Když je člověku pětašedesát - a vám bude pětašedesát ve středu 13. června -, to už má právo se ohlédnout. Jaké je to ohlédnutí?
"Docela příjemné. Já jsem byla v Sovětském svazu, takže můžu i radit. Ale vážně. Poslední dobou jsem si užila myslím až dost, ale člověk musí za každou facku pánubohu poděkovat. Jsem za životní kopance šíleně vděčná. Nejstrašnější životní cesta je totiž pohodlí. A nikdy se nesmí člověk litovat, říkat si - a proč zrovna já, když dělám tolik dobrých věcí, a proč zrovna mně se tohle a tohle stalo. Ne. Je třeba pochopit, že určitě jsme někde nebyli tak nejlepší, poděkovat. Pánbůh dopustí, ale neopustí. A také se musíte umět radovat z každé maličkosti, poněvadž, pokud očekáváte, že se budete radovat z velkých věcí, tak byste se nedočkali."
Byla jste jedináček, vadilo vám to někdy?
"Ne, nikdy, protože já jsem si vždycky ostatní děti přiváděla domů. Už od první třídy jsem si vodila domů na narozeniny celou třídu. A to mi vydrželo až do maturity. Rodiče ze mě měli radost, protože jsme byli průchodící dům. Kromě toho jsem byla jako dítě nepředstavitelnej kluk. Když jsem třeba měla domácí vězení, přišel k nám domů kamarád Karel Doubů a říkal: ´Paní Málková, pusťte Helenu, oni se s náma kluci perou!´ Já se rvala jako kůň a s chutí."
Zavzpomínejte na dětství, jaké bylo?
"Jedna z věcí, která mi nikdy nevymizí z hlavy, je válka, strašně šedivá a zlá. Bydleli jsme s rodiči na pražském Karlově náměstí proti Faustovu domu. Bylo právě 14. února, svátek sv. Valentýna, což není den milenců, ale den přátelství. Ve 13 hodin a 30 minut přišel nálet na Prahu, kdy to bralo Emauzy, Faustův dům i náš dům dostal zásah. Naše generace prodělala heydrichiádu, to bylo velmi zlé období. Kdo se podíval z okna, toho zastřelili. Takže ta válka hrála v mém dětství nezapomenutelnou roli."
Jací byli vaši rodiče?
"Já měla díkybohu fantastické rodiče. Teprve teď, v pětašedesáti letech, chápu, že co do sebe dítě uloží, to se ním táhne. Můj tatínek mi říkával: ´Heleno, žádný král nepřijde nikdy pozdě, všude musíš být o pět minut dřív´. Také říkal: ´Natahuj se, kam ti postel stačí´. Maminka zase: ´Dluhy žerou z mísy´. Já jsem na oplátku byla ochotná své rodiče respektovat a všechno ve mně zůstalo, jako když čtete ze zlaté knihy. Čili, nikdy žádná půjčka, nikdy nic na dluh ani z doby, co platily peníze, říkají tomu taky totalita. S manželem jsme měli pouze jedinou půjčku, byla novomanželská a tu jsme se snažili splatit co nejdřív. Ve Slatině, kde máme chalupu, jsem vždycky nakupovala a nakupuji za hotové peníze. Jsem hrdá na to, že nemám nikde žádný dluh. Obdivuju se všem, kteří dluží milióny a klidně spí."
Někdy říkáme, když se něco stane, je to osud. Není spoléhání na osud trošku pasivní?
"Není. Na tomhle světě nikdo z nás není poprvé a všichni jsme si sem šli vylepšit to, co jsme si v tom prvním životě zničili. Takže za vším je osud, neexistuje náhoda, všechno se předem ví. Velmi často jsem si ověřila, že jsem třeba šla někam kvůli filmování a nakonec to bylo úplně kvůli něčemu jinému. Každý máme svoji lajnu, po které jdeme. Snažím se jít životem a přát lidem jen to dobré. Když vás někdo zklame, nechte ho jít. Tak to dělám já. Ani tomu největšímu nepříteli bych si nedovolila přát něco zlého."
Máte přátele a kamarády v branži?
"Já se bohužel s nimi setkávám pouze při práci, buď filmové, nebo televizní, ale jinak ne. Mými přáteli jsou lidé, které mám ráda, o kterých vím, že mne nikdy nenechají ve štychu. To jsou třeba Slámovi ze Zruče, sousedi ze Slatiny. Hodně dobrých přátel mám v Brně, k mým přátelům patří i spisovatel Pavel Toufar a řada dalších. Víte, já si fakt pamatuji hodně třeba o některých svých kolegyních, že mi nikdo nemusí věšet bulíky na nos. Já mám jasno a s některými kolegyněmi si vážně nemám o čem povídat."
Na jevišti a vůbec ve filmu pracujete se zážitky. Kdo je nemá, ten nemá z čeho čerpat...
"Zaplať pánbůh si ještě pamatuju. Když mi byly čtyři roky, tak moji rodiče za mne podepsali smlouvu do Národního divadla i do německýho divadla, takže prakticky od čtyř let jsem v profesi, což je dnes jednašedesát let. Už ve čtyřech letech jsem hrála v Babičce s paní Terezií Brzkovou. Měla jsem výpadek v době, kdy jsem studovala. Rok jsem pracovala jako zubní laborantka. Zkoušela jsem přijetí na DAMU, ale dvakrát mne nevzali. Jednou pro mé šavlovité nohy, a to jsem profesionálně baletila, a podruhé pro nedomykavost hlasivek. Mě, která překřičím bez mikrofonu jeviště."
Čím jste se řídila v životě. Byly to spíš emoce, nebo rozum?
"Rozumem vůbec ne. Jsem člověk, který se prostě nadchne a jede. Mám zlatýho manžela, protože to všechno se mnou vydržel. Ještě chodí, mluví, je považovanej za člověka, když se oblékne. Když ho pošlu do krámu pro tři věci, přinese sice tři, ale úplně jiný, ale za člověka je branej. Přesně 23. července spolu budeme šestačtyřicet let."
To je výhra v životě, jak jste na tom s prohrami?
"To není o výhře, ale o toleranci. Musíte si uvědomit, že nemůžete mít opratě stále v ruce. Chvíli je musí mít ten, chvíli druhý. Proto já věřím v tohle tisíciletí, které přichází a má dvojku. Dvojka je v numerologii nejsilnější číslo. Čeká nás období, ve kterém se pročistí mezilidské vztahy. Každý z nás v tom může hodně udělat. Když lidé budou vysílat lásku, tak ji budou i dostávat. Budou šťastní, spokojení a upevní si zdraví. Věřím, že lidi budou lepší, že dostanou rozum. Snad konečně pochopí, že když se na souseda usmějou a budou mít radost, že mu vyrostla kytička, a že je bude těšit úspěch toho druhého, bude na světě líp."
Když si tak vybavíte svůj život, jsou okamžiky, které byste řešila jinak?
"To určitě. Polovinu věcí, které se udály, bych řešila jinak. Za to může můj temperament, točím žárovky víc než lidi z Moravského Slovácka. Ale mám fantastickej dar. Rozčílím se, sedím u stropu, vyřádím se a dám pokoj. Vnitřně jsem sice výbušná, ale taky pohodář. Celý život jsem pánaboha o něco prosila a dneska mu hlavně děkuju."
Před časem jste mluvila veřejně v médiích o lidech, kteří vám ublížili. Byla to docela řetězová reakce nepříjemných okamžiků. Normální člověk by se zbláznil, vy se usmíváte.
"To se prostě stane, že naletíte. Když mi někdo nabízel pomocnou ruku a řekl, že bude pomáhat dětem, tak já najednou natáhla klapky a vůbec jsem neviděla toho člověka. Prostě jsem si ho ještě upravovala k obrazu svému. Jenže to najednou nešlo dál vydržet. Tak jsem se začala bránit a upozornila jsem ostatní, aby nedopadli jako já. Protože tihle lidé mají zvláštní dar, že jim každý uvěří. Já nikomu nic zlého nepřeju. Udělali to, co udělali, a ono na ně dojde. Kdo co vysílá, to se mu vrací. Když někdo vyšle zlo, tak se mu zpátky vrátí. Proto tvrdím, že ani největší nepřítel mi nestojí za to, abych na něj vyslala zlo. Já se jenom od něho ustřihnu. Už si prostě nemám s tím člověkem co říct. Nemůžu s ním spolupracovat, zklamala jsem se, ztratila jsem důvěru, je konec."
Jak je možné, že se nám dobro nevrací?
"Ale vrací, jenže člověk chce všechno hned. Musí si prostě chvilku počkat. Ono taky prádlo neuschne, když prší. Takže jsou třeba dny, když prší a my si musíme říkat, to je dneska krásně, stromy a kytičky dostanou vodu. Radovat se prostě z každé věci a nenechat si zkazit den. Proto mě mrzí horoskopy, které dneska dělají různí rádoby astrologové za peníze. Považuju to za vytahování peněz z kapes lidí. Jen si to vezměte, když vám někdo řekne, že pro vás není šťastný den úterý. Ten den je pro vás ztracený a člověk, který vám to řekl, vám vlastně vzal dvacet čtyři hodiny. V podvědomí vám zůstane, že v úterý je všechno špatně a vy neděláte nic, protože by to nemuselo být dobré."
Životní rány zanechaly jizvy, některé se nezahojí nikdy...
"Největší ránu jsem prožila v únoru 1999, kdy mi zemřel syn Jirka. Těžko se zaceluje. Osud mu nespravedlivě vyměřil pouhých 43 let. Stihl se třikrát oženit a zase se rozvést. Zůstaly po něm dvě dcery a bohužel se nestýkáme..."
Připravujete další kuchařku, jezdíte po republice se svým pořadem, chystáte se točit nový film Trouble time, neboli Spoutaný čas, jehož premiéra by měla být v Americe. Co ještě chcete?
"Chci pomáhat lidem a k tomu musím být zdravá. Ne nadarmo se říká - zdravý člověk má tisíce přání, nemocný jenom jedno. Tak mi držte palce!"
 |
 |
 |
 |
 Herečka Helena Růžičková se svou knihou A tak jsem šla životem. |
 Pracovník nakladatelství ERA group Petr Hruban se připravuje na tiskovou konferenci společně s Helenou Růžičkovou |
 Helena Růžičková se svým psem |
