Jana Boušková pocítila bolest u lopatky poté, co shrbená psala dlouhé hodiny na mobilu pracovní mail. Zašla na masáž, kde jí od bolesti jedním hmatem pomohli, ale dalším zmáčknutím způsobili bolest jinou, mnohem horší. Po několika hodinách doma nemohla už stát ani sedět, spát a nemohla ani dobře dýchat.
Skončila na injekcích proti bolesti a nakonec na pohotovosti a druhý den jí ochrnula levá ruka. „Chtěla jsem si promnout vlasy a zjistila jsem, že prsty zůstaly dole a já s nimi vůbec nemohla hnout. Ruka zůstala jako hadr, jak když nemáte kosti,“ popisuje Boušková.
Zahrála na harfu korunnímu princi, ale oslovit ho nesměla |
Opakované magnetické rezonance žádný konkrétní problém neodhalily, lékaři ale řekli, že je nutná operace krční páteře. „Já věděla, že to, co se mi stalo, opravdu od krku nebylo. Ale nikdo mě neposlouchal,“ vzpomíná umělkyně, pro níž ztráta možnosti hrát na harfu znamenala životní tragédii.
„Doktoři říkali, že můžu být ráda, že jsem na tom takto a ať si najdu něco jiného a poslali na mě psychologa,“ uvádí harfistka, která si odmítala připustit, že už nebude hrát.
Během dvou let prodělala 137 vyšetření z různých oborů a byla i třikrát na rehabilitačním pobytu. „Někteří lékaři byli na mě nepříjemní, že pořád něco hledám a že je to krční páteří a musím na operaci, kterou jsem odmítala. Byli i lékaři, kteří říkali, že se jim nezdá, že je to v krční páteři, ale ať to zkusím,“ popsala. Operaci nakonec podstoupila, ale bez výsledku.
Během pobytu v Mariánských lázních jí nakonec pomohl fyzioterapeut Erik Beznák. „V diagnóze bylo, že jí to způsobil nebakteriální zánět v ramenním kloubu a vyvolalo to zápal ve svalu. Říkala, že má silný pocit, že má něco u té lopatky, na co nikdo nemůže přijít, ale ona to cítí. A když si dala ruce vedle sebe, tak bylo pouhým pohledem vidět, že je ta ruka přetočená,“ popsal Beznák a začal přemýšlet a zkoušet pohyby, kterými by to mohl vrátit zpět.
Nakonec jí poradil jediný pohyb, po němž ucítila křupnutí v místě, kde to před lety začalo a ruka se k úžasu všech rázem vrátila do původního stavu. Druhý den se jí ovšem tři hodiny klepaly prsty a ruka znovu zhadrovatěla. Opět si musela dávat léky proti bolesti. „Byla to beznaděj. Tehdy jsem poprvé přemýšlela, že si snad vezmu život. Celá ta snaha, kterou jsem dva roky vyvíjela, je pryč. Říkala jsem si, že je konec,“ popisuje Boušková.
Za dva týdny se ale ruka sama začala opět zlepšovat, síla se vrátila a za měsíc byla v pořádku. Mohla zase hrát na harfu. „Ruka je stále zvyklá na ty struny, stále ví, jak to má dělat. Je to 40 let práce, které se nedají odepsat. Studentkám říkám: Cvičte, dokud můžete. Já jsem ve vašem věku cvičila deset, dvanáct hodin denně a teď jsem to zúročila,“ dodává.
