Kdyby vám k narozeninám mohla osobně popřát kterákoliv česká filmová hvězda, kterou byste na oslavu rád pozval?
No, to by bylo hodně složité rozhodování. Pokud bych se měl pohybovat mezi osobnostmi, které jsem nikdy neměl šanci potkat a lovit ve vodách první republiky, pak by to byla bez rozmýšlení Nataša Gollová. Ač jsme se neznali, při psaní knih o ní jsme spolu strávili hned několik let. No a pak bych rád pozval ty, které jsem měl to štěstí znát, přátelit se s nimi – a už tu nejsou. Jiřinku Jiráskovu, Hanku Maciuchovou, Evičku Pilarovou, no, bylo by jich hodně. Škoda, že už to nejde.
Na co byste se Nataši Gollové při té fiktivní příležitosti zeptal?
Těch otázek by bylo tolik… Ale jedna mě napadá: V roce 1932 jste odjela s taneční skupinou Jarmily Kröschlové do Paříže a tam se zamilovala do Tristana Tzary. Domů jste se s ním nevrátila a odjela s ním do Pyrenejí. Pak ale zvítězila výchova z dobré rodiny a vrátila jste se zpět. Neměla jste tam s ním zůstat? Sice by vás nikdo neznal, nevěnovala byste se divadlu ani filmování, ale nebyla byste v osobním životě šťastnější?
Byly filmové hvězdy první republiky v něčem, co se přístupu k této profesi týká jiné, než ty z pozdější generace?
No samozřejmě! Neexistovalo, aby herec nebyl vzdělaný, vychovaný. Aby byl stoprocentní profesionál. Filmový materiál byl drahý, proto bylo nemyslitelné, aby herec neuměl text. A hlavně – než se z vás stala hvězda – museli jste projít cestu většinou od kočovných společností před malá venkovská divadla až do Prahy. Pak jste si své profese skutečně vážili. Dneska se stačí objevit v televizním seriálu a je z vás hvězda. Tedy „rádoby“ hvězda.
Čím jsou vám 30. a 40. léta osobně tak blízká, že se jim věnujete ve svých knihách či pořadech už tolik roků?
Je to doba tajemná, obdivuhodná, mnohými mystifikovaná, neprobádaná. Vlastně jsem to začal dělat kvůli paní Nataše Gollové. Líbilo se mi její herectví, její osobnost a zjistil jsem, že o ní žádná literatura není. A tenkrát mi Slávka Kopecká, nakladatelka a vydavatelka, řekla: Není o ní knížka? Tak ji napiš! No vidíte – a nakonec ty knížky byly dvě. Nutno dodat, že spousta lidí si prvorepublikové časy přehnaně idealizuje. Jistě to byla doba nebývalého rozkvětu, ovšem například korupce a politikaření byly přinejmenším v takové míře, jakou známe z naší moderní éry, a také život většinové populace měl k nablýskaným filmovým kulisám hodně daleko.
Netrpíte v rámci „profesní deformace“ také tímto poněkud zkresleným pohledem na tehdejší dobu?
Právě toto se snažím vyvracet. V mnohých lidech panuje dojem, že to byla idylická doba, kdy slovo platilo, lidé se nepodráželi a svět byl plný hodných pánů továrníků a prvorepublikových dam. Tak to samozřejmě nebylo. Filmy ale byly v té době točeny z jednoho prostého důvodu – aby lidé alespoň na devadesát minut v přítmí biografu zapomněli na to, že kolem nich zuří válka. Proto to byly takové, jak se dnes hezky říká, „limonády“. Když jsem se o tom bavil třeba se Svatoplukem Benešem nebo se Zitou Kabátovou, tvůrci ani neměli větší ambice než pobavit a dát na chvíli zapomenout.
Aleš Cibulka v roce 1989
Z jakých zdrojů získáváte informace o soukromí tehdejších hvězd?
Jsou to právě hlavně vzpomínky pamětníků. Měl jsem to štěstí, že jsem se scházel ještě s Otakarem Vávrou, Svatoplukem Benešem, Stellou Zázvorkovou, Zitou Kabátovou, Evou Gerovou, Vilémem Prunerem a dalšími. To už by dneska bohužel nešlo. Bulvár tenkrát pochopitelně nebyl, i když vycházel týdeník Kinorevue, kde jste se mnohé dozvěděli. Hvězdy ale zůstávaly zastřené tajemstvím. Neposkytovaly rozhovory, potkat jste je mohli třeba jen na Filmových žních ve Zlíně. Právě tak vznikala ta jejich hvězdnost, nedosažitelnost. To už dneska nejde. Dneska o každé herečce víte, jak to vypadá u ní doma, s kým zrovna žije a jak dělá švestkové knedlíky.
Moderátor Aleš Cibulka skončil na jednotce intenzivní péče |
Mnozí lidé obdivují šarm, noblesu a gentlemanství zobrazované ve starých předválečných filmech a stýskají si, že „dnes už je to jiné“. Ovšem nezabíjíme ono gentlemanství a noblesu snahou o jakousi genderovou rovnost ve všech aspektech života?
Moje řeč. Pomůžete dámě do schodů a svléknout se z kabátu a riskujete, že vás zažaluje za harašení. Ženy by měly zůstat ženami a muži chlapáky. Tak to prostě je. Dneska muž poplácá krásnou dívku po zadečku a místo, aby jí to udělalo dobře, už sepisuje žalobu.
Vystudoval jste Vyšší odbornou školu hereckou a moderátorskou, ale jako herec jste se objevoval spíš v malých rolích. Nikdy jste neměl ambici získat skutečně velkou filmovou roli?
To víte, že jo! Na tuhle školu jsem se přihlásil právě pro studium moderování, ale herectví mě moc bavilo. I díky mým třídním profesorům Veronice Žilkové a Oldřichu Víznerovi. Vím ale, že bych asi nebyl dobrým hercem. To když sleduji všechny ty herecké bardy kolem sebe. Ale kdo ví, třeba ta nabídka ještě přijde…
Partneři Aleš Cibulka a Michal Jagelka
Jaký typ herectví jako divák upřednostňujete? Filmy hlavně z počátku 30. let byly typické značnou mírou přehrávání, ale i tehdy se našli herci s civilním projevem – třeba Hugo Haas, v řadě případů i Jaroslav Marvan.
Ano, jejich civilní herectví bylo nadčasové a obdivuhodné. Stejně hrály třeba Nataša Gollová nebo Adina Mandlová. Obstály by i dnes. Když pak sledujete některé kreace Anny Ondrákové, Věry Ferbasové i dalších, připadá vám to spíš drobně komické. Ale miluji to. Tenkrát se tak prostě hrálo. Kdyby se dneska objevili ve filmu Vojan nebo Eduard Kohout, asi bychom se trochu smáli. Bylo by to moc.
Aleš Cibulka a Michal Jagelka bydlí v parádním mezonetu v pražské Libni |
Byl jste tváří také mnoha televizích pořadů. Jenže před pár lety jste na příliš mnoho práce doplatil syndromem vyhoření. Co byly signály, které jste ignoroval a až zpětně si uvědomil, že to byl varovný prst vašeho vlastního těla?
Bylo jich hodně. Když ale přicházejí, nevěnujete jim pozornost. Pořád si říkáte, že „tohle“ se vás prostě nemůže týkat. A právě proto, že mě to postihlo a téměř na rok vyřadilo z normálního života, jsem o tom společně s Radkinem Honzákem a Agátou Pilátovou napsal knihu Vyhořet může každý. Tam to všechno je. A tak otevřeně, že se tomu mnozí divili. Řekl jsem si ale, že buď na férovku, nebo vůbec.
A co byste reálně uskutečnitelného poradil těm, kteří mají pocit, že do podobného stavu sami již nakročili?
Shrnout to ale do pár vět, to nejde ve chvíli, kdy jste o tom napsali knihu. Pokud podobný problém máte, nebo cítíte, že se blíží, sáhněte po naší knize. A když už mám tu možnost – před třemi lety přišel právě Radkin Honzák s nápadem napsat celou řadu knih s podtitulem Destigma. Otevřeně mluvit o psychických problémech. Následovala kniha Královna děsu o panické atace a letos v květnu vychází třetí díl Deprese není depka. Radkin vše popisuje z lékařského hlediska a my s Agátou jako vždy zpovídáme osobnosti, které depresemi trpí nebo trpěli. Řekli byste to třeba do Miroslava Hanuše, Petra Jablonského, Martina Dejdara nebo Arnošta Goldflama?
Aleš Cibulka ■ Narodil se 25. března 1977 v Sokolově. |
Nyní zůstává vaší doménou hlavně rozhlas. Máte vysněný pořad, na kterém byste se chtěl podílet?
Mám jeden sen a ten je splněný – rozhlasový Tobogan. Zábavný pořad, který český rozhlas vysílá už 33. rokem! To je bomba, ne? Sobotu co sobotu mezi 11. a 12. hodinou. Jsme jistota, která zůstává. V roce 1990 začal můj předchůdce Tomáš Sláma, já vysílání připravuji a vysílám sedmnáctým rokem. Je to prostě radost, splněný moderátorský sen!
Vedete svatou válku proti gayům, řekl Jagelka manželům Jochovým |
A co televizní návrat?
Odpovím stručně: Jsem připraven! Ale nevím, asi nejsem v té správně partě. Televizi ale mám rád a rád se před kameru vrátím.
Ve vašich pořadech to působí, že si snad se všemi umělci tykáte. Nabízejí vám to sami od sebe i „staří bardi“?
A víte, že ani nevím? Asi je to přirozené, že když se v téhle branži pohybuji od svých osmnácti let, s mnohými jsem mnohé zažil a při nějaké příležitosti mi nabídli tykání. Nikdy si ale s nikým netykám před kamerou nebo před mikrofonem jen při vysílání. Buďto si tykáme, nebo ne. A nezáleží na věku – s Pepou Zímou, kterému bude devadesát let, si tykám a s mnohem mladšími začínajícími herci si vykám. Prostě jako v životě.
15. ledna 2019 |
