O ba synové Marie Černé začali ve čtyřech letech koktat. Součástí logopedické léčby byla i arteterapie - tedy malování a koláže. Pečlivá matka se zapojila rovněž - a při jednom sezení se zoufale rozplakala. Když jí samé byly čtyři, měla na dvorku pohlídat o dva roky mladší sestru, které se však stal úraz. Její matka tehdy vyděšeně vyběhla z domu a začala na ni křičet, že chtěla sestru zabít. Potlačené trauma čtyřletého dítěte v sobě Marie Černá nosila pětadvacet let - a vybavila si ho teprve při pohledu na vlastní obrázek...
"Když pak měla vlastní rodinu, bezděčně své trauma přenášela ina děti," vysvětluje Marie Růžičková, speciální pedagožka z Českých Budějovic, která k léčbě jazykových vad používá arteterapii. Tedy metodu, kterou většina z nás zná zřejmě spíše z filmů o zneužívaných dětech nebo o pacientech psychiatrických léčeben. Opírá se o výtvarné projevy jako o hlavní léčebný prostředek. Výtvarný projev totiž patří k nejspontánnějším činnostem a obrázky o nás mohou prozradit mnohdy více, než bychom vůbec tušili. "Zažila jsem tu například chlapečka, který měl velmi špatnou výslovnost. Maminka chodila s ním a bylo vidět, že má problémy s nadváhou a že ji to trápí. Projevila zájem dělat snámi koláže - a jednou samu sebe namalovala s obrovským žaludkem, v němž vykreslila spoustu jídla. Když jsme její obrázek spolu probíraly, ujasnila si náhle i příčinu své závislosti na jídle. Když byla malá, bývala o večerech doma sama, protože rozvedená matka chodila na směny. Dítěti bylo samotnému úzko, a tak si vždycky před sebe snesla spoustu jídla a konzumovala ho, dokud nebyla přecpaná k prasknutí. Teprve pak si přišla jakž takž bezpečně. Její závislost se stupňovala: jako dospělá si cestou z práce kupovala dvě či tři čokolády, protože trpěla panickou hrůzou z toho, že nebude mít zásobu, ale pak je všechny stačila spořádat, ještě než došla domů." Objevení příčin závislosti matce pomohlo: začala držet dietu a cvičit. Dnes má váhu téměř normální. Ještě účinnější je tato metoda u dětí. Jejich výtvarný projev je totiž spontánnější než u dospělého. "Zajímavé například je, že pokud děti mají nakreslit rodinu, velmi často znázorní maminku jako televizi. Je to logické: matka podává zprávy, oznamuje, co se bude dít, vaří, takže umí recepty prostě jako televize," směje se Marie Růžičková. Výtvarný projev dětí s řečovými vadami je většinou mnohem primitivnější, než by odpovídalo věku. "Pokud dejme tomu šestileté dítě mluví jako tříleté, na úrovni tříletého i maluje. Typické jsou obrázky lidských postav: tyto děti obvykle kreslí postavy typu hlavonožec - tedy kruh, k němuž přidělají čáry znázorňující končetiny. Příznačné je, že postavám nemalují obličej," vysvětluje terapeutka. K oktaví chlapci zase na rozdíl od ostatních dětí kreslí postavy od bot, a ty bývají většinou propracovanější než zbytek obrázku. "Koktavost je typická pro chlapce, kteří jsou od přírody konzervativní, nemají rádi změny, chtějí jakoby stát co nejpevněji na zemi - a možná chtějí mít i jistotu, že se jim obrázek na papír vejde. Když se totiž dítě kreslící od hlavy příliš rozmáchne, na nohy mu pak už na čtvrtce nezbude místo," říká Marie Růžičková. "Nechávám je kreslit většinou postavy. Obvykle znázorňují sebe v nejrůznějších situacích v rodině, s kamarády. Hodně vystresované děti nechávám malovat barevné kompozice s rozmývanými skvrnami. Tak totiž najednou zjišťují, že není tragédie, když se jim něco rozpije. Podstatné přitom je je chválit a povzbuzovat: všechny totiž mají potlačené sebevědomí. Nad obrázky se pak už bez zábran rozpovídají a daleko rychleji se pak zbavují bloků." Řečová vada není obvykle považována za nic vážného: není to přece ani choroba. Pro dítě však může být zdrojem nekonečných traumat. "Zejména bolestivě se tento problém začne projevovat po nástupu do školy. Děti, které šišlají a nedokáží v mluvě rozlišit ša ž, například začnou mít problémy i s pravopisem, protože tyto hlásky nerozeznávají ani v písmu. Dostávají špatné známky, ke škole si vypěstují nechuť. Navíc se jim prakticky vždycky pošklebují spolužáci. Takové děti se pak stydí mluvit, mají pocit, že jsou fackovací panáci, a celkově se stáhnou," říká terapeutka. Řečovými vadami přitom trpí čtyřikrát častěji hoši než holčičky. Rozdíly mezi oběma pohlavími se totiž projevují od malička. "Holčičky - stejně jako dospělé ženy - si švitořením s kamarádkami mnohdy jenom tříbí pocity a myšlenku zformulují, teprve když ze sebe všecko vysypou, a tím si to v podstatě ujasní. Chlapci mají naproti tomu od malička fixovánu `chlapskou´ mentalitu: mají pocit, že pokud něco vysloví, musí to být už hotová myšlenka, takřka k vytesání do kamene - prostě jako u velkých chlapů." tvrdí Marie Růžičková. Řečové vady jsou podle ní nicméně prakticky vždycky reakcí na nějaké problémy, většinou na vztahy v rodině. U malých dětí jde velmi často o reakci na chování matky. Jedním z typických případů paní Růžičkové byla pětiletá V eronika. Rok před nástupem do školy neuměla vyslovit ani ď, ťa ň. Maminka byla totiž až přehnaně úzkostlivá, s V erunkou měla tendenci zacházet stále jako smalinkou, nic ji nenechala dělat samostatně. Holčička reagovala mluvením na úrovni tříleté - a její výtvarný projev tomu odpovídal. "Její první obrázek byl pejsek namalovaný jako kolečko, z nějž vedlo několik nenavazujících čárek," říká terapeutka. Nejvýrazněji se však úzkostnost dítěte projevuje u koktavosti. Ta patří k nejhůře odstranitelným vadám - úspěšnost léčby je kolem třiceti procent. "Měla jsem tu například jednoho šestiletého pacienta, jehož dali rodiče v necelých třech letech do jeslí. Do té doby byl pouze s rodiči nebo s babičkou a na změny byl nesmírně citlivý. Jesle snášel velmi špatně: první dva měsíce odmítal s kýmkoli komunikovat a pak se začal zakoktávat. V šesti letech mu pak přibyla malá sestra - a on ve stejné době nastoupil do školy a měl zpočátku problémy se čtením a psaním. Rodiče, oba intelektuálové, mu spílali: nechápali, jak může mít jejich dítě takové problémy." K tomu se přidal výsměch spolužáků a výsledkem byla těžká koktavost. "Vadu se nakonec podařilo odstranit, ale začali s léčbou za pět minut dvanáct. O rok či dva později by se to možná už ani nepovedlo," vysvětluje Marie Růžičková.
Pes Maxík - Verunka na počátku terapie
Pes Maxík po osmi měsících, kdy se holčička prakticky zbavila špatné výslovnosti
Obrázky jedenáctiletého chlapce, který trpěl koktavostí: Na počátku terapie nakreslil sebe stejně velkého jako psí boudu s prsty na rukou naježenými jako ostny. V té době měl problémy s kontaktem a odmítal sáhnout isám na sebe. Po šesti měsících je postava výrazně propracovanější, naježené prsty však zůstávají. "Já a kamarád" po dalších třech měsících. Na obou postavách zaujmou neúměrně velké boty.
Obrázek pětileté Barborky na počátku terapie: Barunka volá "Maminko"
"Mamka a já" po osmi měsících terapie
Obrázek Co nesnáším:
Osmnáctiletá Monika, azylový dům v Budějovicích Monika vyrůstala v dětském domově, kde měli velmi často k jídlu vařenou zeleninu a těstoviny, a dětem to obvykle nechutnalo. Vychovatelé je však nutili dojídat a děti pak mnohdy držely sousto prostě v puse. Také dort je vzpomínkou na dětský domov: jednou zde vyhrála soutěž a těšila se na čokoládový dort, ale správa domova koupila bílý. Nádraží se bojí od dob dojíždění do učení, kdy večer jezdila z malé špinavé stanice plné opilců. Plný stůl obklopený lidmi a cigarety jsou pro ni spojeny s dalším nepříjemným zážitkem: krátkým pobytem u rodiny, kde byl byt stále plný lidí, kteří popíjeli, krmili se a neustále kouřili. Po dvou týdnech Monika utekla zpět do azylového domu.
"Když pak měla vlastní rodinu, bezděčně své trauma přenášela ina děti," vysvětluje Marie Růžičková, speciální pedagožka z Českých Budějovic, která k léčbě jazykových vad používá arteterapii. Tedy metodu, kterou většina z nás zná zřejmě spíše z filmů o zneužívaných dětech nebo o pacientech psychiatrických léčeben. Opírá se o výtvarné projevy jako o hlavní léčebný prostředek. Výtvarný projev totiž patří k nejspontánnějším činnostem a obrázky o nás mohou prozradit mnohdy více, než bychom vůbec tušili. "Zažila jsem tu například chlapečka, který měl velmi špatnou výslovnost. Maminka chodila s ním a bylo vidět, že má problémy s nadváhou a že ji to trápí. Projevila zájem dělat snámi koláže - a jednou samu sebe namalovala s obrovským žaludkem, v němž vykreslila spoustu jídla. Když jsme její obrázek spolu probíraly, ujasnila si náhle i příčinu své závislosti na jídle. Když byla malá, bývala o večerech doma sama, protože rozvedená matka chodila na směny. Dítěti bylo samotnému úzko, a tak si vždycky před sebe snesla spoustu jídla a konzumovala ho, dokud nebyla přecpaná k prasknutí. Teprve pak si přišla jakž takž bezpečně. Její závislost se stupňovala: jako dospělá si cestou z práce kupovala dvě či tři čokolády, protože trpěla panickou hrůzou z toho, že nebude mít zásobu, ale pak je všechny stačila spořádat, ještě než došla domů." Objevení příčin závislosti matce pomohlo: začala držet dietu a cvičit. Dnes má váhu téměř normální. Ještě účinnější je tato metoda u dětí. Jejich výtvarný projev je totiž spontánnější než u dospělého. "Zajímavé například je, že pokud děti mají nakreslit rodinu, velmi často znázorní maminku jako televizi. Je to logické: matka podává zprávy, oznamuje, co se bude dít, vaří, takže umí recepty prostě jako televize," směje se Marie Růžičková. Výtvarný projev dětí s řečovými vadami je většinou mnohem primitivnější, než by odpovídalo věku. "Pokud dejme tomu šestileté dítě mluví jako tříleté, na úrovni tříletého i maluje. Typické jsou obrázky lidských postav: tyto děti obvykle kreslí postavy typu hlavonožec - tedy kruh, k němuž přidělají čáry znázorňující končetiny. Příznačné je, že postavám nemalují obličej," vysvětluje terapeutka. K oktaví chlapci zase na rozdíl od ostatních dětí kreslí postavy od bot, a ty bývají většinou propracovanější než zbytek obrázku. "Koktavost je typická pro chlapce, kteří jsou od přírody konzervativní, nemají rádi změny, chtějí jakoby stát co nejpevněji na zemi - a možná chtějí mít i jistotu, že se jim obrázek na papír vejde. Když se totiž dítě kreslící od hlavy příliš rozmáchne, na nohy mu pak už na čtvrtce nezbude místo," říká Marie Růžičková. "Nechávám je kreslit většinou postavy. Obvykle znázorňují sebe v nejrůznějších situacích v rodině, s kamarády. Hodně vystresované děti nechávám malovat barevné kompozice s rozmývanými skvrnami. Tak totiž najednou zjišťují, že není tragédie, když se jim něco rozpije. Podstatné přitom je je chválit a povzbuzovat: všechny totiž mají potlačené sebevědomí. Nad obrázky se pak už bez zábran rozpovídají a daleko rychleji se pak zbavují bloků." Řečová vada není obvykle považována za nic vážného: není to přece ani choroba. Pro dítě však může být zdrojem nekonečných traumat. "Zejména bolestivě se tento problém začne projevovat po nástupu do školy. Děti, které šišlají a nedokáží v mluvě rozlišit ša ž, například začnou mít problémy i s pravopisem, protože tyto hlásky nerozeznávají ani v písmu. Dostávají špatné známky, ke škole si vypěstují nechuť. Navíc se jim prakticky vždycky pošklebují spolužáci. Takové děti se pak stydí mluvit, mají pocit, že jsou fackovací panáci, a celkově se stáhnou," říká terapeutka. Řečovými vadami přitom trpí čtyřikrát častěji hoši než holčičky. Rozdíly mezi oběma pohlavími se totiž projevují od malička. "Holčičky - stejně jako dospělé ženy - si švitořením s kamarádkami mnohdy jenom tříbí pocity a myšlenku zformulují, teprve když ze sebe všecko vysypou, a tím si to v podstatě ujasní. Chlapci mají naproti tomu od malička fixovánu `chlapskou´ mentalitu: mají pocit, že pokud něco vysloví, musí to být už hotová myšlenka, takřka k vytesání do kamene - prostě jako u velkých chlapů." tvrdí Marie Růžičková. Řečové vady jsou podle ní nicméně prakticky vždycky reakcí na nějaké problémy, většinou na vztahy v rodině. U malých dětí jde velmi často o reakci na chování matky. Jedním z typických případů paní Růžičkové byla pětiletá V eronika. Rok před nástupem do školy neuměla vyslovit ani ď, ťa ň. Maminka byla totiž až přehnaně úzkostlivá, s V erunkou měla tendenci zacházet stále jako smalinkou, nic ji nenechala dělat samostatně. Holčička reagovala mluvením na úrovni tříleté - a její výtvarný projev tomu odpovídal. "Její první obrázek byl pejsek namalovaný jako kolečko, z nějž vedlo několik nenavazujících čárek," říká terapeutka. Nejvýrazněji se však úzkostnost dítěte projevuje u koktavosti. Ta patří k nejhůře odstranitelným vadám - úspěšnost léčby je kolem třiceti procent. "Měla jsem tu například jednoho šestiletého pacienta, jehož dali rodiče v necelých třech letech do jeslí. Do té doby byl pouze s rodiči nebo s babičkou a na změny byl nesmírně citlivý. Jesle snášel velmi špatně: první dva měsíce odmítal s kýmkoli komunikovat a pak se začal zakoktávat. V šesti letech mu pak přibyla malá sestra - a on ve stejné době nastoupil do školy a měl zpočátku problémy se čtením a psaním. Rodiče, oba intelektuálové, mu spílali: nechápali, jak může mít jejich dítě takové problémy." K tomu se přidal výsměch spolužáků a výsledkem byla těžká koktavost. "Vadu se nakonec podařilo odstranit, ale začali s léčbou za pět minut dvanáct. O rok či dva později by se to možná už ani nepovedlo," vysvětluje Marie Růžičková.
Pes Maxík - Verunka na počátku terapie
Pes Maxík po osmi měsících, kdy se holčička prakticky zbavila špatné výslovnosti
Obrázky jedenáctiletého chlapce, který trpěl koktavostí: Na počátku terapie nakreslil sebe stejně velkého jako psí boudu s prsty na rukou naježenými jako ostny. V té době měl problémy s kontaktem a odmítal sáhnout isám na sebe. Po šesti měsících je postava výrazně propracovanější, naježené prsty však zůstávají. "Já a kamarád" po dalších třech měsících. Na obou postavách zaujmou neúměrně velké boty.
Obrázek pětileté Barborky na počátku terapie: Barunka volá "Maminko"
"Mamka a já" po osmi měsících terapie
Obrázek Co nesnáším:
Osmnáctiletá Monika, azylový dům v Budějovicích Monika vyrůstala v dětském domově, kde měli velmi často k jídlu vařenou zeleninu a těstoviny, a dětem to obvykle nechutnalo. Vychovatelé je však nutili dojídat a děti pak mnohdy držely sousto prostě v puse. Také dort je vzpomínkou na dětský domov: jednou zde vyhrála soutěž a těšila se na čokoládový dort, ale správa domova koupila bílý. Nádraží se bojí od dob dojíždění do učení, kdy večer jezdila z malé špinavé stanice plné opilců. Plný stůl obklopený lidmi a cigarety jsou pro ni spojeny s dalším nepříjemným zážitkem: krátkým pobytem u rodiny, kde byl byt stále plný lidí, kteří popíjeli, krmili se a neustále kouřili. Po dvou týdnech Monika utekla zpět do azylového domu.
