Jsme vzdělaní. Anebo ne?

Jsou Češi vzdělaný národ? Mohu já sebe sama a vy sebe samu považovat za vzdělance? Za první republiky se každý, kdo měl maturitu, považoval za inteligenta. Ostatně: co vaše děti? Z čeho poznáváte, že se vzdělávají, když už jim ze svých daní platíte školy? Že něco vyčtete z těch číslic na vysvědčení? Vzdělanost národa se podle mého prozrazuje nejen mytím rukou po toaletě, ale třeba i úrovní reklam, které na nás mezinárodní firmy políčily. Reklama na Pepsi-colu nebo třeba na pojištění musí vystihovat touhy, představy a hodnoty většiny spotřebního národa. A tak když občas nestihnu po skončení pořadu ztlumit v televizi zvuk, slyším ty hrůzy a říkám si: Takovou populaci vidí tvůrce reklamy před obrazovkou? V jedné reklamě hovoří inteligentně vyhlížející muž v saku v přednáškovém sále. Lavice jsou vždy pro 50 studentů, uspořádané vzhůru a do půlkruhu jako hlediště. Reklama nám naznačuje, že obecná představa o vysokém učení je tato: Všichni musejí vidět na tabuli a na profesora a slyšet jen jeho, co jim káže za pravdu. Nikdo během učení nepotřebuje s druhými studenty vyměnit poznatek, položit otázku. A sám reklamní učenec považuje za hlavní zprávu o své odbornosti toto: "Fascinuje mě tajemství vesmíru." Tuhle vpravdě učeneckou výpověď dokládá zápisem na tabuli: "pí...". Bohužel dál už jsem nevydržel: třeba tam napsal vzorec či rovnici geniálně vystihující vztah tajemnosti ku pitomosti při dané úhlové rychlosti jejího televizního šíření vůkol. Vypnul jsem televizi. Ale jak si vlastně my, laici, představujeme, že myslí a koná člověk, který chce něco vyzkoumat, který naráží na hranice poznání a snaží se je překročit? Hovoří nad číslem pí o tajemstvích zvěrokruhu? - Přitom snad každý známe bádání dost přesně. Celé dětství jsme zkoumali, naráželi na hranice svého poznání a drali se za ně. Chodili jsme navíc všichni hodně let (aspoň devět) do školy. Určitě jsme potkávali dospělé, kteří nám měli předvádět, co je to být otevřený poznávání, ptát se sám sebe, nedat se uchlácholit ani oklamat pohádkami ani lacinou odpovědí, otrávit nezdary. Dopřáli nám naši učitelé, abychom se dokonce i ve vyučovacích hodinách ptali a hledali odpovědi a cesty k řešením, učili nás prověřovat snadné, nepodložené nebo podezřele líbivé nabídky pravd, včetně jejich vlastních? Ve vzdělaném národě má předem prohráno reklamní blb (i jeho výrobek), kdyby na důkaz své důvěryhodnosti prohlásil, že ho fascinuje tajemství vesmíru. Jestli víme, co to znamená pozorovat, dále jak se analyzuje spatřené, jak vyslovit domněnku, ověřovat ji, a nakonec ji úspěšně vyvrátit lepší domněnkou, pak chceme vidět i učence v televizi dělat právě toto. Bylo by moc pěkné, kdybychom ze školy věděli, že vzdělaný člověk také může být fascinován, taky ví o tajemstvích, ale hlavně že pochybuje, dokazuje a vyvrací. Na nevzdělance snad nafouknuté řečičky zaberou, ale vzdělanec se nedá kolébat tajemnem ani se nepyšní a neukájí výčtem toho, co vše umí zpaměti zopakovat. Jen nevzdělanec už všechno ví a všechno umí.

Autor je lektorem Kritického myšlení