Cestou potkali elegantní dámu: "Dobrý den, nevíte, kde bych našla Pražské matky?" Otázka, která by většině Pražanů přišla nesmyslná, nevyvedla Rut Kolínskou z míry. "Já jsem jedna z nich," usmála se. A pozvala českou socioložku a novinářku Alenu Wagnerovou, žijící v Německu, k sobě domů.
Když jí vařila kávu, netušila, že se právě začíná psát nová etapa jejího života. O dva roky později zakládala první mateřské centrum v Praze.
Samota? Neznám
Rut Kolínská není militantní feministka ani domácí puťka, co s kupou dětí nad hromadami prádla a škopkem nádobí propadá depresím. Je to elegantní, sebejistá žena, která přesně ví, co a proč chce. "I když jsem mnoho let v domácnosti, s dětmi, nikdy jsem netrpěla pocitem odtržení, vyhoštění ze společnosti," řekla při prvním setkání s Alenou Wagnerovou.
Její vyprávění o síti center, která pomáhají ženám na mateřské dovolené v Německu překonávat izolaci, do níž je společnost často odsuzuje, ji zaujalo, nepovažovala se však za tu pravou, aby podobné myšlenky prosazovala v postkomunistickém Československu.
"Alenu jsem tehdy zklamala. Nebyla jsem klasická matka na mateřské. Za prvé jsem se svými dětmi chtěla vždycky strávit co nejvíc času a za druhé jsem okolo sebe měla spoustu přátel." Rut Kolínská se však na konci osmdesátých let zapojila do aktivit Pražských matek.
Toto občanské sdružení znervózňovalo komunistický režim svými apolitickými požadavky na úroveň životního prostředí v hlavním městě. Po listopadu 1989 připadly ekologické otázky Rut Kolínské stále aktuální, dokonce se tehdy za Pražské matky chystala kandidovat do městského zastupitelstva.
Zázemí jako privilegium
"Vyrostla jsem v evangelické protestantské rodině; na jednání svých rodičů a přátel jsem od dětství mohla vidět, co jsou to demokratické principy. V církvi se podle nich žilo bez ohledu na to, jaký režim vládl. Rodiče nás zvlášť neformovali, ale z jejich postojů vyplývalo, že si člověk může za všech okolností zachovat názor a svobodný projev. Dnes to považuji za privilegium, jež není přáno každému."
Dcera evangelického faráře z Horní Krupé na Havlíčkobrodsku to neměla v životě jednoduché. Narodila se v roce 1953 jako nejmladší ze čtyř sourozenců poté, co se její otec vrátil z dvouleté vazby. I když unikl politickému procesu, rodina měla jasně nalinkovanou budoucnost. Rut, které bylo patnáct v roce 1968, sice bylo studium na gymnáziu a nástavbě uměleckých řemesel dopřáno, ale na vysokou školu se dostala až na šestý pokus.
Protože nemohla najít ani vhodné zaměstnání, živila se jako domácí dělnice a pro Krásnou jizbu paličkovala, drhala a tkala. Když ji konečně v roce 1978 přijali k dálkovému studiu na filozofické fakultě obor etnografie - bylo jí pětadvacet a doma měla roční dítě. Na jeho výchovu i vydělávání peněz byla sama, otec Terezky se po třech měsících od rodiny odstěhoval. "Nebýt rodičů, sourozenců a víry, asi by mi bylo hodně těžko. Církev mi dala zázemí. Až později jsem si uvědomila, jaký to byl dar. A pocítila jsem potřebu ho nějak splatit."
Děti jedno po druhém
Tuto možnost našla Rút Kolínská v hnutí Pražských matek. Napsaly například otevřený dopis hlavnímu hygienikovi, v němž ho vyzývaly, aby se zasadil o zlepšení pražského ovzduší. Uspořádaly v této souvislosti i demonstraci a účastnily se i té pověstné, tzv. vložkové, při níž dámy v kloboucích uváděly příslušníky Veřejné bezpečnosti do rozpaků transparenty volajícími po nedostatkových hygienických potřebách...
Dnes se takové počínání může zdát úsměvné, ale v osmdesátých letech vyžadovalo značnou dávku občanské odvahy. Zvláště když těch pár desítek demonstrantek protestovalo na Václavském náměstí i se svými potomky.
Rut Kolínská měla tehdy už čtyři děti. "Vždycky jsem si přála mít velkou rodinu, takovou, v jaké jsem sama vyrostla, jenže dlouho se zdálo, že budeme s Terezkou samy. A i když jsem později potkala Petra, dlouho jsem se manželství bránila.
Jenže Terezka mne přesvědčila, Petra pasovala na svého tatínka. A ty ostatní děti? Ty už přicházely jedno po druhém ..." V létě roku 1990, když se Rut Kolínská chystala kandidovat na pražský magistrát, zjistila, že čeká páté dítě.
A tak pověsila politické ambice na hřebík. Když příští rok u jejích dveří zase zazvonila Alena Wagnerová z Mnichova, otevřela jí s Viktorkou v náručí. "Konečně se musíš pustit do mateřských center! S pěti dětmi už přece nemáš co na práci!" pronesla.
Proč mateřské centrum?
Aby Rut Kolínskou definitivně přesvědčila, pozvala několik "Pražských matek" na exkurzi do Německa. "Ukázaly nám, nejen co všechno je možné v centrech dělat pro ženy a jejich děti, ale především nám líčily problémy, které se na nás s tržním hospodářstvím teprve přivalí. Poprvé jsme mluvily o rovnosti příležitostí, o diskriminaci žen v zaměstnání, zvláště těch s malými dětmi."
První mateřské centrum vzniklo v roce 1992 v pražské YMCA v ulici Na Poříčí. O co jde? "Prostor, kde se začaly setkávat nejdříve dvě tři, posléze už deset dvacet rodin s malými dětmi, nebyl a není jen zařízením, kde se nabízejí vzdělávací kroužky nebo kde si děti mohou hrát, zatímco maminky tlachají nad kávou," brání se Rut Kolínská zaškatulkování mezi klasická klubová zařízení.
Tvrdí, že centra nejsou územím, kde by ženy měly ubíjet volný čas, ale místem, jež by je mělo vytrhnout z izolace. "Tím, že všechno dělají a zařizují ti, respektive ty, co centrum využívají, učí se tak přirozeně občansky chovat. Jednat s úřady o pronájmu místa, hledat peníze u sponzorů, prosazovat v městských zastupitelstvech zájmy rodin s malými dětmi. V několika městech se třeba podařilo vystavět hřiště, které tam po desetiletí chybělo.
Stavbu přitom prosadily ženy z mateřského centra, které se do té doby nezajímaly, k čemu je dobrý obecní úřad." Síť mateřských center založená Rut Kolínskou jich dnes čítá okolo 150. Spolu s ženami z Německa založily Češky i Mezinárodní síť mateřských center, jež předává zkušenosti v dalších zemích. OSN v roce 2002 ocenila celý projekt tzv. Dubajskou cenou - mimo jiné za posilování občanské společnosti a za podporu rovných příležitostí žen a mužů v rozhodovacích procesech.
"
Vážím si na ní úplně všeho. Její Síť mateřských center je projevem občanské společnosti v nejryzejším smyslu," řekl zmocněnec vlády pro lidská práva Jan Jařab na adresu Rut Kolínské, když byla na začátku května v Kodani vyhlášena Ženou Evropy pro rok 2003.
Stojím v bytě, kde měla tato drobná dáma deset let kancelář, kde vychovávala pět dětí a zdarma, z osobní potřeby a přesvědčení pomáhala druhým. Neplýtvá slovy, je neokázalá, bezprostřední. Svá. "Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe celým světem," anglické přísloví, jež zvolila za motto Sítě mateřských center, se hodí především k ní samé.
|
RUT KOLÍNSKÁ Odkud jsem Čím vším jsem byla Co se mi v životě asi nejvíc povedlo Můj nejbližší velký úkol |
