Býval pravou rukou Vlasty Buriana, objevil se ve zhruba osmdesáti filmech, ale po válce si před ním každý odplivl. Čeněk Šlégl se totiž stal symbolem kolaborantství s nacismem. Zaslouženě, nebo bylo všechno trochu jinak?
V 60. letech minulého století chodil v Praze po malešických a strašnických hospodách shrbený, pohublý stařík. „Nechcete obrázek? Sám jsem ho maloval,“ sunul se v oblacích cigaretového kouře od stolu ke stolu a unavenýma očima se naléhavě díval do tváří štamgastů. „Jeden stojí jen pět korun,“ dodával skoro neslyšně. Když mu za dílko namalované na skle někdo vtiskl minci do dlaně, oddechl si. „Dnes ještě neumřu hlady,“ blesklo mu hlavou a potichu se zase vytratil. Málokdo z přítomných si uvědomil, že měl právě tu čest s jednou z největších hvězd prvorepublikového filmu.
Jako jediný prvorepublikový herec dostal doživotní zákaz umělecké činnosti, tudíž se po propuštění na svobodu musel živit všelijak.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
