Už na reálce nosil psí dečky a vycházkovou hůlku. „No, fešák, fešák… ale blbej, blbej,“ hodnotil jeho švihácký zjev a zároveň prospěch ředitel školy. Nevalné studijní výsledky nesl těžce zejména Bohušův tatínek, vynikající stavař, autor několika patentů a profesor na vysoké škole. A když jeho syn přišel s tím, že chce hrát divadlo, bylo to ještě horší.
V rodině neměl nikdo umělecké sklony, do „tajtrlíkování“ před lidmi se nehrnul žádný z jeho šesti sourozenců. „Když jsem měl jako malý recitovat básničku, dal jsem se do pláče a nebyl jsem schopen před shromážděním vůbec promluvit,“ přiznal Bohuš.
Herectví nejde naučit. Buď to v člověku je, nebo není.
