V den ruské invaze na Ukrajinu jste na svých sociálních sítích napsal text adresovaný Vladimiru Putinovi, v němž mimo jiné píšete: „Umírají kvůli tobě nevinní lidé a tvoji vojáci umírají beze cti jen proto, že se ti chce. Oháníš se zájmy Ruska. Rusko nejsi ty, Rusko jsou jeho lidi, kteří milujou své děti... Rusko jsou Dostojevský, Puškin, Čajkovský, lety do vesmíru, Mendělejev i třeba zrovna moje rodina, která musela celý život utíkat před tobě podobnými. Lidi jako ty vedou Rusko do hanby a zatracení...“ Jak moc jste během svého života narážel na předsudky vůči všemu ruskému a jak na ně narážejí vaši synové, jež jste z úcty ke svým kořenům pojmenoval Kolja a Andrej?
Věřím, že oni si s tím budou vědět rady. Fakt je, že já jsem na rusofobii narážel už před tou hrůzou. Ať už v úsměvné, nebo někdy až bigotní podobě. Měl jsem pocit, že rusofobie je takový rasismus pro lepší lidi. Víme, že říkat „negr“ nebo „židák“ je nepřípustné, ale „rusák“ je v pořádku. Hluboce jsem s tím nesouhlasil a nesouhlasím doteď, ale chápu, že situace je teď opravdu jiná. Lidi tady navíc nemají Rusy rádi historicky. Každá komunita asi potřebuje někoho, vůči komu se vymezuje jako vůči těm zlým, a Rusové si v tom směru dost nabíhali na vidle. Proto považuju za důležité pořád si opakovat, že Putin není Rusko, a nechci se radovat z dalšího zničeného ruského tanku, protože v něm umřelo pět kluků, kterým bylo osmnáct a neměli tušení, proč jdou na smrt.
Byl jsem hovado, ale ne takové, abych nevěděl, kdo je vedle mě. Změnil jsem se úplně zásadně. Nejenom vystřízlivěním.
