Jak vypadaly Štědré večery u Strachů, když jste byl malý kluk?
Jak jsme byli rodina až běžně obyčejná, tradiční, tak i naše rodinné Vánoce se odvíjely málem podle manuálu. A jeho součástí byl zvláštní rituál: odpoledne o Štědrém dni se chodívalo na hřbitov – u nás v Braníku.
Vy tam máte pochované příbuzné?
Právě že ne. A jako malý kluk jsem tomu zvyku vůbec nerozuměl. Co je to za nesmysl chodit na Štědrý den na hřbitov, kde nikoho nemáme? Pomodlili jsme se u krucifixu, zapálili svíčku... Ale s věkem tomu rituálu rozumím víc a víc: na hřbitov se nemusí jít jen kvůli konkrétním příbuzným, štědrovečerní svíčku zapalujete za všechny blízké duše, které se přestěhovaly tam nahoru, o patro výš. Dnes na to vzpomínám jako na jeden z nejdojemnějších momentů Vánoc. A když jsme s mojí Magdalenou o Vánocích na Šumavě na Železné Rudě, chodíme na místní, krásně zasněžený hřbitůvek, ač ani tam nemáme nikoho pohřbeného. Pomodlíme se – jak za ty, kteří tam leží, tak i za všechny naše, co je máme rozprostřené po hrobečkách někde po republice – on už to Pánbůh nějak vyslyší.
Není tohle ono vánoční poselství? Vidět věci velké v úplně nepatrných, přehlédnutelných událostech, které se rodí ve slámě, v hnoji?
