Nikdy si však nestěžovala. „Všechno jsem dělala moc ráda. Třeba zločinec se musí hrát jako anděl, aby mu všichni nalítli. Hrát vraha jako vraha, to je špatně. Hrozně ráda takhle vraždím. Něžně, s láskou,“ říkala.
Životní trauma
Její filozofie založená na buddhismu zněla: Uvěřit, přijmout, poděkovat a nějak to zvládnout. Sklony k východní nauce zdědila po mamince, která si ji osvojila v mládí, kdy pobývala v Rusku.
Květa se narodila 1. září 1929, tedy přesně před devadesáti lety, v obci Veľké Dravce nedaleko Rimavské Soboty. Její tatínek tam jako někdejší legionář v Rusku dostal velkostatek, který pak splácel. „Vždycky jsem měla raději maminku. O tatínkovi se mi nikdy nezdálo. On to nemyslel zle, ale byl prostě moc přísný,“ líčila herečka moment, kdy se začínal formovat její negativní vztah k mužům.
Manželství jejích rodičů se začalo brzy rozpadat. „Maminka byla malířka a sochařka. V osmnácti letech se v době revoluce dostala do gulagu, kde kvůli rakovině přišla o nohu, ale dokázala se s tím vyrovnat. Obdivovala jsem ji, jak snáší nepohodlnou protézu i trvalé bolesti. Naopak tatínek byl plukovníkem u letectva a po havárii trvale kulhal, což nesl velmi špatně. Rodiče se chtěli rozvést, pak ale začala druhá světová válka, takže zůstali spolu,“ přidala Květa další střípek ze života.
Rodina navíc musela řešit existenční potíže. Koncem třicátých let je v rámci nacionalistických bouří Slováci vyhnali do Čech pouze se zlomkem majetku. Na nenávisti okolí se podepsal i životní styl její maminky. „Slováci tehdy tak věděli, co jsou halušky s brynzou. Nemohli tušit nic o buddhismu, tak si vymysleli, že je maminka čarodějnice,“ vzpomínala herečka.
Zatímco na osvobození v roce 1945 většina lidí vzpomínala ráda, Květa ho měla spojené s velkým traumatem. „Stalo se to jedné noci. Vpadli k nám ruští vojáci a já měla najednou u hlavy revolver. Musela jsem se rozhodnout mezi smrtí a hanbou,“ přiblížila moment, kdy se v patnácti letech stala obětí znásilnění. Vše navíc mělo děsivou dohru, protože pachatele nechali jejich velitelé zastřelit.
Záhy přišla další těžká zkouška. Dívka se musela postavit na vlastní nohy a začít vydělávat. „Tak jsem napsala – bez rozmyslu, jako když kocour skočí na stůl – do divadla v Českém Těšíně. Prvního ledna 1946 jsem tam nastoupila a byla jsem tam do konce sezony. Pak jsem si říkala, že by ta škola přece jenom byla dobrá, a přihlásila se do Brna na JAMU,“ prozradila.
KNĚŽNA v Babičce (1971). Hlavní roli ztvárnila Jarmila Kurandová.
Netrvalo dlouho a navázala další vztah s kolegou z divadla, jehož jméno však držela v tajnosti. „Každá ženská je trochu blbá a trochu samaritánka. Věděla jsem, že je alkoholik, ale myslela jsem, že ho napravím. Nakonec mě a mou maminku připravil o peníze i střechu nad hlavou. Tenkrát jsem měla myšlenky na sebevraždu a začala jsem lidi rozdělovat na anděly a ďábly,“ posteskla si a pokračovala: „Víte, muži mají hrozné vlastnosti, ale nemohou za to. Oni se už tak narodí. Přesto lze muže chvílemi milovat.
„Muži v ní vzbuzovali značný neklid, bála se jich, přesto se ve dvaadvaceti letech provdala za dramaturga Jiřího Joska. „Bylo to ale špatně. Doslova jsem od něj utekla a měla jsem z toho velké výčitky. Manžel nebyl žádný zločinec, jen si chtěl tak normálně chlapsky existovat,“ popisovala Květa. Přesto, nebo spíš právě proto raději několik měsíců žila v márnici, kde přespávala v rakvi.
DRUHÝ MANŽEL Pavel Háša jí dokázal, že ne všichni muži jsou špatní. Strávili spolu více než 50 let.
Osud jí nakonec ukázal i pravou lásku. Koncem padesátých let si vzala režiséra Pavla Hášu, s nímž strávila následující půl století. Harmonický vztah ale nedokázal zaplašit všechny její výhrady vůči silnějšímu pohlaví. „Když jsem v roce 1962 otěhotněla, modlila jsem se, aby se mi narodila holčička. Zároveň jsem o tom nepochybovala. Já to mám tam nahoře totiž „zmáklý“, popsala příchod dcery Zuzany.
Tehdy už byla několik let v pražském Divadle ABC, které řídil Jan Werich. „Prostě jsem tam šla, protože se mi zdál sen, že jsme s Voskovcem a Werichem velcí kamarádi. O pauze jsem se byla zeptat pana Wericha, jestli nepotřebuje herečku. Koukal na mě jako na blázna. Ale pozval mě na druhý den, kdy pronesl památnou větu: Vás už potřebuju od včera!“
Vysněná planeta
Ve filmech se objevovala od konce čtyřicátých let, ale největší slávy se dočkala dva roky po narození dcery, kdy si zahrála arizonskou pěnici Tornádo Lou v komedii Limonádový Joe aneb Koňská opera. V pozdějších letech pro změnu upoutala rolí popletené Šarloty, která ve filmu Účastníci zájezdu jede autobusem k moři.
Díky své filozofii se dokázala vyrovnat nejen se smrtí maminky, ale třeba také s vážnou nehodou, při které jejího muže porazila tramvaj. Háša utrpěl otřes mozku, po němž se u něj rozvinula Alzheimerova choroba. Po čase už Květu nepoznával a v roce 2009 zemřel.
BAROVÁ KRÁSKA Tornádo Lou v parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964).
Herečku nezlomila ani operace srdce. Od té doby naopak ráda říkala, že život začíná po bypassu. A když oslepla na levé oko, opět to vzala s klidem. „Šla jsem na operaci a od té doby vidím na to oko mnohem světleji. Má to své výhody. Podívám se třeba na zeď v kuchyni a řeknu si ježišmarjá. Kouknu druhým okem a hned mám vymalováno.“
Stejně tak se nikdy netrápila přibývajícími léty. „Dobře vím, že mi je už dvě stě let a k tomu patří zdravotní problémy. Vlastně by bylo nespravedlivé, abychom byli ve stáří zdraví,“ vtipkovala. Stejně jako o její mamince se také o ní říkalo, že je čarodějnice. Nepopírala to. „Čarodějnice jsou především o svobodě. Třeba když někdo říká blbosti, tak prostě sednu na koště, hned jsem někde jinde a on žvaní a žvaní a myslí si, že tam pořád jsem,“ vykládala.
Smrti se nikdy nebála. „Každá minuta je jako zázrak. S gustem žiju, s gustem umřu,“ znělo její motto. Její čas se naplnil 26. září 2017. Právě tehdy odešla na rostlinnou planetu, kterou si vysnila: „Je na ní všechno, co je mi příjemné, a naopak. Takže žádné jídlo, žádné pití a žádné závislosti. Jenom silný vzduch, ze kterého žijeme. Nikdo tam ale není věčně, když přijde jeho chvíle, prostě se zprůhlední a pššš..., rozplyne se.“
5. září 2019 |
