Květa Fialová nebyla trhlá herečka a bláznivá víla, říká její kolega

Herec Josef Kubáník napsal knihu o své přítelkyni a kolegyni Květe Fialové, která by letos oslavila 90. narozeniny. K vytvoření Posledního deníku Květy Fialové ho před dvěma lety přesvědčila hereččina dcera Zuzana Hášová. O přátelství s Fialovou Kubáník promluvil v rozhovoru pro iDNES.cz

Kde vás cesty s Květou Fialovou svedly dohromady?
To bylo 13. září 2008, my jsme ve Slováckém divadle uváděli muzikál Adéla ještě nevečeřela. A mě napadlo pozvat herce ze slavného filmu Oldřicha Lipského - Květu Fialovou, Naďu Konvalinkovou a tenkrát ještě pana Michala Dočolomanského. Všichni souhlasili. Bohužel pan Dočolomanský zemřel, dámy ale přijely a tenkrát to všechno začalo. 

Šli jsme na večeři a paní Fialová se na mě pořád dívala a říkala: „Vy jste víla.“ Naďa Konvalinková říkala: „Květa už dlouho neviděla vílu.“ Pak jsme si povídali, proběhlo představení, a když to představení skončilo, tak jsme šli ještě na chvilku do klubu a paní Fialová vytáhla z batůžku kamínek. Dala mi ho a říkala: „A ten budeš mít pořád s sebou a bude ti nosit štěstí.“ Mám ho od té doby opravdu pořád u sebe. A jestli mi nosí štěstí? Myslím, že ano, když je od paní Fialové.

Její vztah k vám byl hned přátelský? Protože známe její odtažitý postoj k mužům.
Ten vztah se rodil. Jako každý přátelský vztah. Během chvilky jsme tušili, že jsme naladění na stejnou vlnu. Ale musíte si kolem toho druhého trošičku našlapovat, zjišťovat, jestli to tak opravdu je. Poznávali jsme se dlouho, dlouho si telefonovali. Potom mi paní Fialová napsala smsku, jestli bych si s ní chtěl zahrát divadlo. Když dostanete od takové hvězdy takovou zprávu, tak samozřejmě zajásáte. Začali jsme spolu zkoušet jednu inscenaci, potom druhou, třetí. Jezdili jsme spolu na dovolené, navštěvovali se, poznávali se navzájem, naše rodiny. A takto to všechno rostlo, až ten strom velkého přátelství vyrostl.

Když jste hrál s Květou Fialovou, byl tam z vaší strany ostych a respekt?
Ze začátku obrovský. Nejdříve jsme hráli v inscenaci Harold a Maud. A ještě než jsme to začali zkoušet, tak mi říkala: „Pojď, řekneme si to spolu jenom my dva.“ Protože jsme tam měli spoustu scén, ve kterých jsme byli jenom my - Harold a Maud. Já jsem se tenkrát styděl, říkal jsem si: „Co když si o mně bude myslet, že jsem úplné nemehlo? Že si vybrala špatně?“ Styděl jsem se. 

Na konci Haroldovi umírá Maud v náručí a mě to opravdu dojímalo, protože jsem věděl, že k té situaci jednou dojde i ve skutečnosti. Tak jsem brečel a paní Fialová trpělivě čekala, až mě to přejde. Když jsem se z toho vyplakal, tak řekla: „Pojď, teď si to řekneme znovu.“ Takže mě docela trápila, ale myslím, že přesně věděla, proč to dělá. Potřebovala, abychom si to odříkali, aby to potom na tom jevišti byla pravda. Vzhledem k tomu, že za tu postavu dostala cenu Thálie, tak myslím, že to pravda byla.

Josef Kubáník

Jak vypadala vaše první návštěva u Květy Fialové v bytě?
Když jsem poprvé přijel do Prahy, nevěděl jsem, kde bydlí. Čekala mě na tramvajové zastávce s kytkou. Jsem si říkal: „No nazdar, paní je asi trochu blázen, čeká na mě s kytkou, jak toto dopadne?“ Pak jsem zjistil, že tu kytku dostala na zájezdu. Tak to se mi ulevilo. 

Přišli jsme k ní domů, přinesl jsem jí dárky, ona mi také dala nějaké. A povídali jsme si. Dlouho jsme si povídali, asi do čtyř do rána. O rodinách, přátelích, o tom, co nás spojuje. Potom jsme šli spát, už jsme byli opravdu unavení, ale z toho rozrušení jsme nemohli spát moc dlouho. Ráno už paní Fialová cupitala po kuchyni, chystala snídani a najednou přišla ke mně do pokoje. 

Myslel jsem, že budeme v tom vyprávění pokračovat. A ona mi říkala: „Miláčku, co bys dělal, kdybys mě ráno našel mrtvou?“ Já jsem se lekl, co to je za otázky. A ona: „Tak si to uvědom. Nikdo tě nezná, jsi v mém bytě, máš plný batoh mých věcí a bába je mrtvá. To nikomu nevysvětlíš.“

Menšík by se rozdal a Bek uměl svádět, prozradila na kolegy Květa Fialová

V knize jsou také informace, které překvapí, které dosud nikdo nevěděl. Můžete zmínit některou?
Myslím, že jedna zásadní věc, o které nikdy nemluvila, ani když Česká televize natáčela dokument Tajemství rodu, se týká jejího tatínka. Paní Fialová vždycky mluvila o tom, že její tatínek zemřel na infarkt. Ale není to tak. Zemřel násilnou smrtí a ona o tom nikdy mluvit nechtěla. Myslím, že se trošku styděla za to, co tatínek dělal, a to v té knížce popisuji.

Ale s dcerou paní Fialové jsme se dohodli na tom, že zveřejníme všechno, protože zkrátka chceme, aby lidi poznali herečku takovou, jaká opravdu byla. Kdybychom tam toto nedali, spoustu dalších věcí osekali, zase by nám z toho vznikl obrázek, jak se paní Fialová často prezentovala. Ale nebyla to tak úplně ona. Tak toto je ryzí pravda. Čtenáři ať si udělají obrázek sami.

V čem je tato kniha jiná než klasické biografie?
Paní Fialová biografie osobností neměla moc ráda. Ona o nich vždycky říkala, že to jsou jízdní řády: „No to se nic nedozvíš o tom člověku, že se někdy narodil, něco hrál a potom, že umřel. To není vůbec zajímavé.“ A já jsem si dával záležet na tom, aby tato kniha byla co nejautentičtější, nejpravdivější a paní Fialová mluví tak, jak opravdu mluvila. Vy ji možná budete slyšet, poznáte, kdy dělala pauzy, budete vědět, co všechno se v ní odehrávalo, když nějaké situace popisovala. Myslím, že to by mohlo být nejcennější - ta bezprostřednost, autenticita. 

A druhá část, což je deník jejích posledních tří let života, by podle mě mohla být silná a mohla by pomoct i lidem, kteří se dostali do situace jako paní Fialová. Podepisoval jsem knížku paní, která řeší podobnou věc, že někdo z jejích příbuzných trpí Alzheimerem, a chce dodat sílu tím, že bude vědět, že ta situace jde zvládnout. Pro nás všechny v bezprostřední blízkosti paní Fialové to bylo moc těžké, protože jsme byli vyčerpaní, unavení. Bylo to opravdu moc náročné, ale zvládali jsme to. Byl bych moc rád, kdyby ta knížka také dávala naději lidem. Aby to byla i ukázka cesty, po které se mohou dát a že to mohou zvládnout.

Herečka na snímku ze srpna 2004

Květa Fialová, Pavel Háša a jejich dcera Zuzana

Květa Fialová v 40. letech před studiem herectví v Brně

Vy jste se rozhodli knihu psát spolu?
Ne. Knížka vznikla tak, že jsem poslední tři roky života psal deník paní Fialové. A to proto, že ona to už nezvládala. Ale od 16 let si deníky psala. A když odešla, jak ona vždycky sama říkala „na nebesa“, tak jsem přišel za její dcerou a říkal jsem: „Zuzi, já mám tady poslední deník tvé maminky, tady ti ho dávám, dělej si s ním, co budeš potřebovat, co budeš chtít.“ Tenkrát Zuzka řekla: „A nechtěl bys z toho napsat knížku, aby lidi věděli, jaká máma opravdu ve skutečnosti byla? Že to nebyla ta trhlá herečka, ta bláznivá víla, ale že to byl opravdu ryzí člověk? A aby věděli, jaké bylo to její odcházení, že to nebyla vůbec žádná legrace?“

Proč Ondřej Brzobohatý jako kmotr knihy?
S Ondrou se známe dlouhá léta, ještě než jsme se znali s paní Fialovou. Je to kamarád, tak jsem rád, že jsem ho tady mohl mít. Druhá věc je, že Ondra hrál vnuka paní Fialové v seriálu Gympl s (r)učením omezeným. To byla jedna z posledních příležitostí, které před kamerou dostala. Potom už se nemoc rozvíjela, takže se už před kamerou neobjevovala. 

Myslím si, že Ondra je správný kmotr. Květa Fialová měla nesmírně ráda Ondrova tatínka, Radoslava Brzobohatého. Pamatuji se, že když pan Brzobohatý odešel a paní Fialová mi volala tu zprávu, tak tenkrát moc plakala. Říkala, že to byl člověk, který byl v jejím životě jeden z nejbližších.

Květa Fialová v rozhovoru s Josefem Kubáníkem promluvila i o svém vztahu s Arnoštem Lustigem

Tys opravdu nikdy nevnímala, jak jsi celoživotně krásná, jak ti chlapi nadbíhají?
Vždyť jsme se už o tom bavili, miláčku. Tak věděla jsem o tom, taky po mně jednou jela chvíli nějaká lesba, ale vůbec jsem se tím nezabývala.

Tvůj manžel Pavel Háša nežárlil?
Pavel věděl, že ho miluju a taky věděl, že nejsem na postelový radovánky, takže to bylo celkem v pohodě.

Až na…
No jo… Až na Arnošta Lustiga.

Tak jak to bylo?
S Arnoštem jsem se seznámila ve Varech na festivalu a zamilovali jsme se do sebe.

Moc?
Jo, hodně moc. Byla to prostě velká lovestory.

Takže to byl regulérní vztah?
Já jsem byla úplně zblblá, tak víš, jak tak lidi bývaj, dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se k němu tak jako oficiálně přihlásila a že bysme byli spolu.

Byl ženatej.
A já vdaná. Takže bych vodešla vod rodiny. Bylo to strašně silný.

Proč k tomu nakonec nedošlo?
Protože Arnošt emigroval. A vypadalo to, že tím to skončí.

A neskončilo?
Byli jsme pořád v kontaktu, pořád si psali, Arnošt mi posílal dopisy přes Otu Pavla, já jsem mu odepisovala, trvalo to celou dobu, ta láska, i když jsme si jen psali.

Takže to vydrželo až do revoluce, když se vrátil?
De facto jo. Když přijel, byla jsem zase úplně mimo sebe. Ale uznej sám, že byl úžasnej. Chytrej, vzdělanej, charismatickej.

To jo. Bavili jste se o tom někdy s Pavlem?
Jo. Ten to všechno věděl.

Tys mu to řekla?
Jo. Prostě jsem mu oznámila, že jsem se zamilovala.

Co na to říkal?
Co by mohl říkat? Nejásal. Ale nedělal ani žádný scény. Pavel byl opravdu velkorysej a tolerantní. A já jsem ho nechtěla trápit, tak jsem si vymýšlela, že jsem třeba v divadle, nebo na koncertě. Ale musel to všechno vědět, i když jsem se snažila, aby ho to zasahovalo co nejmíň. Bylo to na mně poznat.

S Arnoštem jste ale zůstali přátelé až do jeho odchodu…
Rakovina ho pak sežrala. Když jsem mohla, tak jsem za ním chodila do nemocnice. Na tý poslední návštěvě, to už mu bylo hodně blbě, jsem mu říkala vo tý mý planetě. Že jsem si vymyslela platetu, kde budou bytosti spolu šťastný a nebude tam sex, nebude tam ani smrt, tím jsem ho chtěla uklidnit, vždycky začne třeba Pepíček průhlednit, až se rozplyne, všichni budou šťastní, nebude se tam ani nic jíst, budou živi ze vzduchu a tak. A Arnošt jen tak poslouchal, já jsem si pak myslela, že usnul a chtěla jsem potichu odejít a najednou se za mnou ozvalo: „Květo!“ Tak já jsem se otočila a čekala, co bude a von: „Dej mi sáhnout na kozy.“ Tak jsem mu dala. Za pár dnů umřel.

26. září 2017