáct. Hodně věcí prodám na výstavách. Ale jak říkám, musím toho teď hodně namalovat, abych měl co vystavit.
