I když se ve filmech či seriálec v poslední době příliš neobjevuje, Josef Dvořák si na nedostatek hraní stěžovat nemůže. Vždyť slavné divadelní hry Čochtan vypravuje a S Pydlou v zádech mají na svém kontě už v součtu tisíce repríz.
Letos jste oslavil 76. narozeniny, mohl byste si užívat důchodu a ne se stále věnovat hraní. Co vás žene zas a znova na pódia?
To, co mě nabíjelo celý život – tedy setkávat se s lidmi, být na jevišti a mít radost ze skvělých diváků.
Teď jsou divadelní prázdniny. Ruší vás od hereckého letního odpočinku nějaká práce?
Patřím mezi herce, kteří si dlouhá léta nenechali na prázdniny sáhnout. Za rok se toho nastřádá tolik, že je třeba na čas z toho kolotoče vypadnout. Doba se ale změnila a divadlo se v posledních letech začalo hrát i v létě. Není se co divit, přenést divadlo do přírody je senzační věc. Proto i já během léta trochu hraji. Ale nežehrám. S mým divadlem (Divadelní společnost Josefa Dvořáka, pozn. red.) máme v repertoáru dvě komedie. Werichovu hru Čochtan vypravuje a pak komedii S Pydlou v zádech. Je zvláštní, že čím víc je člověku let, tím méně volna potřebuje.
Takže když vám bylo třeba padesát, bral jste si volna víc než dnes?
Víte, já se dnes mladým lidem a jejich obavám a nedostatku času musím pousmát. Za prvé jsem si tím prošel také. Za druhé jsem dostal jednu dobrou radu. V den, kdy mi bylo padesát roků, jsme na Barrandově něco točili a ve chvilce volna popíjeli v šatně s panem Jiřím Sovákem kávu. Byla u toho i moje paní a ta mu tehdy říkala: „Sováčku, Pepovi je dnes padesát.“ On na to: „Jéžiši, to ses ještě nenarodil.“ Tomu vtipu jsem se tehdy smál, ovšem s postupem času jsem zjistil, jaká to byla velká pravda.
S oběma zmiňovanými představeními křižujete Česko už několik desetiletí. Počítáte vůbec ještě reprízy?
Obě představení jsou velmi stará, každé z nich má kolem jednoho tisíce repríz. Musím říct, a není to prosím z nouze ctnost, že se na každé vystoupení těším. Ono totiž bývá pokaždé trošičku jiné. I když mnohá zákoutí těchto her už jsem dávno objevil, leckterá stále objevuji. Jsou to komedie a slibuji divákům, že se budou dobře bavit, a až vyrazí z divadla domů, půjdou, jak se říká, „s veselou“.
Hrál jste za svůj život snad ve všech českých městech. Je publikum napříč republikou v něčem rozdílné?
Na to je velmi těžké odpovědět. V jednom městě jsme hráli odpoledne a večer stejné představení. V prvním případě byli diváci bouřliví a hlasitě se smáli, ve druhém případě byli tiší. Takže já to neumím posoudit ani v jednom městě v jeden den, natož za desetiletí v celé naší zemi.
„Čochtan vypravuje“ je původně americký muzikál, který Jan Werich upravil na české prostředí. Premiéry se hra dočkala před sedmdesáti lety, v březnu 1948, a vodníka Čochtana tehdy hrál právě Werich. Po jeho smrti jste dostal nabídku chopit se role Čochtana vy, ovšem prý jste dlouho odmítal. Z jakého důvodu?
Ano, když totiž něco takového hrál Jan Werich, tak jsem se obával, aby pak pamětníci neřekli: „Tohle se nemělo stát.“ Nakonec jsem se ale podvolil, přemluvili mě s tím, že si mohu text autorsky upravovat. Když jsem se pak večer text hry učil, tak jsem si představoval pana Wericha, jak se na mne seshora dívá, má přimhouřené oči a říká: „Jestli to zvoráš...“ Doufám, že jsem mu to moc nezvoral. Dopadlo to tak, že Čochtana hraji již více než dvacet pět let. Janu Werichovi jsem později „do nebe“ poslal takový omluvný a vysvětlující dopis s tím, že doufám, že mu nedělám ostudu.
Josef Dvořák■ Narodil se 25. dubna 1942 v Horní Cerekvi. |
Potkali jste se s Janem Werichem někdy osobně?
Ne, ale počátkem 80. let jsem měl jít na večírek domů k panu Jiřímu Suchému, kde měl být i Jan Werich. Jenže jsem měl rande a nechtěl jsem, aby mi ta dívka prchla, tak jsem šel radši na schůzku. No a bohužel pan Werich pak nedlouho nato zemřel.
Čochtan vypravuje měl loni skončit kvůli vysokým autorským poplatkům za práva ke hře. Přesto ale hrajete dál…
Podařilo se nám to zaplatit. Kolik, to říct nemůžu, ale jsou to nižší stovky tisíc. A to jsem prosím vyrostl jak v chudých rodinných poměrech v Kadani, tak v chudých divadelních poměrech v Kladivadle, kde jsem se vlastně vše, co vidíte dnes, naučil. Jedna z mých prvních rolí byl také vodník, respektive vodníci dva. Dnes už by mě taková situace asi nepotkala, tehdy ale na roli druhého vodníka nebyly peníze. Nakonec režisér vymyslel, že druhého vodníka bude prostě hrát jeho pes jménem Puklík a já za něj bud mluvit.
Koukám, že se tomu dodnes usmíváte. Proč?
Nic takového už nikdy neudělám. Jakmile se pes totiž podíval do publika, já byl automaticky „druhej“ a neměl jsem šanci.
Navštěvujete v létě filmové festivaly, třeba ten v Karlových Varech?
Nenavštěvuji. Konkrétně Karlovy Vary mám ale prochozené. Pocházím totiž z nedaleké Kadaně a s tatínkem jsme každou neděli jezdili na procházky po kolonádě. On si pochvaloval kvalitu tamních minerálních vod, které pokaždé popíjel. Po čase maminka zjistila, že v nestřeženém okamžiku kalíšky s minerálkou střídal za kalíšky s becherovkou. Aby se mu prý lépe vykračovalo. A já, jako dítko školou povinné, jsem ho doprovázel.
Jak vnímáte rozdíly mezi hvězdou v Česku a v Hollywoodu?
Ctižádost a touhu vystupovat před lidmi máme myslím stejnou. Já ale na rozdíl od některých velkých amerických herců nekupuji vily s vlastní pláží ani soukromé tryskáče, kvůli tomu herectví nedělám. Já jsem vyrostl v autorském divadle a do vínku mi bylo dáno, že roli si můžu upravovat a autorsky se jí účastnit. Nevím, jak to mají pánové z Hollywoodu „na place“, jestli jim režisérské osobnosti tolerují vlastní nápady, texty a improvizaci. Myslím, že spíš ne. Tam jsou tak perfektní scénáře, že se myslím nic nemění.
Doktoři z Počátků (2013)
Rozpaky kuchaře Svatopluka (1984)
Návštěvníci (1983)
Kde nyní trávíte klidné letní večery?
Mám jen jednu vilu, zato milovanou. Je to chalupa v Českém ráji, kde mě čeká práce na zahradě. Strašně se také těším, až si zahraji tenis, nejraději bych byl na antuce každý den.
Prý jste kvůli zvědavým lidem musel posunout plot...
Máme na zahradě pergolu pro příjemné letní a večerní posezení, a hned za ní plot. No a jak tam sedíme, tak spousta lidí se na nás chodila dívat a já si připadal jak v zoologické zahradě. Když si chcete chvilku číst nebo si povídat a tři metry od vás je neustále někdo pověšený na plotě, to prostě nejde. Tak jsme plot posunuli a je klid.
Zmínil jste četbu, vy sám jste několik knih napsal. Připravujete nyní další, například kuchařku Pepy Dvořáka?
Ne. A kuchařku už vůbec ne. Pro mne jídlo nic extra neznamená, na jídlo mě nikdo neutáhne. Jsem kluk z vesnice, kde nebyl čas vyvařovat. S Amforou (fotbalový klub českých známých osobností, pozn. red.) cestujeme po světě a navštívili jsme různé přímořské státy. Tam se na stoly nosily mísy krevet a jiné speciality, které vůbec nepozřu. Já byl nešťastný a v bundě jsem pak nosil tabulku čokolády, kterou jsem zaplácnul hlad.
Nahotinky i alkohol jako inspirace aneb Josef Dvořák o......alkoholu: „Svůj rybník jsem si vypil, jak se tak říká. Věnoval jsem se tomu velice, bylo to krásné, byl to také zdroj inspirace, ale vše má svůj konec. Jestli jsem měl pokračovat dál, hrát a žít, tak s alkoholem to nešlo.“ ...tenise: „V 58 letech jsem se aktivně vhrnul na tenis. Pozor, do dneška jsem vystřídal deset profesionálních trenérů a jezdím po Česku na turnaje a závody.“ ...moderování první novodobé československé miss: „Miloš Zapletal přišel v roce 1989 s nápadem obnovit soutěž o královnu krásy. Požádal mě, zda bych to moderoval. V těchto vodách jsem se tehdy ale vůbec nepohyboval, a tak jsem se omlouval s tím, že to nechci kazit. Oni mě ovšem chtěli, a tak jsme si pro všechny okolo prostě vymysleli, že jsem světové soutěže za minulého režimu objížděl a mám s tím obrovské zkušenosti. To jsem hrál ještě v divadle Semafor. Tam mi po představení někdo později podstrčil obálku, takový hanopis, kde mě peskoval za to, že za dělnické peníze jsem jezdil po světě s nahotinkami.“   Josef Dvořák a jeho manželka Jája v roce 2017 a v roce 1984, kdy se poznali při natáčení seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka. ...adopci na dálku: „S nápadem, abychom adoptovali na dálku dvě děti z Indie, přišla manželka. Tak jsme jim posílali měsíčně několik stokorun. Dnes už jsou velké, vystudovaly a stále nám píší, děkují a pozdravují strýčka a tetičku z Prahy. Nikdy jsme je ale nepotkali. Každopádně jejich podpora je jen malá kapička, kterou můžeme někomu pomoci v životních začátcích.“ |
