Třiapadesátiletý Stanislav Suk vyhlédne z okna ven, vida hnusnou plískanici, stáhne si na čepici filcová chránítka uší a vyjde na cvachtající polňačku vedoucí k jeho statku. Na jednom místě bez povšimnutí projde pásem hlíny posypané vápnem. Dezinfekce se v čůrcích spouští stranou z cesty spolu s tajícím sněhem z jarní přeháňky. Jakmile farmář Suk vejde do chléva, otočí po něm pár z jeho kravek hlavu. Vzadu kvičí selata. Zvířata žijí ve šťastné nevědomosti. Jejich majitel ne. Každé pošlapání jeho gumovek na kusu vlhkého molitanu s chloraminem ho v duchu vrátí k děsu posledních týdnů: strachu ze slintavky a kulhavky.
"Mám dvě vnoučata. Ale že bych je pokaždé, když přijdou ze školy, oplachoval v chlóru, to ne. Jenom prostě nechodí ke zvířatům. Tam jdu opravdu jenom já a mí synové," mává rukou nad hysterií západní Evropy (v mnoha krajích totiž děcka hned po příchodu projdou chlorovou sprškou) Stanislav Suk. Je mu 53 let a ve Vilémově, až u samého severního okraje Šluknovského výběžku, je jediný, kdo ještě drží skot a selata. Lidé k němu léta chodili pro mléko. A chodí pořád. Ale už ne do chléva, ale do jeho domu na okraji městečka. Tady je čerstvě nadojené k mání za osm korun litr. Mnozí z lidí si běžně čepují sami. Zaplatí pak. Ve Vilémově se zatím o dobytkářské pohromě šířící se Evropou jenom mluví. A maso a mléko od pana Suka má důvěru. Taky zatím. Farmář se svými syny stráví ve třech mini-směnách každý den v práci deset hodin. Každý den. Přiměla ho k tomu vlna restitucí v roce 1992 - odešel z jistoty družstevního traktoristy a začal sám. "Něco jako plat si vyplácíme, ale za ty peníze by to jinej nedělal. Jde to jenom proto, že je to v rodině, že děláme na svým," říká Suk nejstarší. Na velké mluvení ho neužije. Jeho mladší syn během odpolední hodinové přestávky vaří čaj a dívá se na hokej. Ale jen na jednu třetinu. Závěr neuvidí, půjde zase ke kravám. Stihnout zaopatřit sedmadvacet kusů skotu, osmdesát prasat a 116 hektarů orné půdy a pastvin ve třech lidech - o tom není moc veselých historek k vyprávění. Na soukromého zemědělce z Vilémova přijela minulý týden inspekce. Zkontrolovali předepsaná opatření a zase jeli. Suk nejstarší: "Co by dohromady kontrolovali? Zavřený to máme, nikdo tam nechodí a zavápněno bychom měli i bez nařízení. Ale jestli tu slintavku dokážou opravdu přenést i ptáci nebo jestli se šíří dokonce jen tak vzduchem..." Na lavici u jídelního stolu, na které Stanislav Suk o svačinách odpočívá, jsou pohozeny noviny pro zemědělce. Podle ohnutých rohů a několikerého přeložení hřbetu je patrné, kolikrát je někdo z klanu Suků vzal do ruky. Píše se v nich i o hrozivém postupu zvířecí choroby kontinentem, statisících poražených zvířat a fíglech dotační politiky. "Někde jsem dokonce četl, že ta slintavka je způsob, jak se v Anglii zbaví přebytku dobytka i ušetří zároveň. Vláda tam prý chovateli zaplatí za poražené zvíře, ale dotaci už nedostane. Já jsem loni naopak nakoupil dobytek, abych se dostal na správný poměr mezi chovem a obhospodařovanou půdou a dostal dotace. A teď tohle." Pokud jde o slintavku a kulhavku, pan Suk sice doufá v dobrý konec, ale přiznává, že v koutku duše se kloní spíše k pesimismu: "Oni tam na Západě nemůžou přece potřebovat, aby nějaký malý Čechy kulhavku neměly, když oni to mají..." Nejvíc ho ale mrzí, že je zakázáno preventivní očkování. A kdyby? Co kdyby kulhavka překročila hranice a zachvátila i chovy u nás?... Zatímco třiapadesátiletý Suk tvrdí, že to tak daleko ještě vlastně ani nedomýšlel, jeho syn už mluvil o tom, že by zkusil dostat místo šoféra autobusu. A Stanislav Suk? "Manželka dělá fakturaci pro jeden místní podnik - a já? Já bych vrátil pronajaté pozemky fondu, zvířata mám pojištěná..." U Suků není žádná hysterie. Proti nákaze udělali dostupná myslitelná opatření, a teď nezbývá než počkat na osud. A osud už je tak trochu proti nějakému velkému strachu z budoucnosti obrnil. Tak třeba vloni, když jim pomalu celý statek vyhořel...
Ministerská mezihra
Tiskovému mluvčímu České veterinární komise Josefu Dubnovi zvoní telefony prakticky pořád. Mobil často. Na všechny strany posílá svůj mírný optimismus: "Podle všeho se opatřeními podařilo zadržet ohnisko nákazy v samotné Velké Británii a i výskyt ve francouzské Bretagni se podařilo izolovat. Dost možná, že počátkem příštího týdne bude možné opatření na našich hranicích zmírnit. Možná i zcela odvolat. Ministr zemědělství ale z pochopitelných důvodů nechce něco takového slibovat předem. Já nicméně jsem optimista. Věřím, že kulhavka a slintavka Českou republiku nezasáhne!"
Jako studená ruka na krku
"Nechoďte do stáje! To je moje opatření, nikoho tam nepustím!" říká s rázností sobě vlastní soukromá farmářka Ludmila Vanišová. Její zbrusu nově vybudovaná usedlost ční na stráni nad okrajem Jablonce nad Nisou. Vede k ní nejprve uzounká asfaltka - samá příkrá vlásenka - a nakonec padesát metrů úžasně rozježděné blátivé cesty. Tady někde zřídila podle předpisů pás s dezinfekcí. Teď není k ničemu. Půlhodinová sněhová přeháňka chlorový přípravek zcela překryla, a až roztaje, odteče to všechno. Takže jako jediné účinné opatření před slintavkou se opravdu jeví striktnost zákazu paní Vanišové. Když začátkem devadesátých let začala jako suverénně první žena s horskou farmou, dostala se dokonce s delegací "pozorovatelů" i do Ameriky. Potom přišel ministr Kubát, jeho velmi vstřícný program dotací a úvěrů začínajícím zemědělců. Stejně jako paní Vanišová vrhli se soukromníci do hospodaření. Pak ministr Kubát zase odešel "...a program dotací, který slibovali minimálně na tři, možná i pět let, přestal po pár měsících platit. A mně za dluhy ručí mimo jiné třeba i vlastní sestra. Já, i kdybych chtěla, z toho prostě vycouvat nemůžu. A ty dluhy mám na krku pořád jako cizí studenou ruku..." V maštali, pár kroků od hlavní budovy, stojí 12 krav, jeden býček a 5 mladých jalovic, pár jezdeckých koní. Ještě před rokem tu byly kozy na mléko. Slepice. Ale hlavně tu jsou Roxana a Xenie. Krávy, se kterými Ludmila Vanišová začínala. "Dneska ani mně ani nikomu jinému nikdo nedokáže říct, jak to s kulhavkou a slintavkou za pár měsíců bude. Já bych třeba chov pojistila. Jenomže pojistí mi dneska někdo krávy? A když, tak za kolik? Bude to nejspíš znamenat, že nebudu moci manželovi koupit nové pneumatiky na traktor. A tak je to pořád dokola," naříká si farmářka na peníze. Dokud pracovala osm hodin denně jako programátor analytik v továrně, neměla ani ponětí o podobných starostech. "Docela jsem změnila žebříček hodnot," tvrdí s vážností v hlase paní Vanišová. Ničeho ale určitě nelituje. Zatímco dole v nížině se už každým dnem chystá opravdické jaro, tady na svazích Jizerských hor se ještě do konce dubna bude topit. U Vanišů tiše přede oheň v kachlových kamnech, sálá z otevřené pícky a povlečená kostkovaná přikrývka a polštář lákají dokonce vylézt si na "teplé pekýlko". Kolem je cítit spíš česnečka a čaj s medem než puch chloraminu, pytlík za 140 korun. To také vystihuje postoj Ludmily Vanišové k hospodaření a konečně i její náhled na hromadné vybíjení krav v Anglii a Francii po statisících. Ona stejně jako jiní chovatelé proklíná zákaz preventivního očkování dobytka. "Jedna vakcína přijde tak na patnáct korun. Nebylo by to lacinější než hromadné vybíjení?" ptá se řečnicky majitelka farmy. Přese všechnu tu bídu si pojizerská hospodářka uchovává přeci jenom nějakou naději: vždycky chovala svoje zvířata venku, co nejvíc v přírodě, zdravě. Není to žádný chov cpaný masokostními moučkami a směskami vyhánějícími rychle váhu, ať to stojí co to stojí. Její krávy jsou díky tomu otužilé, mají zdravý kořen. Z čehož statkářka vyvozuje, že dokáží vzdorovat nákaze lépe. "Nějaké rohože s dezinfekcí nemají valný smysl. Nejdůležitější je osvěta," tvrdí o protinákazových opatřeních Vanišová. Podle ní musí každý člověk vědět, že nesmí na zvířata sahat ani chodit přes pastviny a cizinci nebo lidé, kteří hodně jezdí po světě, by se ihned po příjezdu do Česka měli vysvléct a všechno vyprat. Na téhle farmě je podobná zásadovost o to pikantnější, že Farma Vyšehrad - jak se usedlost Vanišů jmenuje - slouží také jako kemp pro holandské "agroturisty". V sezoně jich sem jezdí desítky. Přes veškerou duševní vyrovnanost je neklid způsobený slintavkou na západě kontinentu na Ludmile Vanišové dobře vidět: "Jestli se ta nákaza rozšíří i třeba do Holandska, a oni disciplinovaně nepřijedou, aby to neroznášeli, je to všechno v háji. A kdyby se to mělo skutečně rozšířit až sem, bude to všechno v háji nadvakrát a bude jednoduše záviset na bankách a ministerstvu, jak se k těm našim dluhům postaví..." Předjarní sníh vydržel nad Jabloncem sotva den. Pak zase vzala Ludmila Vanišová dezinfekční přípravek a splnila nařízení úřadů. Přitom ale nespouští oči z příjezdové cesty, hospodářských přístřešků a hlavně chléva. Dívá se, jestli někdo nejde. Svému zákazu vstupu věří nejvíc: "Je to podobný problém jako s drogama: můžete se jen modlit, aby se to právě vaší rodině vyhnulo. Ale kdyby ne, a já měla nechat porazit Roxanu a Xenii, to si představit neumím..."
"Mám dvě vnoučata. Ale že bych je pokaždé, když přijdou ze školy, oplachoval v chlóru, to ne. Jenom prostě nechodí ke zvířatům. Tam jdu opravdu jenom já a mí synové," mává rukou nad hysterií západní Evropy (v mnoha krajích totiž děcka hned po příchodu projdou chlorovou sprškou) Stanislav Suk. Je mu 53 let a ve Vilémově, až u samého severního okraje Šluknovského výběžku, je jediný, kdo ještě drží skot a selata. Lidé k němu léta chodili pro mléko. A chodí pořád. Ale už ne do chléva, ale do jeho domu na okraji městečka. Tady je čerstvě nadojené k mání za osm korun litr. Mnozí z lidí si běžně čepují sami. Zaplatí pak. Ve Vilémově se zatím o dobytkářské pohromě šířící se Evropou jenom mluví. A maso a mléko od pana Suka má důvěru. Taky zatím. Farmář se svými syny stráví ve třech mini-směnách každý den v práci deset hodin. Každý den. Přiměla ho k tomu vlna restitucí v roce 1992 - odešel z jistoty družstevního traktoristy a začal sám. "Něco jako plat si vyplácíme, ale za ty peníze by to jinej nedělal. Jde to jenom proto, že je to v rodině, že děláme na svým," říká Suk nejstarší. Na velké mluvení ho neužije. Jeho mladší syn během odpolední hodinové přestávky vaří čaj a dívá se na hokej. Ale jen na jednu třetinu. Závěr neuvidí, půjde zase ke kravám. Stihnout zaopatřit sedmadvacet kusů skotu, osmdesát prasat a 116 hektarů orné půdy a pastvin ve třech lidech - o tom není moc veselých historek k vyprávění. Na soukromého zemědělce z Vilémova přijela minulý týden inspekce. Zkontrolovali předepsaná opatření a zase jeli. Suk nejstarší: "Co by dohromady kontrolovali? Zavřený to máme, nikdo tam nechodí a zavápněno bychom měli i bez nařízení. Ale jestli tu slintavku dokážou opravdu přenést i ptáci nebo jestli se šíří dokonce jen tak vzduchem..." Na lavici u jídelního stolu, na které Stanislav Suk o svačinách odpočívá, jsou pohozeny noviny pro zemědělce. Podle ohnutých rohů a několikerého přeložení hřbetu je patrné, kolikrát je někdo z klanu Suků vzal do ruky. Píše se v nich i o hrozivém postupu zvířecí choroby kontinentem, statisících poražených zvířat a fíglech dotační politiky. "Někde jsem dokonce četl, že ta slintavka je způsob, jak se v Anglii zbaví přebytku dobytka i ušetří zároveň. Vláda tam prý chovateli zaplatí za poražené zvíře, ale dotaci už nedostane. Já jsem loni naopak nakoupil dobytek, abych se dostal na správný poměr mezi chovem a obhospodařovanou půdou a dostal dotace. A teď tohle." Pokud jde o slintavku a kulhavku, pan Suk sice doufá v dobrý konec, ale přiznává, že v koutku duše se kloní spíše k pesimismu: "Oni tam na Západě nemůžou přece potřebovat, aby nějaký malý Čechy kulhavku neměly, když oni to mají..." Nejvíc ho ale mrzí, že je zakázáno preventivní očkování. A kdyby? Co kdyby kulhavka překročila hranice a zachvátila i chovy u nás?... Zatímco třiapadesátiletý Suk tvrdí, že to tak daleko ještě vlastně ani nedomýšlel, jeho syn už mluvil o tom, že by zkusil dostat místo šoféra autobusu. A Stanislav Suk? "Manželka dělá fakturaci pro jeden místní podnik - a já? Já bych vrátil pronajaté pozemky fondu, zvířata mám pojištěná..." U Suků není žádná hysterie. Proti nákaze udělali dostupná myslitelná opatření, a teď nezbývá než počkat na osud. A osud už je tak trochu proti nějakému velkému strachu z budoucnosti obrnil. Tak třeba vloni, když jim pomalu celý statek vyhořel...
Ministerská mezihra
Tiskovému mluvčímu České veterinární komise Josefu Dubnovi zvoní telefony prakticky pořád. Mobil často. Na všechny strany posílá svůj mírný optimismus: "Podle všeho se opatřeními podařilo zadržet ohnisko nákazy v samotné Velké Británii a i výskyt ve francouzské Bretagni se podařilo izolovat. Dost možná, že počátkem příštího týdne bude možné opatření na našich hranicích zmírnit. Možná i zcela odvolat. Ministr zemědělství ale z pochopitelných důvodů nechce něco takového slibovat předem. Já nicméně jsem optimista. Věřím, že kulhavka a slintavka Českou republiku nezasáhne!"
Jako studená ruka na krku
"Nechoďte do stáje! To je moje opatření, nikoho tam nepustím!" říká s rázností sobě vlastní soukromá farmářka Ludmila Vanišová. Její zbrusu nově vybudovaná usedlost ční na stráni nad okrajem Jablonce nad Nisou. Vede k ní nejprve uzounká asfaltka - samá příkrá vlásenka - a nakonec padesát metrů úžasně rozježděné blátivé cesty. Tady někde zřídila podle předpisů pás s dezinfekcí. Teď není k ničemu. Půlhodinová sněhová přeháňka chlorový přípravek zcela překryla, a až roztaje, odteče to všechno. Takže jako jediné účinné opatření před slintavkou se opravdu jeví striktnost zákazu paní Vanišové. Když začátkem devadesátých let začala jako suverénně první žena s horskou farmou, dostala se dokonce s delegací "pozorovatelů" i do Ameriky. Potom přišel ministr Kubát, jeho velmi vstřícný program dotací a úvěrů začínajícím zemědělců. Stejně jako paní Vanišová vrhli se soukromníci do hospodaření. Pak ministr Kubát zase odešel "...a program dotací, který slibovali minimálně na tři, možná i pět let, přestal po pár měsících platit. A mně za dluhy ručí mimo jiné třeba i vlastní sestra. Já, i kdybych chtěla, z toho prostě vycouvat nemůžu. A ty dluhy mám na krku pořád jako cizí studenou ruku..." V maštali, pár kroků od hlavní budovy, stojí 12 krav, jeden býček a 5 mladých jalovic, pár jezdeckých koní. Ještě před rokem tu byly kozy na mléko. Slepice. Ale hlavně tu jsou Roxana a Xenie. Krávy, se kterými Ludmila Vanišová začínala. "Dneska ani mně ani nikomu jinému nikdo nedokáže říct, jak to s kulhavkou a slintavkou za pár měsíců bude. Já bych třeba chov pojistila. Jenomže pojistí mi dneska někdo krávy? A když, tak za kolik? Bude to nejspíš znamenat, že nebudu moci manželovi koupit nové pneumatiky na traktor. A tak je to pořád dokola," naříká si farmářka na peníze. Dokud pracovala osm hodin denně jako programátor analytik v továrně, neměla ani ponětí o podobných starostech. "Docela jsem změnila žebříček hodnot," tvrdí s vážností v hlase paní Vanišová. Ničeho ale určitě nelituje. Zatímco dole v nížině se už každým dnem chystá opravdické jaro, tady na svazích Jizerských hor se ještě do konce dubna bude topit. U Vanišů tiše přede oheň v kachlových kamnech, sálá z otevřené pícky a povlečená kostkovaná přikrývka a polštář lákají dokonce vylézt si na "teplé pekýlko". Kolem je cítit spíš česnečka a čaj s medem než puch chloraminu, pytlík za 140 korun. To také vystihuje postoj Ludmily Vanišové k hospodaření a konečně i její náhled na hromadné vybíjení krav v Anglii a Francii po statisících. Ona stejně jako jiní chovatelé proklíná zákaz preventivního očkování dobytka. "Jedna vakcína přijde tak na patnáct korun. Nebylo by to lacinější než hromadné vybíjení?" ptá se řečnicky majitelka farmy. Přese všechnu tu bídu si pojizerská hospodářka uchovává přeci jenom nějakou naději: vždycky chovala svoje zvířata venku, co nejvíc v přírodě, zdravě. Není to žádný chov cpaný masokostními moučkami a směskami vyhánějícími rychle váhu, ať to stojí co to stojí. Její krávy jsou díky tomu otužilé, mají zdravý kořen. Z čehož statkářka vyvozuje, že dokáží vzdorovat nákaze lépe. "Nějaké rohože s dezinfekcí nemají valný smysl. Nejdůležitější je osvěta," tvrdí o protinákazových opatřeních Vanišová. Podle ní musí každý člověk vědět, že nesmí na zvířata sahat ani chodit přes pastviny a cizinci nebo lidé, kteří hodně jezdí po světě, by se ihned po příjezdu do Česka měli vysvléct a všechno vyprat. Na téhle farmě je podobná zásadovost o to pikantnější, že Farma Vyšehrad - jak se usedlost Vanišů jmenuje - slouží také jako kemp pro holandské "agroturisty". V sezoně jich sem jezdí desítky. Přes veškerou duševní vyrovnanost je neklid způsobený slintavkou na západě kontinentu na Ludmile Vanišové dobře vidět: "Jestli se ta nákaza rozšíří i třeba do Holandska, a oni disciplinovaně nepřijedou, aby to neroznášeli, je to všechno v háji. A kdyby se to mělo skutečně rozšířit až sem, bude to všechno v háji nadvakrát a bude jednoduše záviset na bankách a ministerstvu, jak se k těm našim dluhům postaví..." Předjarní sníh vydržel nad Jabloncem sotva den. Pak zase vzala Ludmila Vanišová dezinfekční přípravek a splnila nařízení úřadů. Přitom ale nespouští oči z příjezdové cesty, hospodářských přístřešků a hlavně chléva. Dívá se, jestli někdo nejde. Svému zákazu vstupu věří nejvíc: "Je to podobný problém jako s drogama: můžete se jen modlit, aby se to právě vaší rodině vyhnulo. Ale kdyby ne, a já měla nechat porazit Roxanu a Xenii, to si představit neumím..."
