Čtyři a půl milionu výtisků. Čtyřicet titulů. To je bilance anglického detektivkáře Dicka Francise v České republice. Průměrný náklad na jednu knihu vychází neuvěřitelných 112 500 kusů. To jsou čísla zcela mimořádná, naprosto výjimečná. Takových autorů se člověk dopočítá na prstech a možná by mu stačila jen jedna ruka. Nyní již Dick Francis další detektivky psát nehodlá. Loni na podzim zemřela jeho manželka a jedenaosmdesátiletý spisovatel, který se nejprve proslavil jako žokej v barvách královny matky Alžběty, poté jako autor příběhů z dostihového prostředí, nyní pracuje na jejím životopise.
* Vaše knihy líčí zločiny v prostředí koňských dostihů. Není pochyb, že se kolem tohoto sportu a kolem sázení točí velké peníze, ale odehrávají se tam opravdu i tak mnohé zločiny?
Minimálně. Musím přiznat, že jsem to poněkud zveličil. Všem čtenářům se přiznávám: Rozhodně není na scéně dostihového sportu tolik zločinu jako v knihách Dicka Francise. Ale zase - moji příznivci jsou tak spokojeni. Chtěli by věřit, že je to pravda, jsou hladoví po zločinech a já je chci nakrmit.
* Jak moc se změnil svět koňských dostihů od doby vašeho mládí?
Stal se mnohem více profesionální. Točí se v něm daleko více peněz. Když jsem byl špičkový žokej, živilo mne to velice dobře. Ale méně úspěšní jezdci na tom byli hůř, někteří museli docela zápasit s nedostatkem. Nyní už mají podmínky mnohem lepší. Já jsem měl štěstí, byl jsem možná mezi pěti nejlepšími. Jezdil jsem pro nejlepší néry. Ke konci jsem jezdil nejčastěji s koňmi královny matky. Hned první sezonu jsem se stal šampionem. Ale tehdy jsem najel 76 závodů za rok. Dnes průměrný žokej najezdí za rok 150 závodů.
* Každý si dovede představit, co pro vás znamenají koně. Ale co pro vás znamená rodina?
Mám svou rodinu strašně rád. Moje žena a já jsme se vzali před 53 lety. Byla mi velkým pomocníkem a rádcem. Studovala se mnou podklady pro moje knihy, všude jezdila se mnou. Naneštěstí Mary v září loňského roku zemřela. Cítím se bez ní velice sám.
* Vaše manželství bylo asi velmi šťastné. Máte na to nějaký recept?
Nebyli jsme jen milenci, ale také přátelé. Uvažovali jsme stejně. Když jsme se poznali, Mary toho o koních moc nevěděla, ale hodně se během těch let naučila. Vždycky vyprávěla, jak své období zamilovanosti trávila tím, že koukala do stáje a dívala se na mne, na všechno, co dělám...
* Máte dva syny. Vydali se ve vašich stopách?
Starší syn jezdil jako amatér, když byl malý kluk. Doufal, že se jednou stane žokejem. Ale příliš vyrostl, musel ježdění nechat. Tak alespoň začal trénovat - a poměrně úspěšně tak činil pětadvacet let. Teď vede největší firmu na dopravu koní v Británii. Druhý syn, Felix, jezdil také, ale jeho kariéru ukončily potíže s kyčelním kloubem. A tak se stal učitelem. Učil osmnáct let na prestižních školách v Anglii fyziku a chemii. Dřív jezdil za námi na Floridu, kde jsme s Mary žili, dělal mi pravidelně účetnictví a přitom říkal: Potřeboval bys manažera. Když jsem se ptal, kdo by to asi chtěl dělat, odpověděl já. Tak teď řídí můj život už dobrých osm deset let.
* Jak se z odstupu díváte na osudný závod - V elkou národní -, který ukončil vaši kariéru žokeje, ale zase pomohl odstartovat vaši kariéru spisovatele?
Tehdy, když pode mnou padl kůň Devon Loch, pouhých pětadvacet yardů před cílem, ještě moje kariéra neskončila. Jezdil jsem dalších devět měsíců a pak se mi stala ta nehoda, která opravdu skončila mou kariéru. V lednu 1957 jsem měl úraz při pádu z koně. Nebylo to vlastně tak strašné, zlomené zápěstí a nos. Ale stejně mi kvůli určitým komplikacím doporučili skončit sježděním. Bylo to moc těžké rozhodnutí, ale nakonec jsem je udělal.
* Nicméně vaše první kniha popisovala právě pád na Velké národní.
Ano, když pode mnou tehdy zkolaboval Devon Loch, přesvědčoval mne agent z nakladatelství, že tato událost se přímo nabízí na začátek mého životopisu. Závodit jsem musel přestat ve chvíli, kdy jsem byl s autobiografií asi tak v půlce. Všechna média tehdy po mně chtěla rozhovory a ptala se - Dicku, co budete dělat? Budete trénovat? Nebo budete startovat závody? Ne, to je příliš zodpovědné a stresující, odpovídal jsem. Dopíši knihu a pak uvidíme. Mezitím přišla nabídka ze Sunday Express, zda bych pro ně nenapsal šest článků o dostizích. A to se prostě někdy stává - ze šesti článků bylo najednou šestnáct let.
* A jak vznikl váš první detektivní román?
Asi po čtyřech letech od konce mé kariéry řekla Mary: Vždycky jsi říkal, že napíšeš nějaký román. Teď je ten správný čas máme dva kluky, musíme jim dát vzdělání, a to bude něco stát. Tak jsem napsal první detektivku, Smrt favorita. Vydali ji v roce 1962. S další jsem čekal, až jak bude tahle přijata. A byla přijata velice dobře... Další kniha, Nervy, vyšla v roce 1964. Obě na jaře. Další jaro jsem přišel s rukopisem za nakladatelem a on řekl: Chceme od vás dvě knížky, abychom také měli co nabídnout na vánočním trhu. To byla obrovská výzva. Tak vznikly Oheň a bič a Poslední šance. A potom už vycházela každý rok jedna kniha. Až do loňského roku.
* Co říkáte kriminálním filmům, které dnes nabízí divákům televize?
Ptám se proto, že ve vašich knihách, na rozdíl od nich, docela šetříte brutalitou isexem, vaše romány jsou na dnešní dobu dosti decentní... Moje rané knihy se moc sexem nezabývaly, protože jsem tehdy měl dva syny školou povinné a nechtěl jsem, aby něco takového četli nebo aby si je někdo mohl dobírat - jim by nějaké naturalistické scény mohly dost komplikovat život. Teď už jsou samozřejmě starší a rozumějí tomu. Jenže zase - já jsem také vždycky věděl, že jedním z prvních lidí, kteří berou mé knihy do rukou, je královna matka. A mně nebylo příjemné pomyšlení, že ode mne čte nějaké sexuální příběhy. To jsou dvě hlavní okolnosti, proč jsem šetřil a šetřím sexem - moji synové a královna matka.
* Jaké knihy máte vlastně rád vy?
Je jich tolik, že bych je nespočítal. Ale co teď čtu nejraděj, jsou autobiografie. Baví mne dozvídat se víc o životě různých lidí. Ne historických postav, toho jsem se dost načetl ve škole, ale lidí žijících nebo těch, kteří umřeli teprve nedávno. To víte, chci být v obraze.
* Řekl jste, že žádnou další detektivku už psát nebudete, že vaše příští kniha bude o vaší ženě Mary. Už ji píšete, nebo ji zatím nosíte v hlavě?
Napsal jsem už několik stránek. Chci psát, co o ní vím za tu dobu, co jsme byli spolu, i o tom, jaká byla, ještě než jsme se poznali, tak jak jsem o tom slyšel. Nechci tam dát nic, co by jí mohlo nějak ukřivdit, aby si lidé o ní nepřečetli něco, co není pravda. Proto bude tahle kniha asi hodně dlouho trvat.
* V Čechách máte dvorní překladatelku Jaroslavu Moserovou, která přeložila všech vašich čtyřicet knih. Je obvyklé, že všechny vaše knihy překládá jeden člověk?
Ne, Jaru znám daleko lépe než kteréhokoli jiného překladatele. Je skvělá, velice dobrá, je se mnou stále v kontaktu, píšeme si nebo telefonujeme, když je něco nejasného, navštěvujeme se... Ale není tomu tak vždy, mnoho svých překladatelů ani neznám. V některých zemích mám i špatné zkušenosti s překlady. Například ve Francii, jak zjistila moje žena Mary, která uměla i učila francouzštinu, byly překlady velice špatné. Stěžovali jsme si nakladateli a teď už je to daleko lepší. Jenže to člověk neuhlídá, překlady například v takové čínštině prostě opravdu nemohu posoudit.
DICK FRANCIS
Narodil se 31. října 1920. Pochází z jezdecké rodiny ("Uměl jsem dřív jezdit na koni než číst a psát") a sám se roku 1948 stal profesionálním žokejem. Stoupal od vítězství k vítězství, až si vysloužil angažmá u královny matky. Na jejích koních získával další a další trofeje. Osudovým zlomem v kariéře byl nevysvětlitelný kolaps fa vorita Devon Locha v proslulém liverpoolském závodě V elká národní v roce 1956. Nedlouho poté byl po zra nění nucen definitivně skončit se závoděním. Sportovní neúspěch však odstartoval jeho literární dráhu. (Jaroslava Moserová: "Celý život byl nešťastný kvůli tomu nepodařenému závodu.") V letech 1957-1973 psal pra videlné články na téma dostihů do London Sunday Express. Neštěstí s koněm Devon Loch se stalo tématem jeho první knihy, která vyšla v roce 1957 (česky Sport královen, poprvé v roce 1989). Do tvorby detektivních románů se pustil na výzvu nakladatele v roce 1962. Hned první Dead Cert (česky Smrt fa vorita, česky poprvé 1974) - sklidila velký úspěch. Od té doby v podstatě vychází Dicku Francisovi jeden román ročně. Poslední, čtyřicátý vyšel ve Velké Británii loni, u nás letos přibližně před třemi týdny.
* Vaše knihy líčí zločiny v prostředí koňských dostihů. Není pochyb, že se kolem tohoto sportu a kolem sázení točí velké peníze, ale odehrávají se tam opravdu i tak mnohé zločiny?
Minimálně. Musím přiznat, že jsem to poněkud zveličil. Všem čtenářům se přiznávám: Rozhodně není na scéně dostihového sportu tolik zločinu jako v knihách Dicka Francise. Ale zase - moji příznivci jsou tak spokojeni. Chtěli by věřit, že je to pravda, jsou hladoví po zločinech a já je chci nakrmit.
* Jak moc se změnil svět koňských dostihů od doby vašeho mládí?
Stal se mnohem více profesionální. Točí se v něm daleko více peněz. Když jsem byl špičkový žokej, živilo mne to velice dobře. Ale méně úspěšní jezdci na tom byli hůř, někteří museli docela zápasit s nedostatkem. Nyní už mají podmínky mnohem lepší. Já jsem měl štěstí, byl jsem možná mezi pěti nejlepšími. Jezdil jsem pro nejlepší néry. Ke konci jsem jezdil nejčastěji s koňmi královny matky. Hned první sezonu jsem se stal šampionem. Ale tehdy jsem najel 76 závodů za rok. Dnes průměrný žokej najezdí za rok 150 závodů.
* Každý si dovede představit, co pro vás znamenají koně. Ale co pro vás znamená rodina?
Mám svou rodinu strašně rád. Moje žena a já jsme se vzali před 53 lety. Byla mi velkým pomocníkem a rádcem. Studovala se mnou podklady pro moje knihy, všude jezdila se mnou. Naneštěstí Mary v září loňského roku zemřela. Cítím se bez ní velice sám.
* Vaše manželství bylo asi velmi šťastné. Máte na to nějaký recept?
Nebyli jsme jen milenci, ale také přátelé. Uvažovali jsme stejně. Když jsme se poznali, Mary toho o koních moc nevěděla, ale hodně se během těch let naučila. Vždycky vyprávěla, jak své období zamilovanosti trávila tím, že koukala do stáje a dívala se na mne, na všechno, co dělám...
* Máte dva syny. Vydali se ve vašich stopách?
Starší syn jezdil jako amatér, když byl malý kluk. Doufal, že se jednou stane žokejem. Ale příliš vyrostl, musel ježdění nechat. Tak alespoň začal trénovat - a poměrně úspěšně tak činil pětadvacet let. Teď vede největší firmu na dopravu koní v Británii. Druhý syn, Felix, jezdil také, ale jeho kariéru ukončily potíže s kyčelním kloubem. A tak se stal učitelem. Učil osmnáct let na prestižních školách v Anglii fyziku a chemii. Dřív jezdil za námi na Floridu, kde jsme s Mary žili, dělal mi pravidelně účetnictví a přitom říkal: Potřeboval bys manažera. Když jsem se ptal, kdo by to asi chtěl dělat, odpověděl já. Tak teď řídí můj život už dobrých osm deset let.
* Jak se z odstupu díváte na osudný závod - V elkou národní -, který ukončil vaši kariéru žokeje, ale zase pomohl odstartovat vaši kariéru spisovatele?
Tehdy, když pode mnou padl kůň Devon Loch, pouhých pětadvacet yardů před cílem, ještě moje kariéra neskončila. Jezdil jsem dalších devět měsíců a pak se mi stala ta nehoda, která opravdu skončila mou kariéru. V lednu 1957 jsem měl úraz při pádu z koně. Nebylo to vlastně tak strašné, zlomené zápěstí a nos. Ale stejně mi kvůli určitým komplikacím doporučili skončit sježděním. Bylo to moc těžké rozhodnutí, ale nakonec jsem je udělal.
* Nicméně vaše první kniha popisovala právě pád na Velké národní.
Ano, když pode mnou tehdy zkolaboval Devon Loch, přesvědčoval mne agent z nakladatelství, že tato událost se přímo nabízí na začátek mého životopisu. Závodit jsem musel přestat ve chvíli, kdy jsem byl s autobiografií asi tak v půlce. Všechna média tehdy po mně chtěla rozhovory a ptala se - Dicku, co budete dělat? Budete trénovat? Nebo budete startovat závody? Ne, to je příliš zodpovědné a stresující, odpovídal jsem. Dopíši knihu a pak uvidíme. Mezitím přišla nabídka ze Sunday Express, zda bych pro ně nenapsal šest článků o dostizích. A to se prostě někdy stává - ze šesti článků bylo najednou šestnáct let.
* A jak vznikl váš první detektivní román?
Asi po čtyřech letech od konce mé kariéry řekla Mary: Vždycky jsi říkal, že napíšeš nějaký román. Teď je ten správný čas máme dva kluky, musíme jim dát vzdělání, a to bude něco stát. Tak jsem napsal první detektivku, Smrt favorita. Vydali ji v roce 1962. S další jsem čekal, až jak bude tahle přijata. A byla přijata velice dobře... Další kniha, Nervy, vyšla v roce 1964. Obě na jaře. Další jaro jsem přišel s rukopisem za nakladatelem a on řekl: Chceme od vás dvě knížky, abychom také měli co nabídnout na vánočním trhu. To byla obrovská výzva. Tak vznikly Oheň a bič a Poslední šance. A potom už vycházela každý rok jedna kniha. Až do loňského roku.
* Co říkáte kriminálním filmům, které dnes nabízí divákům televize?
Ptám se proto, že ve vašich knihách, na rozdíl od nich, docela šetříte brutalitou isexem, vaše romány jsou na dnešní dobu dosti decentní... Moje rané knihy se moc sexem nezabývaly, protože jsem tehdy měl dva syny školou povinné a nechtěl jsem, aby něco takového četli nebo aby si je někdo mohl dobírat - jim by nějaké naturalistické scény mohly dost komplikovat život. Teď už jsou samozřejmě starší a rozumějí tomu. Jenže zase - já jsem také vždycky věděl, že jedním z prvních lidí, kteří berou mé knihy do rukou, je královna matka. A mně nebylo příjemné pomyšlení, že ode mne čte nějaké sexuální příběhy. To jsou dvě hlavní okolnosti, proč jsem šetřil a šetřím sexem - moji synové a královna matka.
* Jaké knihy máte vlastně rád vy?
Je jich tolik, že bych je nespočítal. Ale co teď čtu nejraděj, jsou autobiografie. Baví mne dozvídat se víc o životě různých lidí. Ne historických postav, toho jsem se dost načetl ve škole, ale lidí žijících nebo těch, kteří umřeli teprve nedávno. To víte, chci být v obraze.
* Řekl jste, že žádnou další detektivku už psát nebudete, že vaše příští kniha bude o vaší ženě Mary. Už ji píšete, nebo ji zatím nosíte v hlavě?
Napsal jsem už několik stránek. Chci psát, co o ní vím za tu dobu, co jsme byli spolu, i o tom, jaká byla, ještě než jsme se poznali, tak jak jsem o tom slyšel. Nechci tam dát nic, co by jí mohlo nějak ukřivdit, aby si lidé o ní nepřečetli něco, co není pravda. Proto bude tahle kniha asi hodně dlouho trvat.
* V Čechách máte dvorní překladatelku Jaroslavu Moserovou, která přeložila všech vašich čtyřicet knih. Je obvyklé, že všechny vaše knihy překládá jeden člověk?
Ne, Jaru znám daleko lépe než kteréhokoli jiného překladatele. Je skvělá, velice dobrá, je se mnou stále v kontaktu, píšeme si nebo telefonujeme, když je něco nejasného, navštěvujeme se... Ale není tomu tak vždy, mnoho svých překladatelů ani neznám. V některých zemích mám i špatné zkušenosti s překlady. Například ve Francii, jak zjistila moje žena Mary, která uměla i učila francouzštinu, byly překlady velice špatné. Stěžovali jsme si nakladateli a teď už je to daleko lepší. Jenže to člověk neuhlídá, překlady například v takové čínštině prostě opravdu nemohu posoudit.
DICK FRANCIS
Narodil se 31. října 1920. Pochází z jezdecké rodiny ("Uměl jsem dřív jezdit na koni než číst a psát") a sám se roku 1948 stal profesionálním žokejem. Stoupal od vítězství k vítězství, až si vysloužil angažmá u královny matky. Na jejích koních získával další a další trofeje. Osudovým zlomem v kariéře byl nevysvětlitelný kolaps fa vorita Devon Locha v proslulém liverpoolském závodě V elká národní v roce 1956. Nedlouho poté byl po zra nění nucen definitivně skončit se závoděním. Sportovní neúspěch však odstartoval jeho literární dráhu. (Jaroslava Moserová: "Celý život byl nešťastný kvůli tomu nepodařenému závodu.") V letech 1957-1973 psal pra videlné články na téma dostihů do London Sunday Express. Neštěstí s koněm Devon Loch se stalo tématem jeho první knihy, která vyšla v roce 1957 (česky Sport královen, poprvé v roce 1989). Do tvorby detektivních románů se pustil na výzvu nakladatele v roce 1962. Hned první Dead Cert (česky Smrt fa vorita, česky poprvé 1974) - sklidila velký úspěch. Od té doby v podstatě vychází Dicku Francisovi jeden román ročně. Poslední, čtyřicátý vyšel ve Velké Británii loni, u nás letos přibližně před třemi týdny.
