Milá Ivanko, už jako dítě jsem byl s tím stářím denně v kontaktu, měli jsme dědečka i babičku z maminčiny strany v našem bytě. Oba se dožili 90, při té situaci 1962 opravdu požehnaný věk. Nyní jsem oslavil v celkem dobrém stavu svých 82, konstatuji, že mí kolegové ve stejném věku píší knihy, pokud ještě žijí. Já chodívám všude do knihkupectví, vidím tu lavinu knih a myslím si, kdo to asi jednou bude číst? Moji vnukové mají smartfouny a na psaní ani nepomyslí. Ale na gymnásiu prý prospívají dobře, tak to bude asi už jiný čas, než za Jiráska.

Hlavně aby byli ušetřeni jakékoliv války, to byl náš problém. O zkušenostech válečného dítěte v poslední době diskutuji se studenty, podařilo se mi zachránit řadu dnes vzácných dokladů z té doby.

V žádném případě nemůžeme dnes ve stáří jenom posedávat u televize, z toho vzniká pasivita. To psaní je terapie, zrovna tak práce na zahrádce a v lese. Takže přeji ještě hodně úspěchů jako autorka, zdravíčko a mnogije ljeta, ve filmu budete žít ještě velmi dlouho...

Vôbec som netušil kto to je, ked som na pol oka sledoval Šípov program. Pri fotkach dozadu 50 rokov sa už rozpamätávam. Bola fešanda.

Strašně pozitivní a sympatická paní, i když jí taky vždycky nebylo do skoku, ale fakt se drží, tak hlavně zdraví ať slouží!

Takže ten milenec, o kterém mluvila u Šípa, byl pan Mrkvička, mi to trochu vrtalo hlavou:)

To je nádherný rozhovor se skvělou ženou, děkuji.

Pí Ivanka Devátá si mne asi nepamatuje, začaly jsem chodit do stejného gymnázia. Já si na ni vzpomínám z různých mládežnických brigád. Tenkrát byla jako cukrová rokoková panenka, měla ve vlasech mašle, které držely lokny, rozčísnutý účes na dvě strany. Mám obdobné jméno, když mě někdo nazval zdrobněle : "Ivanko", to se mi moc nelíbilo. Škoda, tenkrát jsem nevěděla, že původ je srbochorvatský. Doma jsem byla Ivuš a v laboratoři později Iva, bylo to lepší, než když na mne ve škole pokřikovaly děcka :

"Ivane " !