Jeden den Eugena Brikciuse

Vždy se mi líbily kolotočové filmy. Nemyslím dramata z pouťového prostředí, ale příběhy, které končí stejně, jako začínají. Ve stylu říkanky Pes jitrničku sežral. Většinou to bývají horory. Já však chci popsat jeden den - ani Ivana Děnisoviče, ani Harolda Blooma, ale prostě takový, jaký je pravým opakem hororu: den Eugena Brikciuse. Veden podivným nutkáním jsem vystoupil z vlaku. Měl jsem před sebou celý den. Vpředu na svahu se rozprostíral majestátní vinohrad. Kdyby se nad ním netyčila Gröbeho vila, vedl by snad rovnou do nebe. Přešel jsem Botič a pod vinicí narazil na malíře u stojanu. Ač nejsem duchovním ustrojením kibic, pokusil jsem se očividně nervózního krajináře uklidnit: "Švejk tvrdí, že nádraží se dobře fotografuje, protože se nehýbe. Ze stejného důvodu se dobře maluje vinice. Umělec zde vlastně zobrazuje podobenství. Vždyť jde o vinici Boží, na níž jsme podle T. G. Masaryka všichni dělníci. Figury však malíř nezobrazuje, nemluvě o portrétu s vinohradem v pozadí. Najatí dělníci včetně opozdilých chytráků dali přednost frontě na slíbený denár. Chybí i šafář, jenž vinici stejně jen obcházel. Nic neruší čirý krajinný ráz zobrazeného podobenství." Rozloučil jsem se s poučeným malířem a šel dál, vlastně výš. Den úspěšně začal. Nahoře na Královských Vinohradech jsem potkal Pavla Landovského. Když jsem mu řekl, že jdu z vinice, rozvinul pozoruhodnou teorii, podle níž staří Římané na svém tažení barbarským světem všude vysazovali révu a chřest. Jednou z jejich prvních zastávek byla Landovského Vídeň, tehdy zvaná Vindobona. Poněvadž se jejich trasy neustále rozvětvovaly, neměli později problémy s návratem. Do Říma spolehlivě vedly všechny cesty, vlastně všechna obrácená rozcestí ve tvaru písmene ypsilon, lemovaná vinicemi. Civilizaci šířící zbrojnoši se bezpečně vrátili i z V ídně, vinice však po nich zůstaly. Až na Británii, kde stejně pijí raději víno z pampelišek. "Užij dne!" rozloučil se vznětlivý herec a já brzy dospěl tam, kde jsem mohl uposlechnout jeho pokynu. Vinotéka U Staňků v Budečské ulici je živým důkazem nefalšovaného rozkvětu vinařské kultury. Pan Staněk nabízí nadpřirozené víno ze znojemské oblasti. Z jaké požehnané vsi ten nektar pochází, bohužel zásadně neprozrazuje. Dnes přede mne postavil snově křišťálový ryzlink. Okouzlen jsem se zadíval na staromistrovsky osvícenou číši, za niž by se nemusel stydět ani Vermeer van Delft. Jak se tady ocitla iluzivně zobrazená říše z interiéru holandského mistra? Kdo ji vložil do postmoderních souvislostí? Baroko nabízelo posmrtný život, postmoderním šlágrem je rovněž posmrtný život, ale už na zemi. Je to virtuální svět. Nejistě jsem sáhl po vystínované sklenici. Byla skutečná. A víno v ní též. Užívaje dne jsem dopil a spokojeně se poroučel. Jako na křížové cestě bylo i na té mojí čtrnáctero zastavení. Od jednoho k druhému jsem si opakoval útěšná pijácká sofismata a dával pozor, abych váhaje mezi dvěma sousedícími podniky nedopadl jako Burianův osel. Ten jak známo umřel žízní, když se nedokázal rozhodnout pro jedno ze dvou věder, mezi nimiž bezradně stál. Nezapomněl jsem ani na varovnou, villonovsky laděnou básničku: V opileckém sofismatu u pramene skončil synek a hle - žízní umírá tu a s ním i sofisma hyne Po smutných verších se mi mravně přitížilo. Stojí mi to za to? Na sítnici paměti se objevil plakát pařížského metra šedesátých let, na němž je zobrazeno děcko v noční košilce, jak klečí se sepjatýma rukama před brunátným otcem a žadoní: "Tatínku, prosím tě, už nepij." Přiblížila se poslední štace. Před trudnomyslností mě zachránil docent Skála. Naštěstí nikoli aktuálním převozem na záchytku. Úsměvný příběh se odehrál už dávno. Po neblahé noci u Apolináře jsem byl pozván na povinnou přednášku o hrůzách alkoholismu. Ostatní přestupníci většinou žvýkali, aby z nich nebyly cítit nápoje, jimiž se posilnili v hostinci Na Slupi. Někteří v průběhu přednášky usnuli. Když přednášející varovně sdělil, že ve Francii umírá ročně 10 000 lidí na cirhózu jater, a zdůraznil, že je to celé město, jeden z posluchačů se probudil a zeptal:"Kde je to město?" V těžko popsatelné náladě jsem dospěl do Moravského archivu vín v Navrátilově ulici, kde se odehrálo velké finále. Objal jsem majitele Juru Štanglera a svěřil se mu se svými obavami. Vyvrátil mi je všechny a otevřel lahev sektu z Pálavy. Brzy jsem pookřál. "Ani nevíš, jak jsem šťasten, že nežijeme v prohibiční zemi," vysvětloval jsem Jurovi. "Pít víno zde patří k dobrému tónu, a to už od rána. Oč hůř jsou na tom třeba v Itálii, kde se pije víno pouze k jídlu. Po posledním chodu jsou nedopité karafy neúprosně odneseny." Jura se zachvěl. "To není vše," pokračoval jsem. "Jednou v Miláně mě moje přítelkyně chtěla seznámit se známým mecenášem panem Rossim. Odebrala se na střešní terasu, kde měl pan Rossi společnost, a já čekal na chodníku před skladem. Nudící se skladník mi nabídl láhev vína, kterou jsem v tom horku poměrně rychle vypil. Nějaký dobrák to hned vzkázal panu Rossimu na střechu. Vyděšená přítelkyně seběhla dolů a volala: 'Eugenio, non bere vino piu!' (Evžene, už nepij víno.) Ukázalo se, že dárcem lahve je bratr pana Rossiho. Jako ocejchovaný alkoholik byl v prohibiční Itálii znemožněn a nesměl dělat nic jiného než skladníka. Když jsme přišli domů, zeptala se mě přítelkyně vyčítavě: 'Stálo ti to za to?'" "Stálo," odpověděl uznale Jura a dolil sklenku pálavským sektem. Vděčně jsem se napil. Začínalo mi být blaze. Chyběly snad jen hurisky. Jenže běda. Den končil až příliš šťastně. V nejlepším jsem se probudil. Byl jsem ve vlaku a vlak v tunelu. Jaká škoda probudit se z takové idyly a k tomu do tmy, pomyslel jsem si. Vlak zahoukal a vyjel z tunelu. Než jsem se rozkoukal, dojeli jsme na vršovické nádraží. Veden podivným nutkáním vystoupil jsem z vlaku. Měl jsem před sebou celý den. Vpředu na svahu se rozprostíral majestátní vinohrad. Kdyby se nad ním netyčila Gröbeho vila, vedl by snad rovnou do nebe...

Nikdy jsem neměl žádné penzum. Potvrzuje to i má latinská báseň začínající "Non habet senzum / habere pensum", což by Voskovec a Werich nepochybně přeložili "Řekněte mi, má to smysl / dávkou si kabonit mysl?". Až teď. Po nedávné srdeční příhodě - bohužel nikoli citové, avšak anatomické - mi lékaři ohleduplně sdělili, že nyní budu mít zatraceně nízké vinné penzum. Jedna kapitola v Camusově Mýtu o Sisyfovi se jmenuje Kvantita místo kvality. Velký existencialista mi odpustí, když to heslo obrátím. Celý život jsem kázal víno a to samé pil. Proto dobře vím, kam si zajít na to jedno povolené deci. Jen aby teď zlí jazykové nezačali volat, že kážu víno a piju vodu. Ale i kdyby. Friedrich Nietzsche nám správně připomíná, že duch se vznáší nad vodou.