Jan Pokorný o rádiu i televizi
PROČ JSEM CELÝ ŽIVOT V RÁDIU
Třeba proto, že má nejhezčí obrázky. My v rádiu trochu neuctivě říkáme, že máme lepší obrázky než televize, protože posluchači zapojují svou představivost.
KDY JSEM CHTĚL ODEJÍT
Nikdy. Čím jsem starší, tím víc se dojímám. Jdu do práce a vidím pamětní desky lidí, kteří při Pražském povstání v květnu 1945 položili život v bojích o rozhlas. Moc si vážím toho, že můžu pracovat v médiu, které stálo Čechům za to, aby pro zachování vysílání obětovali životy. Práce v rádiu je pro mě ta nejkrásnější, jakou si umím představit. Jen občas jsem v minulosti jako externista přijal některé nabídky z České televize, většinou na moderování diskusních pořadů.
Jan Pokorný Letos to bude čtyřicet let, co začal pracovat v Českém rozhlasu. „Nastoupil jsem čtyři dny po promoci na žurnalistice.“ Začínal jako řadový redaktor ve zpravodajské směně, postupně vystřídal mnoho moderátorských a vedoucích pozic, byl i zpravodajem ve Francii. Je podruhé ženatý, má tři dospělé syny. |
CO JSEM VĚDĚL O RÁDIU
Odmalička jsem chtěl prozkoumat, jak to vypadá uvnitř. Mluvím o těch přístrojích. Každý nový tranzistorák jsem rozebral a tím taky rozhasil. Ale poznal jsem, jak to uvnitř vypadá. A později mě začalo zajímat, jak to asi vypadá ve skutečném rozhlasu. Ráno jsem poslouchal Dobré jitro z Prahy, což byl v dobách socialistických frází jakýsi milý ostrůvek tvořivosti. Vybavuji si, jak redaktor Aleš Voves třeba oznamoval: „Za pět minut bude osm hodin, to už snad nestihnou ani děti školníků.“
U KOHO JSEM ZAČÍNAL
Právě u Aleše Vovse. Potkal jsem ho jako student žurnalistiky na praxi v roce 1982. Vešel jsem do redakce Dobrého jitra z Prahy, tam seděl muž podobný Pierru Richardovi, měl plný popelník vajglů, a když jsem mu řekl, že bych chtěl moderovat, pekelně mě seřval: „Mladej, nejdřív se naučíš krátit zprávy z ČTK a upravovat je tak, jak se mluví v rádiu!“ Tím mi rázně načrtl začátek mojí kariéry a já jsem mu za to dodnes vděčný.
CO MÁ UMĚT MODERÁTOR
Ve zpravodajském rádiu musí být schopný udělat bez přípravy kdykoliv, s kýmkoliv a o čemkoliv tříminutový rozhovor. Nemusí jít v otázkách vyloženě do hloubky, ale tři minuty prostě musí utáhnout.
V ČEM JE ŠTĚPÁN LEPŠÍ
Má lepší hlas, takový sametovější. I když nám někdy říkají, že máme hlasy podobné.
(Štěpán: Já si nemyslím, že jsme si hlasově nějak hodně podobní.)
KDY MĚ ZVE NA OBĚD
Mám radost, že jedno moje dítě se gastronomicky našlo a je po mně. Ovšem co se týká zvaní na oběd nebo večeři, v tom je náš vztah poněkud asymetrický. Zatímco já Štěpána pozvu, aby ochutnal, co se mi povedlo, on se mi svými výtvory chlubí pouze tak, že mi přes sociální sítě posílá jejich fotky.
Štěpán Pokorný o práci i Sklepácích
KDY JSEM POZNAL ROZHLAS
Mě i moje bratry sem bral táta skoro od narození, páternosterem jsem jel už jako roční dítě. A v pěti jsem udělal první zkušenost s mikrofonem. Do reklamy na auto jsem dětským hláskem namluvil jednu větu.
PROČ JSEM ODEŠEL Z TELEVIZE
Jsem trochu nervóza, což se před kamerou projevovalo víc než v rádiu. Takže jsem moc rád, že se můžu ve studiu u mikrofonu snažit posluchačům zpříjemnit odpoledne. Blok, který moderuju, začíná ve čtyři a končí v osm večer. Jednou za měsíc mám ještě o víkendu ranní vysílání od pěti do deseti.
Štěpán Pokorný Štěpán Pokorný s otcem Po roce a půl v České televizi přešel do Českého rozhlasu, kde už působí patnáct let, postupně se propracoval na pozici moderátora. „Občas se mi doneslo, že moderuju jen díky tátovi, ale o to víc se snažím, abych mu nedělal ostudu.“ Je ženatý, vychovává tři děti. V rádiu pracuje i jeho bratr Jan, který je zvukařem. |
CO MI ŘEKL TÁTA
Myslíte, když jsem chtěl do rozhlasu? Povídá: „Svoje děti naprosto miluju, ale rádio mám ještě radši.“ Doufám, že to myslel v nadsázce.
(Jan: Bylo mi jasné, že i drobný nedostatek toho mladého Pokorného, tedy syna starého Pokorného, bude desetkrát větší průšvih než u někoho, kdo tady nemá tátu.)
V ČEM MÁ OTEC NAVRCH
Po čtyřiceti letech v oboru získal obrovský přehled a cit pro každou vteřinu u mikrofonu. V tom se s ním pochopitelně nemůžu měřit a kdo ví, jestli tohle někdy dorovnám. Ale snažím se, jsem tady nejmladší moderátor a k práci přistupuji s velkou pokorou.
KDY MI POMOHL
Připomínkami k moderování mi pomáhá průběžně. A nedávno mi pomohl, když jsem cestou do práce píchnul kolo u auta. Zrovna moderoval přede mnou, tak jsem mu poslal na mobil fotku pneumatiky probodnuté hřebíkem a on mě uklidnil, že můj blok vezme za mě. Nakonec tam byl místo mě jenom chvíli, protože jsem kolo stihl vyměnit a celý špinavý přijel jen krátce po začátku.
NÁŠ STEJNÝ SMYSL PRO HUMOR
Odmala jsem s tátou nadšeně poslouchal Sklepáky, tohle divadlo oba milujeme. Když mi bylo dvacet, seznámil jsem se s pěknou holkou, jmenovala se Kateřina Burdová, a nějakou dobu jsme spolu chodili. Jednou mě vzala na nějaký statek a tam k mému úžasu vyšel ze dveří člověk, ve kterém jsem poznal Sklepáka Jiřího Fera Burdu. Vyjeveně jsem na něj koukal a najednou mi došlo, že Kačka Burdová je jeho dcera. Věděla, že mám divadlo Sklep strašně rád, ale o tom, kdo je její táta, mi předem nic neřekla.
JAK JSEM VSTOUPIL NA JEVIŠTĚ
Jednou Sklepákům nepřišel kulisák, tak mi zavolali, jestli bych nezaskočil. Pak jsem dělal kulisáka čím dál častěji. No a dneska mám v Besídce několik vlastních scének a stal jsem se členem souboru.
(Jan: Jsem mile překvapený, jak to Štěpán zvládá a jak ho zkušení bardi vzali mezi sebe.)
